FAMU prochází už druhý týden vzrušenou atmosférou, která ale ve svém jádru neobsahuje nic, co by na té škole nebylo zřetelné posledních skoro šest let a na co si už možná i veřejnost svým způsobem zvykla. Třeba i díky frekventovaným článkům Mirky Spáčilové v iDnes, která v rubrice kulturních zpráv největšího celostátního periodika tiskla klidně i sérii katastrofických článků ze školních útrob, nezapomínajíc nikdy na postavu kladného hrdiny, který situaci rozumí a může katastrofu odvrátit. Série s největší kadencí proběhla loni před volbami do fakultního senátu. Aktuálně uniklá komunikace mimo jiné nasvítila i pozadí vzniku této literatury.

Co je tedy nového? Aktuálně se stalo to, že ve dvou souborech unikly printscreeny korespondence skupiny funkcionářů FAMU i AMU: některých oborových garantů, v některých případech současně i vedoucích kateder, členů senátu, členů různých komisí i rektorky. Původ úniku e-mailů není dosud jasný, rozeslal je anonym. Hypotéza, že mohlo jít o někoho z této skupiny, kdo už neměl na styl práce v podzemním hnutí žaludek, se oslabila, když se o týden později objevil ještě brutálnější druhý soubor a jeden z aktérů oznámil, že bylo narušeno soukromí jeho e-mailové schránky. Konečnou odpověď může dát nejspíš jedině policie. Když jsem uniknuté pdf soubory zkoumal podrobně, upoutal mě možný vtip nebo vzkaz toho, kdo je vytvořil a dokonale očesal o všechna metadata, která by mohla naznačovat původ. Prostor metadat obsahuje jediný, vložený a podle mého soudu funkčně nijak nepotřebný true type font s názvem LIBERATION.

Kolem úniků vznikly dva dominantní postoje a s nimi spojené argumentační polohy. První je od jejich čtenářů – od šokovaných po pobavené. Mnozí z nich (včetně autora tohoto textu) trvají na tom, že věci z kontroverzně otevřeného okénka do „podzemí“ je nutné vzít v potaz pro celek poznání. Naopak, dotčení pisatelé uniklých emailů (pokud se vyjadřují) a zejména pedagogové v korespondenci nejzastoupenější katedry produkce, jejíž vedoucí rezignovala (oficiálně z pobouření nad únikem) a mezi jejíž členy patří externě i právník František Vyskočil nebo interně moderátor Václav Moravec, kategoricky prosazují a vyžadují i po ostatních, že čtení, natož šíření dané korespondence, je schvalováním a podílením se na trestné činnosti. Většina zastánců tohoto názoru dokonce kategoricky prohlašuje, že jako principielní lidé, respektující zákon, neznají obsah ukradených e-mailů a nikdy se s ním neseznámí. Mimo odsouzení a úsilí o zjištění původu úniku (na čemž se shodují oba pohledy na věc) je podle toho druhého absolutně vyloučené se jakkoli vztahovat k obsahu e-mailů (které už četly nejspíš stovky lidí). Jeden z pedagogů vyzval k debatě o problémech na škole, ale jen za předpokladu, že se „na začátku řekne, že se k uniklé soukromé korespondenci nepřihlíží“. Na to padla i logická otázka: „Pokud pro někoho ten dokument neexistuje, proč by se měl debaty účastnit?“.

V každém případě samotný obsah je bez ohledu na jeho nezákonný a nejasný původ na stole, ukazuje se, že je autentický a vypovídající rozhodně víc než jen nějaké drby. Což je právě důvodem, proč požadavek jeho vyloučení vyvolává ironické reakce.

Uniklé e-maily ukázaly něco, co jsme zblízka ve škole v různých projevech vnímali léta - např. pro mě to byl před rokem jeden z důvodů k rozhodnutí odejít - a co se jen stalo zřejmější. Nikdo z aktérů této frašky nepopírá, že komunikace jsou pravé, ale objevují se námitky že jde o dokumenty „neúplné“, „přeházené“ apod. Nemá ale otázka v otevřené debatě stát: pakliže jde o autentickou výpověď, jakkoli dílčí, svědčí o něčem? O čem? Sám požadavek na „úplnost“ je přitom trochu absurdní, jakoby se ve zveřejnění všeho, co si účastníci skupiny mezi sebou říkali (jádrem aktivit byly zřejmě dlouhodobé pravidelné schůzky), mělo ukázat něco zásadně jiného nebo – když se na to podíváme z hlediska „neúplnosti“ - jako kdyby bylo příběhu vytýkáno, že neobstojí, pokud neobsáhne absolutně celé životy postav.

Skupina fukncionářů veřejné vysoké školy (v drtivě většině jmenovaných minulým děkanem a někdy zřejmě i za jeho účasti), často v pracovní době, dlouhodobě a aktivně koordinovala své kroky m.j. na ochromení různých procesů, v některých případech až na úroveň kolapsu a následně obracela zodpovědnost za tyto věci proti děkance, v jakémsi unikátním kolektivním mob-bossingu (šlo to koordinovaně zdola i shora, proto ten novotvar). „Zásah“ terče vyvolával euforické reakce, jazyk podzemního hnutí zahrnuje i pojmy jako „revoluce“ (myšleno zřejmě spíš „konzervativní revoluce“), je si vědom rizik „infiltrací“ a je rámován nastolením generální linie v podání věty zformulované veřejně známým moralistou: „slušně, věcně a důsledně je umořit k smrti“. Na povrchu tato úspěšně realizovaná koncepce vypadala takto: velké množství i frekvence oficiálně i tajně na různé orgány i úřady zasílaných podnětů, neustále se vracejících stokrát prodiskutovaných a uzavřených "kauz", hromadných e-mailů rozesílaných za zády těch, kterých se týkaly, desítky a stovky stran právních a byrokratických námitek, dokola se vracejících reakcí a protireakcí (čtenář zápisů z akademických senátů se nedočte konců). Tragikomické absurdní drama, kterému jen tento únik - mimo všech škod, které napáchal - dodal konečně smysl...

Za názorem zadupat tuto vrstvu evidence, spojenou s pochybným jednáním některých morálně se profilujících osob, se formuje i ve veřejném prostoru silný tlak. Když někdo začne uvažovat v kontextu všeho, co je na stole, může být obviňován, že podporuje kriminální jednání, přestává být slušným člověkem atd., jak to navrhuje ve své výzvě třeba Jan Štern. Již po publikování doplňuji ještě těsně po tom mém vydaný emblematický text Šíleně smutná děkanka FAMU mého kolegy blogera tady na Aktuálně a právníka Františka Vyskočila, který zde možná trochu ztrácí nervy, takže zapoměl uvést, že některé z dotčených osob v jejich tahanicích kolem FAMU právně zastupoval.
Každopádně všichni, kteří s odkazem na právo a morálku otevřenou debatu pacifikují, nutně musí čelit námitce, že brání reflexi krajně problematické reality, která se – byť nezákonným způsobem – stala prostě jen víc evidentní.



Polaritu diskuse vykazují logicky i další veřejná "zrcadla". Jako první vydal reflexi kauzy Petr Vodseďálek v Deníku N v textu, v němž si dovolil z dost neskutečných e-mailů citovat a vydal rovněž rozhovor s děkankou. Vůči prvnímu textu se ostře vymezil Adam Drda v glose Šmíráci z FAMU (publikované trochu nešťastně v periodku, kde je redaktorem jedna z potrefených hus), ostře proti „šmírákům“ napsal na svém blogu i Jan Štern. Vedení FAMU k celé věci vydalo také prohlášení, své vyjádření publikovala i fakultní ombudsmanka. O týden později se kauze věnuje znovu Deník N, tentokrát už se - k ochuzení čtenářů - zřejmě neodvažuje z třeskuté korespondence citovat a noří se obsáhle do dalších vrstev kauzy. V doprovodném rozhovoru nás pak scénárista Petr Jarchovský už jen vrátí k žánru textů Mirky Spáčilové a obligátnímu tématu hnutí: odvolat děkanku. S tím můžeme v klidu zavřít i okno do podzemí a vrátit se zpátky do světa morálních autorit. Jednoho dne se jim snad podaří i na FAMU zavést takový klid, pořádek a většinový soulad, jak už se to podařilo třeba na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické, ale i na mnoha jiných spořádaných institucích.

Vše zde řečené je samozřejmě jen poznámka na okraj rámců aktuálně vzrušené atmosféry, skutečná témata v podloží popsaných dějů jsou na delší rozpravu...

-----------------
EDIT 20.5.2022

Netušil jsem, co může vyvolat poznámka o potrefené huse. 18.5. vyšel ještě druhý text Adama Drdy s klickbajtovým názvem Spiknutí, ve kterém autor provádí už druhý důkaz, že psaní o této kauze z legalisticko-moralistických pozic se rychle vyčerpá. Adam Drda značnou část textu věnuje vysvětlení, že přestože jeho první text k tématu vyšel v periodiku, kde je redaktorem jedna z potrefených hus, nemá to absolutně žádný vliv na nezávislost jeho myšlení. To je nepochybně dobře.

Dále už je ale jen - v souladu s jinými texty tohoto typu - nespokojený s tím, že mu u všech, kteří se k věci vztahují i mimo žánr legalistické morality, chybí více pohoršení na téma "ukradené soukromé korespondence". K tomu ale opravdu nelze říct nic jiného, než že byla podána, pokud vím, dvě nebo tři trestní oznámení, celá věc se šetří a jistě se zjistí a popíší klíčová fakta a dříve nebo později budou právně zarámována. Je-li pro moralistu jediným jádrem této kauzy pojmenování a odsouzení činu ukradené korespondence a jinak se není o čem bavit, s každou další referencí k tématu nutně dojde k zacyklení...

EDIT 14.6.2022
Pro fanoušky rozšířené reality FAMU ještě linkuji dva texty, byť nejsou v přímé vazbě na tuto "kauzu", ale mají identické personální pozadí a značnou vypovídající hodnotu o podobě výše reflektované podzemní činnosti v nadzemním světě.
Oba texty byly zveřejněny před týdnem u příležitosti jejich projednání fakultním senátem. První je v tuto chvíli již veřejný kolektivní text podzemního hnutí s názvem "8 bodů" (reference na něj se objevila v jednom z textů v Deníku N), který je už tuším třetí modifikací hromadných dopisů s téměř identickým obsahem (nikdy ovšem v kopii nezasílaným těm, kterých se týkaly), proti jejichž výrobě a šíření už i mezi studenty vznikla před rokem petice. Druhý text je extrémně podrobnou reakcí děkanky resp. vedení FAMU na obsah "8 bodů" (v textu se opět recyklují celé pasáže, které se objevily již v rámci školy i veřejných reakcích na texty podobného typu). Zejména druhý text je hodně dlouhý a může působit, že celou věc uchopuje vyčerpávajícím způsobem. K žánru FAMU posledních šesti let však patří, že milovníci seriálů se mohou v každém případě těšit na další úmorné pokračování...

EDIT 6.6.2023
Čtenář něčeho tak žánrového, jako byla tato špionážní kauza, zasluhuje ještě pointu, která právě vyvstala. Je v tom i něco estetického, když se to děje prakticky přesně po roce.

Podle mého soudu kauza svědčí především o tom, že pokud se v přezaměstnané instituci ocitne jedno nadkritické množství lidí, kteří se v jádru míjejí s jejím smyslem (a dosáhli kýžených pracovních smluv na dobu neurčitou) a druhé nadkritické množství lidí, kteří nepostřehli svoje vyhoření (a dosáhli kýžených pracovních smluv na dobu neurčitou), může se spustit reakce, která dokáže spotřebovat stovky a stovky hodin desítek i stovek lidí, hoří ohně, ale taknějak nehřejí.

Svůj cyklus doběhla i policejně-žalobní linka, ve které prý byly nakonec podány dokonce tři trestní oznámení (jedno v utajovaném režimu). Policie - předpokládám taky po stovkách hodin práce několika kvalifikovaných lidí - postupně všechna odložila. Interpretací a pojmenováním toho, co patologické aktivity skupiny pisatelů uniklých e-mailů, které byly vlastně jen symptomem, znamenají pro instituci, studenty a perspektivy oboru na úrovni jedné zacyklené školy, se žádný z vnitřních školních ani vnějších státních orgánů nezabýval.

Přesto ale neopouštíme tuto kauzu s melancholií zmaru a otevřených konců - tedy k pointě. Nedávno vyšel román S.d.Ch. Filmařská trilogie, EDIT: zde jej vtipně rezcenzuje Ondřej Slačálek. Román inspirovaný dramaty života cituje i z e-mailů, se kterými se nikdo neseznámí, protože by porušil zákon. Takže v souladu se žánrem věčného návratu můžeme doufat, že tím vznikl i další substrát pro různé akademické orgány a orgány činné v trestním řízení, které se mohou dát znovu do pohybu. A pohyb, jak víme, je základním elementem významu i filmu. Bez něj by nakonec nebyla ani žádná FAMU. Na Bělehrad!

P.S. Když už jste dočetli až sem, přečete si ještě tuto možná i víc než vzpomínku na Karla Vachka. Přinesl na FAMU to, čím by mohla být.