Novinář v polarizované společnosti to má těžké. Asi jako soudce pískající zápas Sparta-Baník. Zapíská-li ofsajd hráči Sparty, Sparťani skálopevně věří, že to je zaprodanec Baníku. Jim nejde o to, jestli to byl ofsajd. Ne, ten dacan nám, Spartě, zlovolně zmařil šanci dát gól. A vice versa.

Podobně novinář. Jakmile upozorní na faul žlutých, hned je z něho agent červených či fialových. Ale nedá se nic dělat: novinář se musí držet pravidel padni komu padni, stejně jako rozhodčí. Pokud soudce nebude pískat ofsajdy, aby nepohněval fanoušky, už to není fotbal.

Povězme si poučný příběh z Belgie. Po volbách v červenci 2007, v nichž ve Flandrech zvítězila vlámská Křesťansko-demokratická strana Yvese Letermea, upadla země na řadu měsíců do vládní krize. Leterme nebyl schopen vyjednat koaliční vládu kvůli sporům s frankofonními Valony ohledně ústavní reformy a větší autonomie Vlámů. Teprve až v březnu 2008, po několika resignacích, se stal premiérem a získal v parlamentu důvěru pro koaliční vládu složenou z 5 stran.

Když se mu v červenci 2008 nepodařilo dodržet termín, který si dal pro schválení ústavních reforem, nabídl králi Albertovi II svou resignaci. Král ji po konzultacích nepřijal a Leterme se opět ujal úřadu.

Když do Belgie na podzim dorazila finanční krize, ukázalo se, že velká belgicko-holandsko-lucemburská banka Fortis je plná toxických aktiv. Její krach by znamenal hluboký otřes pro belgickou ekonomiku. Země si banku rozdělily a pokusily se ji zachránit finančními injekcemi, jenže situace se zhoršovala tak rychle, že holandská vláda svoji část znárodnila. Belgickou část pak vláda prodala velké francouzské bance BNP Paribas. Řešení to bylo skvělé, vklady i financování všech operací banky Fortis BNP Paribas přebrala. Vláda si jistě blahopřála, leč akcionáři, jimž klesla cena akcií z 20 na 1 Euro, tak spokojeni nebyli, prý s nimi vláda měla postup konzultovat. A tak žalovali stát. U první instance vyhráli, a tak se stát odvolal. Ovšem za pravdu jim dal i Nejvyšší soud a prodej banky zmrazil. A co víc, Nejvyšší soud prohlásil, že existují „významné znaky“- nikoliv jistota -, že se vláda snažila ovlivnit soudce, kteří měli o převzetí banky rozhodovat.

To byla bomba. Ministr spravedlnosti ihned odstoupil. Premiér po jisté době resignaci nabídl, ale ne svoji, celé vlády. Zřejmě počítal s tím, že se král – po děsivých obtížích se sestavením vlády a uprostřed velmi vážné hospodářské krize – resignaci neodváží přijmout. Co ale udělal král? Resignaci přijal. Jinými slovy, shodil vládu a mohl zemi uvrhnout do velmi vážné hospodářské a politické krize.

Zajímavé je, jak na to reagovali Belgičani. Kupodivu, noviny nebyly plné článků o tom, jak je král nezodpovědný, jak je Belgie směšná, když uprostřed krize mění vládu, která se dávala dohromady devět měsíců, že Nejvyšší soud nemá žádné důkazy, že jde pouze o domněnky atd. Ne. Král prohlásil, že exekutiva do soudní moci zasahovat nesmí. To je respekt k pravidlům. Tady se pískají všechny ofsajdy, i proti domácím. To není hra na demokracii, to JE demokracie.

Teď se po poučném příběhu vraťme na domácí hřiště. Veřejnoprávní ČT1 odvysílala 16. března pořad, v němž se reportér pídil po neobyčejné liknavosti v trestním stíhání poslance Wolfa, které se zahájilo z podnětu Nejvyššího kontrolního úřadu po prověrce, jak pak poslanec zacházel s 11 miliony státních dotací na svůj ekologický projekt. Reportáž obsahovala i záznam intervence „přítele“ a poradce premiéra Topolánka pana Dalíka.

Samotný případ je vcelku nezajímavý, poslanec Wolf jistě není jediný, kdo s dotacemi zachází v uvozovkách „tvořivým“ způsobem. Bártekova reportáž, i bez nepřijatelné Dalíkovy intervence, však dává dostatek podkladů k vážným domněnkám, že se státní moc snažila brzdit vyšetřování poslance Wolfa, protože by vládní koalice přišla ve sněmovně o jeden důležitý hlas.

A tak na pomoc přispěchalo – jak jinak - státní zastupitelství. Vrchní státní zástupkyní v Olomouci je Milena Hojovcová, kterou nejvyšší státní zástupkyně Vesecká nahradila „neposlušného“ Ivo Ištvana, jež jí nechtěl vyhovět v Čunkově kauze. Tato dáma tak již ví, co se patří. Dozorujícímu státnímu zastupitelství v Ostravě-Porubě zakázala o kauze Wolf hovořit a komunikaci převzala na svůj úřad. Rozeslala též podřízeným úřadům pokyn: "Ukládám důraznou mediální zdrženlivost ve věcech, ve kterých je vedeno prověřování jakýchkoliv politicky činných osob", což ombudsman Otokar Motejl komentoval slovy: „to je hrůza. Je to absurdní, je to hrůza.“ Proč? Protože vrchní státní zástupkyně dělá z politiků zvláštní kastu, a to v demokratické společnosti založené na rovnosti před zákonem.

Stát se to v Belgii, premiér podává demisi. Jenže v Belgii nejsme. Dobře, i to se může stát, není všude Belgie, v Itálii by premiér taky demisi nepodal. Co je ale šokující, je reakce veřejnosti. Reportáž přijala jenom jako další kamínek do mozaiky skandálů a neptala se, jestli je podobné ovlivňování policie a státních zástupců slučitelné s právním státem. A když pak opozice vyvolala hlasování o nedůvěře, které k jejímu velkému překvapení skončilo pádem vlády, pustila se do ní zostra, protože shodila vládu uprostřed českého předsednictví Rady EU.

Podotýkám, že nepovažuji za šťastné, že se Česká republika promenuje před Evropou v nedbalkách. Je mi úplně lhostejné, jestli se ve věci angažoval prezident Klaus a jakou roli hrály zhrzené poslankyně vyloučené ze Strany zelených. Je mi taky zřejmé, že pád vlády opozici neprospěl a byl jedním z důvodů jejího relativního neúspěchu v evropských volbách. Tvrdím však, že na vážné podezření, že dochází k ovlivňování policie a státního zastupitelství, opozice reagovat musela. Nemůžeme zaměňovat příčinu a následek. Přece kdyby nebyla intervence, nebylo by hlasování o nedůvěře.

Současná krize ukázala názorně, jak mizivý je respekt k pravidlům hry v české společnosti. Vývoj politiky v posledních letech otupil vkus natolik, že veřejnost je ochotna se smiřovat s praktikami, s nimiž se smiřovat nelze. Ostuda neostuda, ani během předsednictví si vláda nesmí dovolit porušovat základní normy právního státu. Je doslova tragédií, že veřejnost hodnotí politiku pouze podle kýženého výsledku, nikoliv podle formálních pravidel jako belgický král. Jenže spravedlivá společnost je možná jenom tehdy, když se pravidla respektují, padni komu padni.

Napsáno pro ČRo