V pondělí 25. listopadu v 19 hodin se v Městské knihovně v Praze odehraje unikátní projekce a reprezentativně obsazená debata k jedné z velkých performance české privatizace: prodeji filmového studia Barrandov.




Divoká privatizace devadesátých let zasáhla všechna odvětví české společnosti a byla nesena ideologickým obrazem soukromého majitele, který se o vlastní majetek stará za všech okolností lépe, než jakýkoli kolektivní vlastník. Nenávist k institucionalizované státostraně se obrátila i vůči mnoha společenským institucím a vymazalo se rozlišování a rozvažování nad tím, která odvětví, instituce a firmy privatizovat a která nikoli. Která liberalizovat a která naopak udržet ve výlučném monopolním postavení – s jasně definovanou společenskou kontrolou.

Neuvažovalo se ani o tom, že v řadě případů existovalo spojení mezi institucí a jejím smyslem, který byl v protikladu s vyšší ziskovostí, a nepočítalo se s tím, že preferencí mnohého vlastníka je jedině vyšší zisk, nikoli rozumná míra prosperity při nedotknutelnosti zachování smyslu.

K dobovým floskulím tak patřilo i heslo „dobré umění si na sebe musí vydělat", čímž byl mj. ohlášen i konec umělecké kritiky, protože její roli převzal trh. K postupnému přepínání mozků bylo třeba privatizovat media a oslabit tak hlas, který by ze své podstaty musel usilovat o formulaci nějakého veřejného zájmu a demokratických principů, na úkor zájmů soukromých.

Ve srovnání s privatizací velké části veřejného televizního prostoru (tzv. zavedení duálního systému televizního vysílání) byla privatizace kinematografie ve svém dopadu relativní marginálií, ale spolu s ní začala dlouhá krize prostředí a subkultury, která vytvářela nebývale rozmanité tvořivé zázemí na poli audiovize.

Příběh privatizace Barrandova v sobě nese symptomatiku celé české privatizace, a proto sledování celovečerního filmu Martina Kohouta Neviditelná ruka trhu – privatizace Barrandova nabízí podnětnou podívanou všem, kteří se zajímají o moderní české dějiny a fungování reálmechanismů společenské transformace.

Ve filmu vystupují například zesnulý režisér Jiří Krejčík, režiséři Věra Chytilová a Ladislav Helge, kteří aktivně vystupovali proti privatizaci a byli za to ve své době ostouzeni. Kohoutovi se podařilo natočit i do značné míry otevřená svědectví a východiska privatizátorů – Václava Marhoula, Jana Šustra a dalších, jakož i těch, kteří organizovali rámce pro tuto činnost – například Tomáše Ježka či tehdejšího premiéra Petra Pitharta.

Zvláštní linku má ve filmu Václav Bělohradský, který je zde exponován ve svých dvou protichůdných polohách – podporovatele širokých liberalizačních tendencí 90. let i otřeseného pozorovatele jejich konců.

Po úspěšném loňském uvedení na jihlavském festivalu ležel film ladem – prověřovala se relevance výhrůžek žalobami od současného vedení Barrandova, které snahu o tematizaci historie firmy 90. let příliš neuvítalo a napadlo některé pasáže.

Veřejná projekce po delší době je doprovázena reprezentativně zastoupenou debatou – vedle režiséra Martina Kohouta se zúčastní první porevoluční ředitel filmového studia Barrandov Václav Marhoul, filmový producent a dlouholetý souputník Jana Švankmajera Jaromír Kallista a filosof Michael Hauser. Velký sál Městské knihovny pojme hodně lidí, takže večer moderovaný Vladimírem Hendrichem je škoda nechat si ujít.

/psáno pro Deník Referendum/