Celá aféra s „novičokem“ jeví se z přízemního pohledu, tedy z hlediska tzv. selského rozumu jako naprosto zmatená, ne-li zmateční. Však také odpůrci „ruské cesty“ neustále užívají proslulé věty starořímského práva, proslavené samotným Cicerem: „Cui bono?“ či „Cui prodest?“ („Komu prospívá?“).
Občas to vypadá, jakoby historie byla nebohou pannou, na kterou se ze všech stran vrhají „kavárenští“ zvrhlíci, toužící ji zprznit. Ideologové z časů, v nichž jsme měli věřit, že dějiny fungují podle zákonitostí, které jim vymezili klasikové marxismu-leninismu, znovu zvedli hlavy. Dějepisu se dnes prý ubližuje.
V 50. letech se pěla taková jásavá píseň. Její slogan zněl: „Všichni jsme mladí, všichni jsme mladí, jsme mladí, jsme mladí… Mladý je každý komunista!“ Šlo o to dát jasně najevo, že budoucnost s velkým B, tedy ta naše, Socialistická Budoucnost, patří i zasloužilým starcům, třeba vrahovi Gottwaldovi nebo ušatému torpédu Zápotockému. Vytvořilo se tedy přesvědčení, že víra uhlířská, komunistická, je jakousi živou vodou, elixírem mládí. Že komunisté nestárnou. A nechuraví. Jsou věčně svěží.
Objevilo se teď pár úvah o 15. březnu 1939. Dozajista ten den patří k hanebnostem v naší historii. Mnohé fotografie vyjadřují zlost i bolest českých lidí, sledujících z chodníků projíždějící německou vojenskou techniku i nepřístupné tváře vojáků wehrmachtu. Ti vzápětí využili nemravně určený kurs marky vůči koruně a dle pamětníků vyrabovali jako první cukrárny. Pak započala exploatace země coby Hitlerova průmyslového a zemědělského velmi výkonného zázemí. A také se přihlásil odboj, přes veškeré následné jeho zlehčování velmi úctyhodný.
Už v mládí jsem se marně snažil pochopit pozoruhodné sousloví komunistického ptydepe: „dělníci, rolníci a pracující inteligence“.
Někteří politici, pražská kavárna, novinářská žumpa a všelijací idiotští inteligenti reagovali podrážděně na inaugurační projev Miloše Zemana. Viceprezident Ovčáček by je měl označit za asociály bez špetky lidského citu.
Ondráček tvrdil, že hájil vlast. Je hnusné bít lidi, kteří pokojně protestují (Že to bylo pokojné, dokud nezačali Ondráčkové mlátit, dosvědčuji; byl jsem tam.). Že Ondráček byl zrovna v těch časech dobrovolně policajtem, taky není nic povznášejícího. V takových dobách jde k „pořádkovým službám“ většinou jen někdo, kdo si musí spočítat, že dříve či později bude tlouci a ponižovat občany, kteří se provinili pouhým názorem. Neboť okamžik, v němž takový rozkaz přijde, byl v onom čase euroasijské okupace neodvratný.