Jak dále měnit druhý pilíř a jak zaktraktivnit a vylepšit ten třetí? Nejen o tom je rozhovor, který jsem poskytl serveru peníze.cz. Jeho první část si můžete přečíst zde.

Kdyby to bylo jen na vás, jaké změny byste nyní v důchodovém systému udělal?

Zachoval bych druhý pilíř a vylepšil bych třetí pilíř.

Co byste ve třetím pilíři změnil?

Myslím si, že když se před pár lety připravovala legislativa pro nový třetí pilíř, tak jsme byli papežštější než papež. Je zbytečné, aby byla u třetího pilíře z pohledu distribuce nastavená výrazně přísnější pravidla než u pravidelných investic kolektivního investování. Každý obchodník, který nabízí penzijní produkty, ať už v rámci pojišťovny nebo v síti finančních poradců, musí mít u České národní banky vyřízenou svoji vlastní licenci. Tu navíc musí každý rok obnovovat, takže za ni stále dokola platí. Řadě odpovědných lidí se otevřou oči na přelomu letošního a příštího roku, protože v té době bude končit dvouleté období licencím udělovaným při startu reformy. V prvním kvartále příštího roku bude zcela zřetelně vidět, že není moc lidí, kteří by chtěli penzijní produkty dále nabízet. Penze jsou navíc jediný retailový finanční produkt, který má zákonem upravenou a zastropovanou provizi.

Teď ale mluvíte o regulaci a distribuci produktu. Změnil byste i parametrické nastavení? To bude určitě čtenáře zajímat mnohem víc.

Pár produktových dotažení by účastnické fondy třetího pilíře určitě zasloužily. Lidem například vadí to, že neví, kdy přesně si budou moci peníze vybrat. Váže se to totiž na věk odchodu do důchodu, ale ten se u nich ještě může hodněkrát změnit. Z psychologického hlediska by tak bylo dobré, kdyby se jasně určil nějaký věk. Mohlo by to být klidně víc než těch šedesát let, řekněme třeba pětašedesát.

A co dál?

Další mentální bariéra je u tohoto produktu způsobená absencí výsluhové penze. Ta u penzijního připojištění umožňuje vybrat polovinu naspořené částky po patnácti letech. Je paradoxní, že výsluhovou penzi ve skutečnosti využívají jen jednotky procent z klientů, kteří na ni mají nárok. Ostatní ale hřeje vědomí, že kdyby u nich v životě nastaly nějaké neočekávané problémy, tak se jim nabízí možnost, jak se bez jakékoli penalizace dostat dřív k části prostředků, které si původně odkládali na penzi.

Myslíte, že by se vám mohlo podařit tyto změny prosadit?

Věřím, že je reálné vyvolat na tohle téma debatu, například v rámci odborné komise, která se teď zabývá změnami v důchodovém systému. My jako Asociace penzijních společností se jednání komise také účastníme a už jsme tam avizovali, že přijdeme s nějakými vlastními návrhy, jak třetí pilíř upravit. Komisi bych rád na konci července předložil první písemné podněty, které půjdou po těch tématech, které jsem tady zmiňoval. Uvidíme, jak to půjde dál.

Jaká je vlastně vaše pozice v důchodové komisi?

Jako reprezentant Asociace penzijních společností jsem členem komise v kategorii „přidružené členství pro zájmová sdružení, profesní organizace a veřejné instituce“. Máme právo být u všeho, vyjadřovat se ke všemu a dostáváme všechny materiály, které můžeme připomínkovat. Kdyby ale došlo na nějaké hlasování, tak nehlasujeme. To můžou jen stálí členové.

Jaký pocit zatím máte z práce důchodové komise a z toho, jak probíhají jednotlivá jednání?

Odpovím vám stručně. Myslím si, že pan Potůček má na svých bedrech mimořádně těžký úkol.

Předseda komise Martin Potůček v rozhovoru pro Peníze.cz říkal, že by chtěl dosáhnout široké názorové shody, aby se zabránilo tomu, že by další vláda důchodový systém opět měnila. Když se ale podíváme na to, kolik členů komise má a jak rozdílné názorové směry reprezentují, je něco takového vůbec možné?

Konsenzuálně asi těžko. Nechci vyloučit, že v nějaké dílčí věci se podaří široké shody dosáhnout, bylo by to krásné a naděje umírá poslední, ale technicky vzato to bude mimořádně obtížné. S každým dalším jednáním totiž narůstá počet členů komise, dnes už se bavíme o množině cirka pětačtyřiceti lidí! Plně obsazený autobus. Vzhledem k vysokému počtu členů, hodně široké škále organizací a zájmů, které členové reprezentují, ale také s ohledem na rozdílnou míru jejich znalostí o tom, v jakém stavu dnes náš důchodový systém vlastně je, jaký byl jeho vývoj a jak to funguje jinde ve světě, se obávám, že role komise bude spíš vnitřně osvětová, než že by se tam narodil nějaký konsenzus.

Vy máte přitom s vedením takových komisí zkušenosti…

S vedením takovýchto komisí opravdu ne.

Dobře, v čem se tedy liší dnešní pozice Martina Potůčka a vaše v čele dřívějších Bezděkových komisí?

Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že tahle komise by měla vyvolat široký národní dialog, jak by měl náš důchodový systém dlouhodobě vypadat. Kdežto u mých předchozích komisí, ať už v letech 2004 a 2005 nebo později v roce 2010, nebylo ani stínem ambicí vyvolat široký dialog na celospolečenské úrovni. Zejména moje první komise fungovala spíš jako taková kalkulačka pro varianty zástupců politických stran, co tehdy byly v parlamentu. V roce 2010 jsme pak měli doporučit, jak by se mohl penzijní systém upravit, ale rozhodně nebylo mým úkolem pozvat ke stolu padesát lidí, reprezentujících širokou odbornou a zájmovou veřejnost. V tomhle je práce pana Potůčka neskutečně těžká. Nejsem si navíc jistý tím, že časový řád komise a jejích pracovních týmů, je adekvátní k velikosti úkolů, které si komise vytyčila.

Říkáte, že současná důchodová komise je v jiné pozici, než byly dřívější Bezděkovy komise. Na druhou stranu je ale rozhodně spojuje to, že dojdou k nějakým závěrům, které pak předloží politikům. Ti ale často přijmou jen polovičatá řešení, která měla v mnoha ohledech k původním návrhům komise hodně daleko. Jak se díváte na tenhle problém?

S tímto rizikem se musí vždycky počítat. Tak to prostě je. Možná vás překvapím, ale a priori to nevnímám úplně tak negativně. Jedna věc je odborné doporučení a odborný mandát, něco jiného je pak prosazení na politickém kolbišti. To jsou zkrátka úplně jiné množiny a soutěže. A když budu pokračovat v tomto příměru, tak si musíme uvědomit, že pro ně platí i rozdílná pravidla a pískají to jiní rozhodčí. Široká veřejnost si někdy myslí, že politici si z toho zase vzali tu snadnější a pro ně výhodnější polovinu a na tu druhou zapomněli. Takový předpoklad je ale chybný. A možná si to někdy neuvědomujeme ani my, co zastupujeme odbornou veřejnost. Odchylky oproti původním návrhům jsou proto zcela normální. Samozřejmě ale záleží na tom, v jaké míře jsou.

Když se podíváme na to, jakou podobu druhého pilíře jste s NERVem navrhovali a jaká byla nakonec ve Sněmovně schválena, tak je to podle mě ukázkový příklad toho, kdy už jsou odchylky tak výrazné, že mění podstatu celého produktu. Nebo to tak nevnímáte?

Máte pravdu, dnešní optikou byly odchylky ve faktické realizaci druhého pilíře hodně velké a obávám se, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč dnes druhý pilíř v číslech vypadá tak, jak vypadá. NERV navrhoval, aby byl druhý pilíř povinný pro lidi mladší čtyřiceti let, zároveň se do něj měla posílat jen tři procenta z odváděných plateb do prvního pilíře, tedy bez kofinancování dalšími procenty z vlastních peněz. Zároveň jsme navrhovali snížit zdanění práce a vykompenzovat to změnami u DPH. K těm nakonec de facto došlo, ale se zdaněním práce se neudělalo nic. Tím naše ekonomika promarnila šanci k pozitivní strukturální změně. Tohle mě paradoxně asi mrzí víc, než že bylo parametrické nastavení druhého pilíře oproti mým představám dost odlišné.

Před chvilkou jste říkal, že naděje umírá poslední. Vidíte ještě nějakou naději pro druhý pilíř, nebo bude skutečně sprovozen ze světa?

Určitá naděje by ještě být mohla, ale už jen skutečně teoretická v řádu jednotek procent. O parník nejpravděpodobnějším scénářem je teď to, že druhý pilíř opravdu skončí v mandátu této vlády.

Kdyby k tomu došlo, tak k jaké variantě ukončení se nejvíc kloníte?

Já opět zopakuji, že nepodporuji zrušení druhého pilíře. Nemyslím si, že to je správný krok. Nějaké osobní preference toho, jak druhý pilíř ukončit, proto ani moc nemám. Z vějíře variant, které předložilo Ministerstvo financí, se ale asi bude nejvíc diskutovat možnost převést účastníkům celých pět procent do třetího pilíře nebo přímo na jejich účet v bance.

Přijdou ke slovu v souvislosti s rušením druhého pilíře soudy a arbitráže?

Myslím si, že bude hodně obtížné, aby stát při hledání právně vyvážené cesty nesklouzl z hrany ostří, která je hodně tenká. Primárně z hlediska desítek tisíc klientů, sekundárně i z pohledu penzijních společností. Musíme si uvědomit, že klienti měli zákonem přislíbené určité podmínky a že mají s penzijní společností uzavřenou platnou smlouvu. Stát teď přijde a řekne, že už nic z toho neplatí. Vzhledem k novému občanskému zákoníku by to mohlo být ještě hodně divoké.