Již znovu, po několika měsících zdánlivého klidu a volna, dochází v rámci našeho vzdělávacího systému k tomu, čeho se mnozí obávali a zároveň i na co se leckteří netrpělivě těšili. 14. říjnem se opětovně zavádí distanční výuka na úrovni základních škol. Někteří by snad mohli říct, že tento krok byl v důsledku nekompetence vlády jednat včas zcela nevyhnutelným a oněm lidem dnes bohužel musíme dát za pravdu.

Základní školy budou minimálně ještě jednou čelit nelehké zkoušce, která bude mít na vzdělání našich dětí bezpochyby znatelný dopad, toť je jisté. Otázkou však zůstává, jak se k této nelehké situaci postaví jednotlivé vzdělávací instituty a pedagogické sbory. Zda budou schopny při nastalých okolnostech náležitě odvádět svou práci? Pokud zvolí správný přístup, zakládající se na smysluplných postupech a praxi, tak jistě ano. Co ale podmiňuje definici správného přístupu k realizaci distanční výuky? Právě na tento problém naleznete odpověď v minisérii mých krátkých článků, jež budou analyzovat, co je při on-line vzdělávání žádoucí či naopak nikoliv a jak by mělo být v návaznosti na to postupováno.

Naším prvním tématem je čas. Faktor, který při příslušné formě výuky hraje zcela klíčovou roli. Existuje celá řada návrhů, zabývajících se tím, jak by se mělo s takovýmto činitelem při výše zmíněných událostech nakládat. Bohužel, jen nepatrný zlomek z nich můžeme označit za smysluplný a řádně propracovaný. Základní skutečností, která nám pomůže určit, zda se jedná o koncept v praxi použitelný či ne, je fakt, že daný plán bere v potaz nemožnost realizace distančního vzdělávání formou běžného rozvrhu hodin. Navzdory tomu, že by on-line výuka měla dosahovat úrovně výuky prezenční, ji není možno realizovat, ať již z důvodu omezených technických možností nebo přílišné zátěže studentů a učitelů, na bázi standardního časového harmonogramu. Na stranu druhou se z ní ale také nesmí stát období dlouhodobého pracovního volna. Jediným schůdným řešením jejího časového formátu je nalezení kompromisu mezi potřebami a podmínkami žáků, pedagogů a školy. Tímto kompromisem musí být nejen adekvátní nastavení samotné délky výuky, nýbrž také poměru mezi výukou synchronní ( založena na přímé komunikaci studentů a pedagoga, např. videokonference ) a asynchronní ( samostatná práce a samostudium ).

Co se týče varianty první, je ideální, aby učitelé realizovali tento styl vzdělávání na dálku v rozmezí 45 – 75 % času vynaloženého na tradiční prezenční vzdělávání v závislosti na samostatnosti a věků svých studentů. Synchronní výuka je tím nejplnohodnotnějším prvkem distančního studia, a proto nemůže být brána jako nějaký doplněk, či vůbec neuskutečňována. Zastánci opačného stanoviska si musí uvědomit, že jejich absolutně nevhodný přístup může mít především u počátečních ročníků prvního stupně tragický dopad spočívající jednak v celkové negramotnosti žáků, tak v i přenesení práce a povinností učitele na už tak značně zatížené rodiče.

U druhé varianty je nutno konstatovat, že její rozsah a náročnost se musí odvíjet od vyspělosti žáků a domluvy mezi učitelem, studenty a popřípadě i rodiči. Asynchronní výuka by měla primárně sloužit jako prostředek určený k procvičování či opakování učiva, přičemž u žáků starších je i možno v jejím rámci realizovat určitý typ samostudia. Poměr mezi oběma již zmíněnými typy je třeba nastavit dle věku žáků. U mladších dětí je nezbytné upřednostňovat výuku synchronní před výukou asynchronní, jež pro mnohé z nich nemusí být v důsledku velmi nízké schopnosti sebevzdělávání prospěšná. V rámci 1. až 3. tříd je na místě, aby byla výuka synchronní vedena podobnými metodami, jakožto je tomu činěno ve škole. S přibývající samostatností a schopnostmi studentů je však naopak žádoucí onen formát změnit a synchronní výuku používat především k vysvětlení nové látky, konzultacím a získávání zpětné vazby.

Délka jednotlivých on-line vyučovacích hodin by neměla být identická s dobou klasické školní hodiny, nýbrž je vhodné ji pro maximalizaci efektivity přizpůsobit novému prostředí. Ideální vzdělávací hodina by měla trvat v rozpětí 30 - 40 minut, což by mělo zamezit zbytečným prodlevám, které vedou pouze ke snížení pozornosti žáků a k devalvaci hodiny samotné. Na prvním stupni je vhodné distanční studium realizovat prostřednictvím 40 minutových synchronních on-line hodin, jejichž počet bude dosahovat zhruba 2 – 3 denně. Na stupni druhém a v nižších ročnících víceletých gymnázií by pak synchronní vyučovací hodiny měly trvat 30 minut a jejich počet by neměl přesáhnout hranici 4 denně.

Distanční vzdělávání jistě není ničím jednoduchým, avšak pokud zvolíme správný postup, můžeme z něj udělat vzdělávání plnohodnotné, tj. jediné, na čemž nyní v rámci našeho školství opravdu záleží. Čím dříve si to uvědomíme, tím rychleji budeme schopni tohoto cíle dosáhnout.