Psáno pro Reflex, zde nekrácená, nezrubaná a aktualizovaná verze.

Česká televize nás v létě bombardovala zprávami o úžasných novinkách, zejména v původní dramatické tvorbě na ČT 1 i ČT 2. Novou veřejnoprávní bombou měly být originální seriály, netradiční sitkomy a další formáty: výsledky jsou zatím žalostné. Pomiňme na Kavčích horách oblíbený žánr nastavované kaše (Vyprávěj, Policajti z centra) nebo menší etiketní podvod, zvaný Nevinné lži: s výjimkou prvých dílů ČT divákům 4 x, vlastně při pohledu na program už 5x zatají, že nejde o novou řadu, nýbrž reprízy – to označení by mělo být povinné - loni odvysílaných dílů, nesmyslně vsunutých do sporadických dílů nových (není divu, že drasticky padá sledovanost). Jakoby předpokládali, že co divák, to sklerotik, který v paměti nepodrží rok starý zážitek. Domácí úkol: najdi pět rozdílů mezi veřejnoprávními Policajty a nováckou Kriminálkou Anděl! Obávám se, že bude podobný, jako mezi Vyprávěj a Ordinací v růžové zahradě resp. Cestami domů.

Zato nic se nevyrovná olbřímímu rozdílu mezi domácím kuchtěním „kriminální“ produkce a špičkovou kvalitou, jakou reprezentuje už třetí série dánského Zločinu s neokázalou Sofií Grabol v roli ne,šťastné vyšetřovatelky Lundové anebo americká mrazivě aktuální a nečernobílá série o islámském terorismu (dle izraelské předlohy) Ve jménu vlasti. (Snad aby rozdíl proti domácí produkci nebil tak do očí, jde tato skvělá série v těsně předpůlnočních časech, jednotlivé díly začínají od jisté doby těsně před jedenáctou a končí po půl dvanácté; u Zločinu, jehož začátky se naštěstí pohybují kolem desáté hodiny, je problém právě ve slově pohybují: jednou začíná série ve ¾ na deset, podruhé v deset, a potřetí pět minut po desáté: nespolehlivě pohyblivé začátky jsou ostatně problémem řady dalších, např. publicistických cyklů, viz trojdílný cyklus Nedej se, jímž se šoupe od desáté hodiny dopolední až k poledni). Zábava? Mezi novopečeným Pečeným sněhulákem či Neviditelnými a Comebackem rozdíl patrný je, bohužel v neprospěch obou veřejnoprávních projektů. Nevadí mi humor jakkoli „antisvěrákovsky“ drsný (či „odvážně“ satirický), pokud je to humor, a ne projev scenáristické i režisérské grafomanie.

Satirický vodnický seriál Neviditelní, do nějž se podařilo vměstnat rekordní počet celebrit hereckých, bavičských i politických, začal – a bohužel i pokračuje - tím nejnešťastnějším způsobem. Jeden jediný, přes hodinu protahovaný nápad s esotericky utajenou, rozhádanou a řevnivou vodnickou mafií, upovídané dialogy a vysvětlující komentáře, to vše má z macourkovsk-vorlíčkovské hravosti snad jenom toho Vorlíčka, mihnuvšího se v jednom záběru. Narychlo uplácaný Pečený sněhulák (zapomenu-li na hrůzy loňského cyklu dle Simony Monyové: Tchýně a uzený a Roznese tě na kopytech) byl podle prvních dílů pro mne kandidátem na průšvih desetiletí, v zejména scenáristicky (v dalších dílech se tu a tam přece jen – zejména ovšem díky hercům – nějaký ten osamělý vtipný nápad objevil). I Česká soda, jíž se někdejším kritikům uvnitř i vně ČT podařilo časem falešně mytizovat do monty-pythonovských výšin, nebyla pokaždé velká sláva. Ale vedle samoúčelných exhibic přinesla v každém dílu i jeden, dva, tři nápady či skeče, jež v daném žánru lze považovat za takřka geniální. A hlavně – netyla z cizího, měla vlastní styl! To se o ostravském plagiátorství věru říci nedá.

Mdlý „moderátor“ - a hlavní autor - na Čtvrtníčka prostě nemá, jako svorník jednotlivých čísel nefunguje. Vlastně ho obdivuji: „moderovat“ týden co týden v prime-timu tak ambiciozní autorský projekt, a nemít herecký talent, to musí být zatraceně těžké. A při pohledu na rozjívené ostravské činoherce v „pořadu, který má koule“, jsem si říkal, že těžko už budu pražským kolegům vysvětlovat, jací jsou to ve své Aréně - „divadle roku 2013“ - bez ironie borci. Ale vymezení vůči „svěrákovskému humoru“, jež spočívá v záběru u svěráku, černoch, stěžující si na málo „černého“ humoru, ekologické „zateplování“ svatovítské katedrály, zakončené ubohou „teploušskou“ pointou či gynekolog, hrabající se nechutně pod sukní ležící kolegyně, jíž považuje za automobil, to vše jsou nápady, jež jakoby vznikly na vysmátém večírku zvláštní školy. Kéž by všechna čísla měla takovou úroveň, jako vydařený skeče kolektivní team-buildingové radostné sebevraždy, která jakoby sem zabloudila ze Života Bryana. Je to vlastně stejné jako u Neviditelných: myslet si, že jeden dobrý nápad (eurovýměna bruselského čurajícího chlapečka za Svatého Václava) unese celovečerní formát, znamená fatální ztrátu dramaturgické soudnosti.

Vím, jak přísně hlídá ČT, aby v předvolební publicistice neagitoval politik kandidující strany: moderátor Otázek VM (pořadu, v němž herci píší týden co týden recenze na vlastní představení) si pozve klidně 5 dní před volbami jako hosty předsedy dvou stran (KDU/ČSL a KSČM), kteří to přirozeně využijí pro partajní agitaci. Totéž chucpe pak zopakuje moderátor Událostí / Komentářů doslova v předvečer voleb.
Žijeme nikoli v limitované, ale v imitované demokracii. Můžeme si svobodně zvolit toho, kdo do kampaně vrhne víc peněz, zprivatizuje podstatnou část veřejného prostoru a koupí si vliv. Máme média veřejné služby, jež místo nám slouží jako píár gratis agentura vyvoleným politikům: volíme zas jenom ty, které nám v mezidobí pánové Moravec a spol. – stejně jako prací prášky – nejčastěji ukážou na obrazovce. Pro ostatní koncesionáře má obrazovka uspávací narkotikum v podobě telenovel natažených na seriál, pokleslých estrád a pseudodokumentů typu Třináctých komnat (jež čím dál častěji nahrazují dokumenty skutečné, tak jako kdysi nepohodlné Nedej se! se daří pacifikovat úvodními neškodně krásnými a filmařsky bezradnými omalovánkami typu Pálava). Kdeže loňské sněhy Fébií, Filmů+Sociologií jsou!

A tak prosím znovu o radu každého, kdo najde pět rozdílů mezi současnou podobou hlavních veřejnoprávních kanálů a těmi komerčními. Já vím z letoška jen o třech (čtyřech?) rozdílech ve prospěch ČT: 1) Bez výhrad vynikající dokumentární seriál Břetislava Rychlíka Fenomén Underground. 2) Způsob, jímž se letos ČT vyrovnala s 21. srpnem (Zemský ráj to na pohled; Skryté zločiny osmašedesátého; Začátek konce aj.), kdy připomněla i to, na co rádi zapomínáme: zastřelené ze srpna 1969 českými kulkami, posvěcenými Alexandrem Dubčekem. Zejména pohled na recidivu imperiálních ambic Putinova Ruska, pro něž jsou stejně jako pro Brežněva normy mezinárodního práva cárem papíru, dodal letošnímu srpnovému výročí nečekaně aktuální rozměr: tak si představuji veřejnou službu. A za třetí až čtvrté: slibný rozjezd série Život a doba soudce A.K. Sice tu občas jak sláma z bot ční záměr „zatraktivnit“ nudu v soudní síni efektními záběry sportujícího soudce, ale i tak tomu zatím držím palce. Stejně jako jedné z mála nových epizod Nevinných lží, fotbalovému Zrádci. Jakkoliv neúměrně natažený a s přilepeným happyendem (což je ostatně rozpoznávací znak série), excelentní byly charakterové studie fanoušků, jaké v seriálech komerčních neuvidíme: váhavce Kryštofa Hádka a fanatika Marka Taclíka.

Jinak vím jen o rozdílech, nesvědčících pro veřejnou službu. Servilitou k politikům počínaje, a používáním mateřštiny konče. Chcete-li zažít ve zpravodajství spisovnou variantu nominativu plurálu („policisté“, „hokejisté“, „lidé“), pak slyšte bezchybně vyslovujícího Reye Korantenga nebo Lucii Borghyovou na Nově. „Veřejnoprávní“ Marcela Augustová (a není sama), ač se stylizuje do image přísné guvernantky, jinak hlásat neumí, než „čeští tenisti…“, „zápodočeští policisti…., „lidi…“ atd. Následuje střih, a pražštinou nenakažený regionální zpravodaj vzápětí zahlásí: „Lidé…“, „Policisté…“(tuto dvojkombinaci je možné na ČT slyšet denně). Přestože obě varianty jsou v normě, jedno je jisté: existuje-li volba, pak jazyková podbízivost směrem k ležérní hovorovosti by měla být vlastností jiných subjektů, než těch, jež si platíme jako veřejnou kulturní službu.