K osmdesátému výročí paktu Ribbentrop-Molotov
Psáno pro Právo a Pravdu

Zvládat dějiny, nebo sloužit politické objednávce?

S odstupem času se otevírají archivy, což umožňuje přesnější popis těch klíčových historických událostí, jejichž interpretace bývá notně zatížena rolí, jakou hrají v legitimizačních vyprávěních příslušných národů.

Osmdesáté výročí paktu Ribbentrop–Molotov to opět názorně ukázalo. Zatímco se publikují historické práce, které věrohodně líčí okolnosti jeho vzniku, na politické scéně se odehrává divadlo, v němž se dějiny mění na služku aktuální politické objednávky.

K osmdesátému výročí paktu vlády Estonska, Litvy, Lotyšska, Polska a Rumunska, tedy zemí přímo dotčených tajným protokolem k paktu, vydaly společné prohlášení, že pakt rozpoutal druhou světovou válku a odsoudil polovinu Evropy k desetiletím strádání. Proto na připomínku rozpoutání druhé světové války Polsko nepozvalo ruského prezidenta Putina. To je přímo mistrovská ukázka tzv. rámování, tedy výběru referenčního rámce, který v tomto případě přetrhá souvislosti.

Výsledky jsou pozoruhodné. Německo, které válku rozpoutalo, zastupovali prezident i kancléřka, Británie, která měla mnohokrát příležitost jeho nástup zastavit, byla pozvána také, Rusko, které neslo největší tíhu války a mělo rozhodující podíl na porážce Německa, pozvané nebylo.

Je to historicky odůvodnitelný postoj? Obávám se že ne. Dějiny nezačaly v srpnu 1939.

Versailleská smlouva byla uzavřena v situaci, kdy tradiční evropské velmoci Německo a Rusko byly po první světové válce na kolenou. USA se rychle stáhly do izolace. Francie ve snaze potrestat Německo zlikvidovala reparacemi jeho měnu, čímž jednak vyvolala politickou krizi, jednak odcizila Velkou Británii natolik, že řada konzervativců později měla pochopení pro Hitlerovu politiku odčinění Versailles.

O kolektivní obranu nestáli
Bolševická revoluce v Rusku v konzervativních kruzích Evropy nenadchla nikoho. V polovině třicátých let, kdy se Hitler rozhodl, že se vymkne z pout, která Německu nasadili ve Versailles, vypadala situace následovně. Francie byla vnitřně rozštěpená s labilními vládami a postupně víc a víc závislá na Británii. Sjednocená byla pouze v odporu k válce. Británii evropská politika moc nezajímala, vojenský pakt s Francií trvale odmítala, natož se angažovat kvůli partnerům, s nimiž měla Francie smlouvy.

Sovětský svaz, který měl jako my smlouvu s Francií, měl z Německa strach. Británii nevěřil. Usiloval o kolektivní obranu, ale měl smůlu. Nebyl zájem. Mnichovská dohoda, na kterou Sovětský svaz nepozvali, ačkoliv měl smlouvu s Francií, dala Německu k dispozici obrovský zbrojní arzenál Československa a jednu z nejlepších světových zbrojovek. V Moskvě si to mohli stěží vyložit jinak než jako zelenou Hitlerovi k cestě na východ. Komisař pro zahraniční věci Litvinov komentoval uzavření dohody slovy: přichází válka. Existuje malá šance, že někdo přesvědčí Hitlera, aby změnil názor.

Přesto i po jejím uzavření Sovětský svaz vyjednával dál s Francií a Británií o systému kolektivní bezpečnosti pro případ války s Německem. Jednání narážela na nezájem Britů, francouzského ministra zahraničí Bonneta i neústupnost Polska, které z historických důvodů nechtělo ani slyšet o možnosti vstupu Rudé armády na svoje území.

Pro Stalina byla zase noční můrou představa, že se imperialisti v útoku na SSSR spojí. Britský premiér Chamberlain však o spolupráci se Sovětským svazem nestál. Jeho hlavní poradce pro zahraniční záležitosti Wilson stejně jako generální štáb byli přesvědčeni, že porazit Hitlera nebude problém a kvůli tomu nestojí za to uzavírat vojenský pakt se Sověty. Jednání se táhla a nevedla k výsledku. Nakonec delegaci, která měla jednat o vojenské spolupráci mezi Británií a SSSR, vedl velitel přístavu Portsmouth, evidentně bez kompetence cokoliv rozhodnout.

Pakt mezi Německem a Sovětským svazem byl uzavřen v situaci, kdy se Hitler pevně rozhodl, že zaútočí na Polsko, ale chtěl vyloučit válku na dvou frontách. Polsko mělo s Německem smlouvu o neútočení z roku 1934 a ještě po Mnichovu si v součinnosti s Německem anektovalo část československého území.

Hitler měl od roku 1936 smlouvu s Japonskem, tzv. Pakt proti Kominterně. Podle tajné doložky měla v případě napadení Sovětským svazem jí přijít druhá země na pomoc.

Hitler nechtěl válčit na dvou frontách
Po úspěšné licitaci o Rakousko a Československo Hitler rozehrál poker o Polsko. Když vytvořením protektorátu roztrhal sliby z Mnichova, dostalo Polsko od Francie i Británie záruky, že mu v případě napadení Německem přijdou na pomoc. Hitler to pochopil tak, že Chamberlain přešel od role prostředníka k přímé konfrontaci, a utvrdil se v rozhodnutí, že musí Polsko obsadit. Jenže jak se vyhnout válce na dvou frontách? Navíc Německo mohlo čekat, že Británie zahájí blokádu, která by ohrozila chod jeho válečného průmyslu. Bylo třeba udělat další taktický manévr.

Německo přes agresivní odsuzování židobolševismu a cíle získat na východě nový životní prostor udržovalo se Sovětským svazem obchodní vztahy. Hitler si uvědomil, že bez znemožnění trojkoalice Francie, Británie, Sovětský svaz nemůže vést válku proti Polsku, kterou chtěl zahájit koncem srpna 1939.

Sovětský velvyslanec v Berlíně Gregorij Astachov dostal koncem července 1939 informaci, že Berlín je ochoten jednat nejen o obchodních, ale i politických záležitostech včetně osudu baltských zemí a dalších sovětských přáních. Neúspěch jednání o kolektivní bezpečnosti vedl na začátku května 1939 k nahrazení komisaře pro zahraniční záležitosti antinacisty Litvinova, který měl židovský původ, Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem, jenž jednání s Británií a Francií odmítal. Otevřela se tím cesta pro změnu kurzu.

Hitler se na válku třásl. Děsil se, aby se zase neobjevil nějaký „schweinhund“ zprostředkovatel jako v případě Mnichova Mussolini. Vše se dělo ve spěchu. Ribbentrop dostal široký mandát. Když ho Stalin po podepsání paktu představoval svým nejbližším spolupracovníkům, shrnul to slovy: umožní Sovětům rozhodnout o osudu Pobaltí, Besarábie a Finska, získat kus Polska, strategickou zónu vlivu a nárazníkové pásmo pro ochranu socialistické vlasti. Na rozdíl od paktu s Francií a Anglií nezavazuje Sovětský svaz účastnit se války, protože se nejedná o vojenskou alianci.

Pakt také vrazil klín mezi Německo a Japonsko a zamezil riziku, že SSSR povede válku na dvou frontách, protože porušoval závazky Německa z Paktu proti Kominterně, že zúčastněné strany neuzavřou se Sovětským svazem žádnou politickou dohodu, aniž by to předem konzultovaly. Žukov později poznamenal – Stalin měl pocit, že si Hitlera omotal okolo prstu. Dokázal zajistit, že se imperialistické mocnosti pustily do války mezi sebou.

Dělení Polska
Hitler zahájil válku proti Polsku 1. září. Británie a Francie vyhlásily Německu válku – a nehnuly prstem. Sovětský svaz si pro svůj díl Polska přišel 17. září a podílel se s Hitlerem na likvidaci Polska. Otázka, která je dnes aktuální, zní: jak máme pakt hodnotit? Je skutečně příčinou druhé světové války, jak tvrdí dotčené země? Nebo měl získat SSSR čas na přípravu obrany před německým útokem? Nebo byl součástí Stalinovy strategie rozpoutání války za účelem globálního šíření komunismu?

Odpověď přinesla kniha profesora Oxfordské a TelAvivské univerzity Gabriela Gorodeckého Velký klam z roku 1999. Gorodecký na základě studia v moskevských archivech, které se v polovině devadesátých let poprvé načas otevřely, se prakticky jako jediný historik zabýval tím, co Stalin v období mezi uzavřením paktu a útokem Německa na Sovětský svaz skutečně dělal.

Dospěl k překvapivé interpretaci. Stalin ideologii používal jako nástroj. Nebyl jejím otrokem. Sám se, stejně jako vysocí úředníci, v praktických krocích řídil cynickou reálpolitickou obhajobou státních zájmů, které se prakticky neodchylovaly od jejich formulace v carské říši. Proto pakt využil k tomu, aby hranice carské říše obnovil.

Stalin nechtěl rozpoutat válku, aby mohl šířit komunistické revoluce v globálním měřítku, ani nechtěl získat čas před střetem s Německem. Věřil tomu, že jejich vztah bude dlouhodobý. Předpokládal, že se po porážce Francie a Británie bude konat mírová konference tentokrát v režii Německa a Sovětského svazu.

Chtěl na ni přijít připraven tak, aby Sovětský svaz dosáhl nejen nápravy křivd z Versailles, ale i těch křivd, jež carský režim zakusil ze strany Británie a Francie během krymské války. Stalin chtěl vyřešit Černé moře, přístup k Dunaji a úžiny. Proto nechtěl za žádnou cenu dát Hitlerovi záminku útoku na SSSR. Když náčelník generálního štábu Žukov chtěl těsně před německým útokem preemptivním úderem oslabit formace wehrmachtu, Stalin mu pohrozil popravou. Po zahájení německého útoku se Stalin nervově zhroutil.

Gorodeckého interpretace je tak překvapivá proto, že až do rozpadu SSSR měli historici k dispozici pouze západní prameny. Bez znalostí sovětských pramenů převládala ideologická interpretace Stalina jako praporečníka komunistické revoluce, která nebrala na vědomí fakt, že v zahraniční politice Stalin důsledně odděloval ideologii od reálpolitiky.

V sovětských/ruských dějinách procházelo hodnocení role Stalina různými výkyvy. Dodnes není a nejspíš nikdy na něj nebude existovat konsensuální názor. Stalin byl i diktátor, i masový vrah, i vůdce, který důvěrou Hitlerovi ohrozil existenci Sovětského svazu, i vůdce, který za cenu ohromných obětí udělal ze zaostalé agrární země průmyslovou velmoc a zvítězil ve druhé světové válce.

V době kladení palčivých otázek o minulosti kolem rozpadu SSSR zapůsobila jako bomba kniha Viktora Suvorova Ledoborec. Autor, vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun (1947), byl sovětský zpravodajec, který v roce 1978 utekl na Západ. Tam začal v emigrantském tisku publikovat příběhy, které měly k dějinám podobný vztah jako scénáře filmů o Jamesu Bondovi.

Stalin chtěl zaútočit?
V jednom článku tvrdil, že Hitlerova operace Barbarossa byla preemptivním útokem před napadením Německa Stalinem, jinými slovy Stalin byl agresorem, nikoli obětí. Rozvedl to v knize Ledoborec. Geniální. Pravicoví antikomunisté zajásali nad potvrzením perfidnosti Stalina, který byl podle nich stejný, ne-li horší než Hitler, pro nostalgiky to byl důkaz Stalinovy velikosti. Jak mohla být Rudá armáda nepřipravená na válku?

Knihy se prodalo 10 milionů výtisků. Gorodeckého knihy v ruštině Mýtus ledoborec, která uváděla Suvorovovy románové příběhy na pravou míru, 40 tisíc výtisků. Trochu nepoměr. Suvorov začal být zván na seriózní americké akademické instituce. Jeho verze báječně zapadla do narůstající rusofobie. Agresivní Rusko se slušně prodává.

Variaci na téma, že darebákem byl Stalin, předvedl Deník N, projekt, který touží být výstavní síní kvalitní žurnalistiky. K výročí paktu přinesl článek pod titulkem 80 let Stalinova paktu s Hitlerem, který neměl získat čas na obranu, ale na útok, v němž politický geograf Romancov bez důkazů tvrdí, že pakt vedl „k zahájení 2. světové války, kterou Moskva vítala a potřebovala pro realizaci své obludné vize o světové proletářské revoluci“. Neměl podle něj sloužit k získání času na obranu, ale na útok, k němuž nedošlo jenom proto, že Francie kapitulovala velice rychle. Pochybuji, že to je příspěvek ke zkvalitnění české žurnalistiky. Spíš naopak.

Leckterý čtenář se pravděpodobně zeptá, proč se zabývat 80 let starou historií? Myslím, že to má velký význam. Dějiny Evropy jsou dějinami křivd a ve jménu jejich odčinění se volá pod prapory. Proč? Aby se vytvořily šiky, v nichž proti sobě budou stát MY a ONI.

Toto rozdělení máme hluboce zapsané ve své biologické výbavě, záleželo na něm naše přežití. Amygdala, jedna z nejstarších částí mozku, bleskově signalizuje, že ten, koho vidíme, nepatří mezi MY. Altruismus, ochotu nezištně se obětovat pro MY, odměňuje slastí stejný hormon, který podporuje lásku matky k dítěti.

Bohužel, stejný biologický mechanismus nás znecitlivuje vůči utrpení těch cizích. Pocit strachu, který amygdala generuje předtím, než nastoupí reflexe, může sice posléze reflexe zrušit. Ale měli bychom si pamatovat, že tou prvotní reakci na setkání s někým, kdo nepatří do MY, je strach. Jinými slovy, vytváření MY zároveň generuje ONI, tedy nepřátele.

Loňské nepozvání Ruska na oslavy vylodění v Normandii stejně jako letošní do Polska, má přepsat minulost za účelem vytvoření nepřítele. Pokud se k falešné interpretaci minulosti přidá hraní se strachem, nebezpečí konfrontace poroste.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Na závěr řečnickou otázku: manželka politického geografa Romancova vede na vnitru odbor proti dezinformacím. Co myslíte, pokárá pana manžela?