Dovednostem, které budou zaměstnavatelé poptávat mnohem více než faktické znalosti a které budou nutné pro úspěšné žití v současném světě, zatím české školy nejdou moc naproti.

Možná tu situaci dobře znáte: stojíte v obchodu před policemi s několika různými druhy jednoho výrobku – ať už jsou to zubní pasty, jogurty nebo konzervy s tuňákem. Díváte se ze strany na stranu a přemítáte, jestli vzít starou známou značku nebo ozkoušet něco nového. Pryč jsou časy, kdy jste sáhli po prvním a jediném. Jednou ze základních dovedností dneška je schopnost vybírat to dobré z mnohého.

Neděje se to jen při nakupování ale i při řadě dalších příležitostí. Jednou z nich je i vzdělávání. Stejně tak za námi je doba, kdy balík předávaných informací během školní docházky byl z větší části pevně daný a delší dobu neměnný. Dnes se zjištění, informace a data, která jsou v různých oborech lidské činnosti studujícím dostupná, proměňují takřka každým dnem. Jak na tuto situaci výrazného a stále narůstajícího přebytku v tom, co může být obsahem vzdělávání, reagují školy a vzdělávací systém? Nijak zvlášť.

Není umět jako umět
Jestliže mluvíme o tom, že jednou ze základních dovedností nutnou pro zorientování se a úspěšné žití v současném světě je schopnost vybírat to dobré z mnohého, české školy ji mnohdy nejdou moc naproti. Na mnoha z nich pokračuje během výuky spíše shromažďování a nabírání informací a to je i dobře hodnoceno. Jako úspěšný a dobře se učící žák je označován ten, kdo toho hodně ví a má v paměti uloženou spoustu informací, dokáže správně odpovídat na faktografické otázky. Nemusí už samotnému tématu tolik rozumět a umět dát věci do souvislostí. Menší schopnost porozumění psaného textu českých žáků oproti jejich vrstevníkům z jiných evropských zemí opakovaně ukazuje i mezinárodní testování PISA. Schopnost vybírat dobré z mnohého se v těchto testech zatím neměří, ale dovednost porozumění psanému textu se s ní dost překrývá.

Na to, že nejde o téma, které se týká jen školy, ale i rodičů a toho, jak jsou děti vychovávány doma, poukazuje ve své knize No Future i publicista Bob Kartous, který se dlouhodobě věnuje oblasti vzdělávání. Píše: „Míra přesycení,a to nejen materiálními statky, ale i vjemy v kyberprostoru, má pochopitelně značně problematický výchovný rozměr, na který ovšem rodiče vyrostlí mimo kyberprostor a v režimu vynucené šetrnosti nejsou mentálně připraveni. (...) zatímco předchozí generace homo sapiens musely bojovat o zdroje k přežití, současné děti musejí bojovat s přebytkem. (...) místo výchovy k umění vybírat to dobré, prospěšné a žádoucí z obrovského přetlaku nabídky, prostě své děti přecpávají cukry a plasty, neboť pudově sami touží po nasycení."

Méně může být více
Dobrým směrem v tomto případě směřuje připravovaná Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+. Podkladový materiál pro ni vypracovaný expertní skupinou ministerstva školství podporuje mimo jiné i zamýšlenou redukci učiva v Rámcových vzdělávacích programech (tematické rámce podle kterých školy mohou sestavovat své vlastní školní vzdělávací programy). Ředitel smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík, který je jedním z členů zmiňované expertní skupiny, mluví o tom, že redukovat by se mohla až polovina současného obsahu rámcových programů. Podle něj různé průzkumy ukazují, že si student za krátkou dobu po absolvování školy pamatuje z probírané látky jen dvě až patnáct procent. Strategie zároveň v jednom z hlavních cílů klade důraz na rozvoj gramotností a dovedností (do nich by se jistě vešla i dovednost kritického myšlení tj. i schopnost výběru kvalitního z mnohého).

Hledáme člověka, ne encyklopedii
Střih. Má toto přání oporu v reálném životě? Nebo jde jen o abstraktní snění nad možnou podobou českého vzdělávání? Mám za sebou v posledních dnech dvě různá setkání, která se k němu silně vztahují. Jeden večer jsem se setkal se dvěma kamarádkami, obě jsou generací narozenou kolem listopadu 1989, obě v tuto chvíli nezaměstnané. Obě absolvovaly vysokou školu , vystřídaly několik let po sobě několik zaměstnání. Stále však váhají a přemítají, co je vlastně ta oblast, které by se chtěly v životě dlouhodobě věnovat, která by je bavila a dávala jim smysl. Co mimo jiné potřebují? Umět si vybrat to dobré z mnohého…

O den později jsem mluvil s ředitelem jedné středně velké celkem žádané pražské základní školy. V jedné části rozhovoru ředitel říká: „Čemu vůbec nerozumím je to, proč dnešní rodiče, kteří už v mnoha v případech mají osobní zkušenost s tím, že zaměstnavatelé při přijímacích řízeních sledují především dovednosti jako schopnost spolupráce, komunikace, hledání kompromisů, práce v týmu, nechtějí, aby se školy mnohem více zaměřovaly právě na rozvoj takových dovedností než jen na předávání znalostí a faktů.“ Umět vybírat to dobré z mnohého by mezi ně jistě také patřila.

Co má ověřovat maturita?
S tématem souvisí i debata, která již za několik dní čeká poslance ve sněmovně. Ti mají na příští týden v programu projednat podobu státní maturity. Diskutovat budou především o tom, jestli a případně od kdy má být její povinnou součástí i matematika. Přál bych si, aby se tato diskuze vedla i o tom, co vlastně má být obsahem státní maturity, a tom, co tato zkouška ověřuje. Jestli to má i nadále převažovat ověřování znalostí a faktů (což se dá samozřejmě velmi dobře měřit a porovnávat) a nebo by se zkoušející více zaměřovali i na sledování a ověřování dovedností, jakými jsou například zmíněná schopnost spolupráce, komunikace, práce v týmu nebo té, kterou opakovaně zmiňuji na předchozích řádcích. Tedy těch dovedností, které ve finále zajímají zaměstnavatele při pohovorech více než to, kdy se narodil který básník nebo, jak si poradíte s diferenciální rovnicí. Věřím, že i školy by se jim pak věnovaly mnohem intenzivněji než doposud.