Nová penzijní komise se sešla a úkol zní jasně, konec druhého pilíře je de facto hotová věc. Z detailnějšího pohledu na výstupy z médií se dá soudit, že zrušení druhého pilíře, nejviditelnějšího prvku penzijní reformy, je vlastně středobodem nové penzijní komise. Zdá se, že hlavním cílem je pouze stanovení přesného termínu a scénáře technického provedení věci. Pak bude mise splněna. Domnívám se, že se v tomto ohledu pouze navazuje na nebezpečnou politicko-mediální zkratku, která pouze odvádí pozornost od ústředního problému. A tím je neudržitelnost stávajících penzí.

Osobně si myslím, že hlavní příčinou krachu penzijní reformy nebylo zavedení druhého pilíře, ale její nedokonalá komunikace. Vláda bývalého premiéra Nečase v pro reformu klíčových letech 2011-2013 naprosto nepochopitelným způsobem vyklidila komunikační pole. A do tohoto vakua se snadno pronikalo tehdejší opozici, která jako cíl číslo jedna měla shodit cokoliv, co je od vlády bez ohledu na to, jestli je na tom aspoň zrnko dobrého. Druhý pilíř byl vykreslován jako nebezpečný démon nápadně připomínající dnes již legendární třicetikorunový regulační poplatek ve zdravotnictví, jehož smysl také nikdo nevysvětlil. Bylo pak jen otázkou času, kdy toto zrno padne na úrodnou mediální půdu. A stalo se.
Když se pak rozběhla veřejná diskuse trochu jiného typu než „zle, krádež, tunel“, tedy diskuse s analytickou ambicí, pak devět expertů z deseti se zastavilo pouze na jediném tématu: Komu se druhý pilíř vyplatí. Zkoumala se jen mikroekonomická vnitřní míra výnosnosti, když klient zůstane plně ve státním pilíři a když využije druhý pilíř. Ale už nikdo neřešil další související aspekty, které přece všichni známe ze základní učebnice mikroekonomie. Pokud hodnotím nějaký investiční projekt z pohledu firmy nebo jedince, tak přece jde o trojúhelník se třemi vrcholy. Výnos mezi ně patří. Ale dalšími vrcholy jsou likvidita a diverzifikace, jiným slovem riziko. Riziko produktu se evidentně snižovalo různou konstrukcí pilířů – hodnotu vzniklou diverzifikací ale nepřevedu na procento roční výnosnosti, ta hodnota má přece jiné měřítko. Likviditou zase nemyslím likviditu v pravém slova smyslu, ale třeba například možnost dědění je její významný aspekt. Tohle vše musím vzít v celku, a pak teprve se mohu vrátit zpátky k otázce, komu se to tzv. vyplatí. Ale debata končila jenom na výnosu a výhodnosti, z čehož vyplynulo „zlo na druhou“.
Navíc se většina analytiků nevyvarovala logické chyby, když srovnávali budoucí penzi (za 20, 30, 40 let) z 2. pilíře s krácením penze z 1. pilíře, avšak vypočtené podle dnešních náhradových poměrů z 1. pilíře. Tato náhradová výše v 1. pilíři nebude dlouhodobě udržitelná, výše budoucí státní penze byla tudíž nadhodnocená a prosté srovnání výnosnosti 1. a 2. pilíře bylo proto vychýlené.
Možná se nad tím někomu bude chtít mávnout rukou, protože toto všechno je vlastně už jen historie. Pokud si to někdo myslí, dovolil bych si jen upozornit na fakt, že dlouhodobá masáž barvící spoření na penzi ve druhém pilíři načerno, navíc přetrvávající do dnešních dnů, má celkem znatelný dopad i na pilíř třetí. A ten přece všichni členové komise chtějí dále rozvíjet. Nebo se mýlím?
Rád bych tedy věřil tomu, že se další chyba v komunikaci i v uchopení plánovaných změn v penzijním systému nebude opakovat.