Upřímně řečeno, nečekal jsem, že se najdou čtenáři, kteří uvítají moji přítomnost na blogu aktualne.cz a příjemně mne to překvapilo. Zvláště proto, že čtenářská fóra pod některými články nejsou právě povzbudivým čtením. Takže mohu jen doufat, že je svými dalšími články nezklamu.

Co se týče ostatních reakcí: nevadí mi kritika, a pokud je podložená argumenty, tak jsem jenom rád. Ani analytik není schopen posoudit všechny možné úhly pohledu, a pokud na nějaký zapomene, přivítá, když ho čtenář na možný zkrat upozorní. Tak děkuji čtenáři za námět, že jsem měl rozlišit mezi paní Zubovou a Jakubkovou. I když si nejsem jist, jestli to rozlišení má význam: paní Jakubková byla léta pasivní, když dr. Vesecká porušovala zákon o státním zastupitelství, a nehlasovala proti vládě v žádném z předchozích pokusů.

Postoj k jiným kritickým námětům ponechám bez komentáře, protože v blízké době zveřejním rozbor kauzy Čunek a opoziční smlouvy. Myslím, že tam čtenáři, kteří nevěří v tristní situaci na státním zastupitelství, naleznou, budou-li chtít, odpověď na moje hodnocení kauzy poslance Wolfa. A opoziční smlouva je možná nejdůležitější výhybkou na cestě moderních českých dějin: odtud vede cesta k nulové toleranci a posléze pokryteckému provozování zákulisní politiky.

Asi nejdůležitější obecná témata, která s mým článkem vlastně nesouvisela, byly otázky po roli novinářů a celkové hodnocení stavu demokracie, zejména s obligátním poukazem na 40 let komunismu.

Kdo hlídá hlídače - je jednou z nejstarších hádanek konstrukce demokratické společnosti. Univerzální řešení nemá. Poznamenám jenom, že solidní tisk byl ve Spojených státech výsledkem stopadesátiletého vývoje, v němž americký tisk procházel etapami, v nichž by dnešní český tisk čněl do výšin jako praobraz kvalitní žurnalistiky. Nevěříte? Podívejte se do Wikipedie na hesla Joseph Pulitzer a William Randolph Hearst. Teprve po první světové válce se novináři a nakladatelé začínají sebe-regulovat, vznikají první etické kodexy a americký tisk míří na cestu k objektivní žurnalistice. Podívejte se na obrázek:
"Kill every one over ten." - Gen. Jacob H. Smith
Criminals Because They Were Born Ten Years Before We Took the Philippines.
Editorial cartoon from the New York Evening Journal, May 5, 1902.

Na ukázku přináším obrázek připojený k úvodníku New York Evening Journal, novin, které patřily Hearstovi, o rozkazu generála Smitha po dobytí Filipín „zastřelte každého nad deset“. Pod obrázkem je napsáno: „Zločinci, protože se narodili deset let před tím, než jsme dobyli Filipíny“. Otiskly by to nějaké české noviny?

Co tím chci říci? Že diskuse o novinářích je adrenalinová a zkratková. Jak může někdo rozumně chtít, aby v této zemi existovala 20 let po systémové změně kvalitní žurnalistika srovnatelná s New York Times, Washington Post? To jsou instituce, ty se rodí dlouho. Ale slušné novináře máme – namátkou Jan Macháček, Adam Černý, Petr Nováček, Milan Čermák, Milan Slezák, zahraniční redaktoři zhusta, Břetislav Tureček, Alexander Mitrofanov, Jiří Hanák, Petr Hartmann a skutečně celá řada dalších. Jejich kvalita spočívá v tom, že za svou práci nesou osobní ručení, oni nejsou námezdními pisálky nějaké vnější moci potažmo ideje. To se přece lety pozná. Někdo prošel zamilovaností do Václava Klause a vystřízlivěl. To se stává a je to normální. Jen nesmí dostat komplex zhrzené milenky. Ideologizující intelektuálové, jako pan Tomský, přece novináři nejsou.

Proč nefunguje novinařina jako stav, to je podstatně složitější a nechám si to na jinou příležitost.

Teď ale těm, co jsou přesvědčeni, že nás zkazilo 40 let komunismu, dám hádanku: Kdo a kdy napsal tento text?

4. Psychologie politického stranictví jako zjev antidemokratický

Demokracie je ve své politické organisaci zásadním odpůrcem dvou extrémů: anarchistického rozkladu bez společenské autority na jedné straně a totalismu s potlačením individuální svobody na straně druhé.

V mnohých předválečných demokraciích dospěly politické strany jednak svou přílišnou početnosti, jednak svým přehnaným stranickým duchem a sobeckým vykořisťováním státní moci ve prospěch svůj a svých straníků tak daleko, že státní a národní politický život skutečně rozkládaly a atomizovaly a přiváděly národy až na okraj občanských válek a anarchie. Z toho pak reakce autoritativních režimů proti politickým stranám docházela k absurdnímu závěru, že se mají potlačit strany všecky, vytvořit autoritativně strana jediná a s její pomoci že se má ovládat stát a národ politickou diktaturou. Populárně se tomu říkalo: zavést pořádek do stranického rozvratnictví. V praxi to znamenalo zničit občanské svobody moderního občana a vládnout pomoci jedné totalitní strany diktátorsky.

Politické strany jsou sociálními organismy, jejichž vlastnosti, psychologie, metody práce a vůbec sklonnosti v politickém životě mohou opravdu být nebezpečné. V jistém smyslu je politická strana nutné zlo. Praví demokrati mají a musí si být vědomi zlých vlastností a sklonností stran politických stejně jako si musí být vědomí toho, že politické strany jsou pro svobodu občanskou a pro demokracii prostě nezbytné. Nemá tudíž smyslu je zatracovat nebo proti jejich existenci mluvit. Je prostě třeba nutnost jejich existence vzít na vědomí a politicky postupovat tak, aby zlo z nich pocházející bylo omezováno na minimum.

Život politické strany je boj. Zásada většiny při volbách a hlasováních ve sněmovnách ji dává buď skoro naprostou moc a volnost jednat ve státě a v obci podle své vůle, často úplně bez ohledu na kohokoli, nebo podlehnout stejné libovůli strany nepřátelské. Proto strana, má-li uplatnit své hlavní požadavky, musí chtít moc a vládu; a když je při vládě, má přirozený sklon své nabyté moci co nejvíce využít. To znamená, že má trvalý sklon být bezohlednou, k druhým absolutistickou a téměř despotickou.

Tato bezohlednost, drsnost a nezkrotné sobectví jak u strany jako celku, tak u straníků jako jednotlivců, tato tendence k diktátorství jest politickému stranictví vlastností nejpřirozenější. A nejeví se jen v institucích politických, ale všude, kam se stranictví dostane a kde rozhoduje prostá zásada egalitářské většiny. Je pravda, že tyto zlé stránky stranictví bývají tu a tam stranou samotnou omezovány; ale zase především ze stranického sobectví a z taktiky: čím strana bude ve využívání moci bezohlednější, tím rychleji může růst odpor druhých stran a zároveň pro stranu nebezpečí, že bude zbavena moci.

Zásada většiny připouští jen jednu pravdu, jedno právo, jedno rozhodnutí. Zásada demokratické většiny dává také vládnoucí straně oprávnění téměř ke každému politickému opatření. Vede tudíž snadno k nesnášelivosti, neústupnosti, fanatismu: strana, která dosáhne převážné většiny, pravidelně se nechodí dohadovat se svým poraženým odpůrcem. Být neústupným, neomylným a nesnášelivým vyplývá proto z podstaty každého stranictví. Nesnášelivost a fanatismus u straníků pak působí, že strana bývá při svém usuzování naprosto neobjektivní.
Jsouc hnána především svým stranickým zájmem a chtíc za každou cenu získat co největší počet straníků, chápe se všeho, coby ukázalo, že ona má pravdu, že jen její snahy jsou správné, že jen ona je vrcholem dobroty, oprávněnosti i dokonalosti. Proto neobjektivně všecko, co sama činí, vynáší a vychvaluje. Co její straníci podnikají dobrého, vysoce oceňuje a zveličuje, zásluhy jejich přeceňuje a činí z nich veličiny, jimž není rovno, A tato neobjektivnost nezastaví se ani tam, kde objektivnost je přímým základním požadavkem a vychází přímo z podstaty věci: ve vědě. Vědec posledního řádu octne se rázem mezi nejlepšími z nejlepších. Nastávají úžasně „vědecké‘ polemiky, jež duchu vědecky cítícímu znechucují veškeré politické stranictví a strany vůbec. Totéž platí ovšem do jisté míry i o stranictví v umění a literatuře.

A v tomtéž duchu se na druhé straně neobjektivně snižuje, zmenšuje, nedoceňuje. Význačný čin strany druhé se soustavně přechází, zamlčuje, přezírá, význam jeho se snižuje. Skutečná vědecká práce odpůrce se znehodnotí a zbičuje tak, že se jeví v nejhorším světle, význačný spis, revue, časopis objeví se najednou jako masa zbytečně pokaženého papíru.

Poklesek straníkův se v řadách jeho strany vykládá jako zcela běžný způsob hospodářského boje, obchodních manipulací, průmyslových a peněžních spekulaci, jichž se přihází tisíc denně a jež nic neznamenají. Týž poklesek druhá strana líčí jako zločin nejhoršího druhu, pro nějž není ani dost přísných a odstrašujících trestů. Ale týž poklesek, v této poslední straně se později vyskytnuvší, najednou nabude nebývalého významu a nesmírné důležitosti pro celý národní život, je příznačným zjevem pro poměry v nepřátelské straně vůbec, ukazuje dobře na pro středí, v němž vznikl a tak dále. To tvrdí nyní strana, která, dokud se jednalo o její vlastní lidi, byla tak mírná. Shovívavost, zamlčování, omlouváni a vykrucování v takovýchto okolnostech, anebo zase krajní přísnost je pří mým důsledkem stranické neobjektivnosti.

Důsledkem těchto psychologických sklonů straníkových je další jeden docela zvláštní druh stranické neobjektivnosti: úžasně rychlé zapomínání vad a špatných činů odpůrcových, jakmile se straně z těch nebo oněch důvodů přiblíží. Je známo z politické praxe, že se vyskytly už nejnemožnější aliance a koalice stran politických, které se bezprostředně před koalici potíraly na nůž a které po rozbití jejím jsou odpůrci ještě vášnivějšími. Je přirozené, že moje láska k vlastní straně předem otupuje hrot všech mých jiných pocitů k nepříteli, jakmile tento počne prokazovat služby předmětu mé lásky: mé straně. Proto se zapomíná tak snadno a rychle straně nepřátelské všechna její minulost.

Neobjektivnost zprvu neuvědomělá přechází téměř nepozorovaně v neobjektivnost více méně uvědomělou; a ta na straníka působí nejprve ve formě neupřímnosti a pokrytectví dříve nežli přejde v přímou lež, podvod a klam. Straník, jsa si vědom chyby své strany, musí se předem halit v požadavky taktiky, a z důvodů taktických, aby neškodil své straně, omlouvá, nevidí a nechce vidět chyby své skupiny. Každý straník spojuje kus své osobnosti se svou stranou. Proto boj proti jeho straně, výtky proti ní a chyby její dotýkají se ho i osobně. Jako při debatách každý cítí, že výtky, straně jeho určené, zastihují i jeho vlastní osobu, tak také, čině výtky stranám druhým, obrací se na své odpůrce osobně, útočně, bezohledně. Chyby, přečiny a zločiny, kterýmkoli členem strany způsobené, najednou vytýká tak, že je svaluje na svého odpůrce osobně. Přitom osobně často přehání, přestřeluje a zveličuje.

Tak duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení a přímo ničí duchovní svobodu jednotlivcovu. Do každé otázky se vmísí, do každého sporu zasáhne, ve všem se projevuje jeho vliv; zasahuje i tam, kde by ho nikdo nečekal: do vědy, uměni, veřejné správy, soudnictví, soukromých úřadů a zaměstnáni a tak dále. To je jedna z největších neřesti stranictví vůbec.

Od prosté neobjektivnosti, zaujetí, nechuti, od neupřímnosti a pokrytectví (a často nenávisti) k přímému podvodu, lži a klamu je tak malý krůček, že se ho může uchránit sotva snad silný jednotlivec, jenž dobře cítí svou odpovědnost. Neuchrání se ho však typický a obyčejný straník jako příslušník tělesa, za něž může se skrýt a na něž může odpovědnost svrhnout. Proto strana ve své denní práci a agitaci tak snadno přechází ke lži, klamu a podvodu. Nespokojuje se už jen soustavným nedoceňováním a neobjektivním znehodnocováním odpůrců. Sestupuje níže a tupí, štve, hrubě snižuje. Zásluhy strany druhé a jejích členů nejen zamlčuje a méně cení, ale neupřímně kritizuje, dobrou vůli jim upírá, z nekalých cílů je viní, osobni prospěchářství u nich vytýká. A chápe se všech možných záminek, jen aby je snížila a jejich špatnost dokázala.

Strana, která se dostane až do tohoto stavu, přijme příliš snadno zásadu machiavelismu za svou. Žádný prostředek jí není špatný v tomto boji o hlasy a nezastaví se ani před obětováním lidí. I pro tento důsledek stranického sobectví je příkladů v dějinách politických stran až nazbyt. Jsme denně svědky mravně nejzavržitelnějších intrik, štvaní, sočení a denunciování. Je známa řada osnovaných zločinů s nastrojených spiknutí, která byla zosnována jedině proto, aby odstranila vlivné lidi nebo zdiskreditovala odpůrčí stranu. Známé z historie politických stran uměle vyvolané procesy, jež měly sloužit stranickým cílům a jež měly přinést určitým stranám v oběť řadu nevinných hlav; známe agenty provokatéry, nastrojené atentáty a skutečně provedené zločiny od určitých lidí na svých vlastních druzích, aby se to mohlo stát záminkou k zničeni nenáviděné strany.

Není snad ani třeba dodávat. že tato psychologie špatné demokracie a špatného stranictví je především psychologií jejího tisku. Tisk strany bývá takový, jaká je strana sama: v něm se činnost strany nejlépe zobrazí, je jejím představitelem, jejím vtělením, jejím výrazem. Mocný vliv jeho cítíme všichni právě proto, že za ním tušíme sílu strany, velkou část tak zvaného veřejného mínění, nějakého velikého celku. Proto je tisk nejstrašnější zbraní v politickém boji stranickém. Stačí, aby před rozhodujícím hlasováním, volbou, veřejným činem tisk klamnou zprávu, vrhající v tvář odpůrci nejstrašnější obviněni — a představa. že tu mluví ne jedinec, nýbrž mnoho jedinců, v žurnál vtělené veřejné mínění a duše davu, okamžitě působí na každého jedince tak, že věří hned v pravdivost útoku: strana napadená je poražena a nežli se v následujících dnech vše vyvrátí, je cíle dosaženo. Stačí den před rozhodující volbou zeskandalisovat odpůrce a přinést pak třetí den i odvolání nějakým zahaleným a věc podceňujícím způsobem - a cíle je přesto dosaženo.

Strana a její tisk zná tuto kolektivní psychologii a využívá jí. Denně jsme toho svědky, jak na správné obvinění odpovídá se v tisku odpůrcově lhaním, špiněním a skandalizováním toho, jenž obvinění vyslovil; a stejně vidíme, jak na druhé straně paušálně a bez důkazů se klidně obviňuje a jak potom strany a tisk postižený hledají pravidelně východisko jediné: nehájit se proti obvinění, nýbrž obvinit žalobce z činů ještě horších a znehodnotit ho. A přitom se ani nezmiňujeme o spoustě všeobecně zná mých žurnalistických knifů, polemických obratů, zkrucování a tak dále. A poněvadž v demokratické společnosti moderní tisk je právě předním orgánem všeho veřejného života a jedním z prvků, jež demokracii umožňují, znamená to pak přímé rozsévání demoralizace a zesurovění nejširších vrstev a veřejných mravů vůbec. Mravy tyto vykvetly do nemožnosti právě v posledních letech před dnešní válkou.

Z prostředí, v němž tento stranický duch vyrůstá a v němž se tvoří načrtnutá psychologie strany, vzniká nutně nezastírané a nanejvýš nemravně působící osobní sobectví a cynismus u straníků Jak ve věcech soukromých, tak veřejných; z toho vyvěrá pak ono všeobecně známé odporné šplhounství, stranou podporované, bezohledné hnaní se za majetkem, stranou umožňované, protekcionářství, stranou v celý systém vybudované, a tak dále. Straník se opře o svou stranu a ví, že ta ho ochrání a musí ho uchránit ve všem jeho počínání. Přináší jí za to jisté oběti a protislužby, svým vlivem, svou činností, svou prací.

Sociálně důležitý důsledek stranického ducha bývá časté a dost rozšířené ubíjeni talentů a duchů vynikajících, je jich umlčování, znechucováni a demoralizování. Kolik má každý národ příkladů vynikajících lidí, jimiž se dnes chlubí a jež oslavuje a kteří sotva mohli urvali si v životě skývu chleba, protože stranický duch, boje se, aby odpůrce z druhé strany plodné práce tohoto člověka pro sebe nevyužil, zabránil jeho hmotnému zajištění, Jež by mu bylo umožnilo vydatnou práci a tvorbu a národu nové kulturní statky a bohatství!

Všecky tyto zjevy, zejména však bezohledná kritika a štvavá a lživá agitace stranická způsobí, že se veliké části veřejnosti začne jevit všecka veřejná práce a všechny ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v ctnost i v čest v politice a mají tendenci odsoudit všechny strany a všecky politiky bez rozdílu. Idealismus šmahem ze života veřejného mizí. Nikomu se nevěří a o dobrých i špatných politicích se pronáší zevšeobecňující soud: všichni jsou stejní. Všude se vidí jen lež a podvod; pravé zásluhy se neoceňují, nezištnost se nechápe a poctivost se pokládá ve veřejném politickém životě za nemožnou.

Vznikají poměry nesnesitelné. Lidé, kteří jsou oprávněnými zástupci politického, hospodářského, kulturního, vědeckého a uměleckého života národního, dostávají se do osobního nepřátelství, navzájem se odcizuji a spolupráci se vyhýbají. V obcích a krajích vytvářejí se osobní kliky, jejichž cílem je bořit to, co protivník postavil. Vytváří se tím rozdrobenost celého národního tělesa, živená stálými rozpory a zaujatostmi stranickými a osobními. Rozdrobí a rozkouskuje se národ tím, že se vytvářejí v jeho nitru četné nenávidějící se a zarputile a vášnivě se potírající společenské organismy, koterie a kliky, které se bojkotují na poli uměleckém. vědeckém, hospodářském; bojkotují se i ve společenském životě. Jeden občan se dívá na občana druhého jen úkosem a posuzuje ho jen ze zorného úhlu svého stranictví. Vyvolávají se malicherné, zbytečné a o boje, které nadmíru vyčerpávají všechny zúčastněné lidi a stravuje se tak naprosto bez užitku úžasně mnoho energie společenské a národní.

V takovémto prostředí mohou se obyčejně uplatnit lidé dvojího druhu: na jedné straně nepoctivci, bezohlední, sobečtí dobrodruhové, prospěcháři, demagogově, lidé nevybíraví v prostředcích, hrubí, všem útokům odolávající a na vše připraveni; cynikové, jimž čest vlastní i cizí není ničím, anebo lidé moci, chvalořečnici moci politické nebo hospodářské. Anebo na druhé straně krajně stateční a poctiví lidé neobyčejně silných charakterů, silné, vzdělané osobnosti a idealisté, nadšeni pro demokratické ideály, kteří dobře chápou, odkud všecky ty vady stranictví pocházejí a dobře znají všechen ten rmut, který se nezbytně nachází na dně nebo periferii demokratických politických společností. A jsouce idealisty, věří, že náprava každé společnosti jest možná jen trvalým bojem dobrých proti špatným a mají dost mravní sily, aby v boji tom přes všecky obtíže a strasti osobní vytrvali.

Pro lidi poctivé, inteligentní, vzdělané, slušné a jemné povahy znamená proto veřejný život v dnešní demokracii nejčastěji úžasné oběti, strádáni, utrpení, plýtvání energii, duševní útrapy a stálé rozechvění; proto stále uvažují, zda nelze lépe pracovat jinde. Vzniká u nich odpor a hnus nad lidskou malicherností a ubohostí takových bojů a sta a sta rozhodnuti opustit politickou činnost; a opětný návrat a rozhodnutí přinášet dále oběti. Té druhé skupině lidí žije se v prostředí tom jako rybě v čisté horské říční vodě.

To je onen vylučovací postup, jejž provádí moderní demokracie proti tak zvané duchovní elitě. Proto se říkává, že demokracie nenávidí elity, proto se říká, že demokracie si žádá a podporuje prostřednost, že ji jest vlastni hrubost, demagogie, bezohledné sobectví a hrubý materialismus. Proto konečně se jí vytýká egalitarismus (rovnostářství), jenž prý chce odstraňovat skutečné a sociální hodnotu mající aristokraty ducha a strhnout je na úroveň těchto nízkých, bezohledných a neplodných bojů.

Které společenské zlo ještě nám zbývá, jež by nebylo přímá nebo nepřímo následkem nebo doprovodným zjevem stranických krajností nebo aspoň nebylo jimi zvyšováno? Není pak ovšem divu, že se ozývají protesty proti takové demokracii a buď se opěvuji staré dobré časy patriarchálních vlád aristokratických a feudálních, anebo se hřmotně oslavuji různé fašismy a totalismy, které zavádějí své tak zvané nové řády, potlačují politické strany a individuální svobody a zastírajíce násilně své vlastni úžasné nedostatky a neřesti, vyvolávají v řadách prostomyslných lidí dojem, že se prostým potlačením občanské svobody odstraní rázem z politického života všecka zla s životem tím související.

Všecky takové úvahy o demokracii přes všecko to, co jsem zde snad až příliš ostře kritického o politických stranách i stranickém duchu řekl, jsou však jen povrchním, ledabylým, neplodným a dočasně módním kritizováním demokracie. Sociálně a politicky dnešní politickou společnost v ničem tato přehnaná kritika neozdraví. Z těchto obtíži není východiska jiného než demokracii jako systém si zachovat, ale pokusit se politické stranictví jako nezbytný nástroj svobodného politického života zlepšit, zdokonalit, obrodit.
To je jeden z nejtěžších politických problémů dnešní demokracie.

Z toho, co jsem výše pověděl o pravé demokracii a o vůdci v demokracii, a z toho, co jsem nyní pověděl o psychologii a o duchu politických stran, plyne zcela jasně, že všecky vlastnosti a sklonnosti politických stran mají vlastně tendence protidemokratické. Nesnášenlivost, neomylnictví, fanatismus, neobjektivnost, nevěcnost, nenávist, zaujatost, neupřímnost, stranické pokrytectví. machiavelismus, štvaní, lživá agitace, sklonnost k výlučnému ovládání všeho života, sklonnost k vytvářeni oligarchie ve straně, k despotismu a k diktátorství — to vše je svou podstatou naprosto nedemokratické. A přitom všecky tyto vlastnosti politických stran jsou jen kolektivní psychologií zmnoženým obrazem osobního egoismu každého jednotlivce, jeho vášní a instinktů, jeho nevědomosti a nevzdělanosti, jeho touhy po moci a ovládání jedinců ostatních. Avšak systém demokracie politických stran jako záruky svobody politické vůbec, stejně tak jako jejich vzájemného boje, to jest jejich vzájemné slušně, poctivé a stálé kritiky a kontroly, nezbytně potřebuje. Jaký to zvláštní protiklad a anomálie!

Pak se k té diskusi vrátíme.

Srdečně zdraví

Václav Žák