V černém lese, na strání a pod strání, vládl kdysi zvířátkům mocný šedý osel. Osel, který zrušil staré lesní uspořádání a uvrhl les do organizace jemu vlastní, vládl podle podivuhodně nezvratné teorie, již často připomínal: „Kdo má za ušima, je chytrý. Kdo má největší uši, nejvíc se mu za ně vejde, tudíž je nejchytřejší. A kdo má největší uši v kraji?!“ volal řečnicky osel, a hned si sám odpovídal: „To jsem já, osel, a proto mne poslouchejte, poslouchejte, poslouchejte! Poslouchejte mne a dobře se vám povede.“



Zvířátkům se sice vedlo všelijak, nicméně u vědomí toho, že osla respektují i medvědi a vlci, ze kterých měl veřejnou i neveřejnou stráž, ho opravdu poslouchala..

Řízení lesa v oslově podání lze názorně ukázat na několika příkladech:

Tak třeba datel, který původně dělal u soudu písaře na stroji, se stal ponocným, protože zvýšenému počtu soudních procesů s málo poslouchajícími či jen nedoslýchavými zvířátky hlavně zpočátku oslova vládnutí prostě nestačil. Místo písaře tak získal pro svoji znamenitou kvalifikaci hroch. Uměl totiž psát všemi písmenky najednou, i když pokaždé na jiném stroji.

Straka byla pokladní, liška skladovala sýry.

Jezevec šil v družstvu hendikepovaných tetřevů hlušců botky pro hady, protože byl zcela zdráv a práci dobře zastal.

Slepice vedla manželskou poradnu.

Krávy byly přeřazeny ze zemědělství do průmyslu, kde vyráběly elektrické dojičky, zatímco mléko nevyráběl nikdo. Také chyběl elektrický proud, protože električtí úhoři byli nedopatřením vybiti.
.
Všechno prostě fungovalo jako na drátkách, mnohdy i ostnatých. Zvířátka povětšinou dbala posléze ustálených zvyklostí, nestěžovala si a nadávala jenom potajmu, protože se beztak přijímaly jen stížnosti na nedostatek drátu, a na to opravdu nikdo stěžovat nemohl.

Mezi ustálené zvyklosti patřilo i to, že párkrát do roka se musela všechna zvířátka shromáždit a pod oslovou taktovkou si sborově zazpívat:
Dlouhé uši
nejlíp sluší.
Osel je náš kabrňák,
vždycky tak a nejinak.
Íá íá vivat
íá íá vivat

Jednou se osel doslechl, že zajíc, přestože umí dobře upalovat, odmítl dělat pomocníka inkvizice, a navíc mele pyskem. I dal si ho dvěma vlky předvést a pravil: „Máš slušně vyvinuté uši, a tak mne udivuje, že za nepatrnou službičku pro mne pohrdáš mým nabízeným ochranným kopytem a ještě meleš pyskem. Co tě k tomu vede?“

„Tak to prostě musí být,“ odpověděl slušně zajíc, trochu cestou pocuchaný. „Nemohu si pomoci, jsem už od přírody takový. Mlít pyskem je mi prostě souzeno.“

„Tak souzeno, říkáš?“ pravil rozvážně osel drbaje se za uchem. „No dobrá, statečné chlapíky potřebujeme všude. Na důkaz mé uznalosti ti uděluji doživotní místo krotitele chřestýšů.“

Leč ani osel neměl lehký život. Starosti s chodem polesí mu působily rozličná ujímání, byl náchylnější k nemocem a chřadl čím dál víc. A zvířátka z toho měla radost a scházela se na lesních mýtinách i bez oslova požehnání. To mocnému nemocnému oslovi na zdraví nepřidávalo, a tak se jednoho krásného dne roznemohl a už se neuzdravil.

A radost zvířátek neznala mezí, takže dlouho tančila a jásala po celém černém lese. Když konečně dotančila a dojásala, uvědomila si, že si vlastně se zaneřáděným lesem pořádně neví rady. Zvířátka na tím jen kroutila hlavou a říkala: „V tom aby se prase vyznalo...“ A tak se prase ujalo úklidu v lese. Konat začalo bez meškání.

Oslovu oficiální tezi o právu vládnout na základě velikosti uší a chytrosti s nimi spojené pozměnilo prase na neoficiální tezi o právu vládnout na základě velikosti rypáku a s ním spojeným skvělým čichem k nacházení plných koryt. Současně byly oslovy statky, které kdysi dávno zabavil lvovi a orlici, rozdány strakami zvířátkům, podle liškami stanovených pravidel.

Součástí změn bylo i převedení medvědů ze strážních postů do tajných služeb a vlků na místa hlídačů ovcí.

Datel, jemuž se ponocování moc nedařilo, byl po zásluze potrestán a místo přídělu doporučovaných chutných bukvic si musel vyklovávat z kmenů stromů larvy, zatímco osvědčenému hrochovi se dostalo uznání v podobě místa vedoucího velkoskladu porcelánu.

Slepici bylo nařízeno skoncovat s manželskou poradnou a stát se psychiatrem, protože za dobu jejího působení v poradně se většina jejích klientů zbláznila.

Jezevec odešel ze zrušeného družstva tetřevů hlušců, ale do nabídnutého útulku pro přestárlé ropuchy už nedošel, jelikož se oběsil z komplexů méněcennosti.

Většina krav přestala vyrábět elektrické dojičky a dostala za úkol vyrábět elektrický proud, protože dojiček byl nadbytek a proudu málo. Tak se stalo, že proudu byl nadbytek, čímž došlo k jeho zdražení, a používání elektrických dojiček se stalo ekonomicky neúnosné.

Jak vidno, starostí s nápravou nepořádků má prase až nad hlavu, ale přesto – jak je v černém lese zvykem – nezapomíná ani na zajíce a jeho někdejší vzepření se oslovi mu s pomocí vypasených oslových pohrobků připomíná maličkými porcemi sena, se kterými musí k stáru vystačit.

Odstranění oslí zatuchlosti se tak ukazuje jako úkol pro prase nadmíru obtížný. Ve svém chlívku z něj už nějakou dobu dostává pravidelné bulimické záchvaty a jeho nepříčetné mlaskání nedovoluje, aby se k němu zvenčí dostal nějaký hlas, ohlas, natožpak nesouhlas. Navíc kvůli nezřízené hltavosti monstrózně ztloustlo, oči a uši se mu zalily sádlem, trpí ošklivým nadýmáním a jeho pšouky otravují zvířátkům vzduch. V tomto svém žalostném stavu se dostalo dokonce do područí tajemného bratrstva kočičí pracky, se kterým už zadlužilo černý les tak, že tento valem spěje k vymýcení.

V zájmu objektivity nutno ovšem říci, že prase má i převelikou smůlu. Když si jednou například chtělo zmenšit svoje do nebe volající privilegia, dostalo do paspárku jakousi nenadálou křeč, přehmátlo se a místo snížení si je omylem zvýšilo.

Suma sumárum: rozčarovaná zvířátka s údivem zjišťují, že prase jim – až na nějaké anatomické rozdíly – začíná připomínat osla. Všechna si už zase stěžují na všechno a kudy chodí, tudy nadávají, že po oslově skonu si poměry v lese i jeho fungování představovala jinak. Jak to však změnit, netuší.

Vůbec je totiž – jak se zdá – ani nenapadne, že by úplně postačilo prase ke korytu pořád nevolit. Jenomže co může Homo sapiens sapiens chtít po hloupoučkých, naivních zvířátkách...



Poučení z příběhu si autor tentokráte dovoluje nechat na laskavých čtenářích.