Čas, naše minulé téma, ačkoliv se při realizaci studia na dálku jedná o činitele podstatného, je nutno si přiznat, že sám o sobě má na kvalitu on-line výuky pouze omezený vliv. Onen klíčový faktor, jenž opravdu rozhoduje o tom, zda se distanční vzdělávání stane vzděláváním kvalitním ,či nikoliv, je kategoricky zcela odlišný. Jde o náplň výuky.

Určití lidé si myslí, že díky předem stanoveným vzdělávacím programům nejsou diskuse, ba ani psaní o tomto předmětu potřebné a že při nastalých okolnostech stačí postupovat stejně jako při výuce prezenční a jednoduše odučit celý jejich obsah. Opak je však pravdou. V rámci nynějších závažných událostí není čas ani prostor pro klasické memorování ohromného a mnohdy i nepraktického penza informací. Rovněž také není možno probrat v kompletním rozsahu příslušné učivo. V důsledku zmíněné skutečnosti nám tak zbývá jen jedno a tj. rozhodnout o tom, co studentům vlastně předáme a co naopak ne. Zásadní otázkou však zůstává, podle jakých kritérií tak učiníme?

Pokud chceme nalézt smysluplnou odpověď na tento problém, je třeba se nejprve zamyslet nad tím, co přesně by mělo vzdělání našim žákům nabídnout. Rozhled, přípravu na život, vědomosti anebo snad schopnosti? Odpověď zní – vše. Tyto čtyři aspekty jsou samotným základem plnohodnotného vzdělání, jehož se nedá dosáhnout, pokud by kterýkoliv z nich byl nadřazen ostatním. Jedním z hlavních problémů českého školství je, že jsme si za dlouhá léta nedokázali existenci daného faktu připustit a žáky často zahlcujeme látkou, jejíž možnost praktického využití v běžném životě je přinejmenším diskutabilní. Jestliže má být distanční výuka realizována kvalitním způsobem, tak musíme během nejbližší možné příležitosti, byť i jen dočasně, od této neblahé praxe ustoupit a zredukovat obsah výuky na důležité kompetence a zásadní vědomosti a k zbývajícímu učivu přistupovat jako k nadstavbě, se kterou by se žáci měli blíže seznámit až po znovuzahájení standardní výuky.

Na základních školách je žádoucí až do opětovného návratu dětí do školních lavic pozastavit výuku sportovních, kulturních, zdravotních či jiných vzdělávacích výchov ( vyjma výchovy občanské ), u nichž v důsledku jejich veliké specifičnosti a komplikované distanční realizace nemůžeme očekávat takřka jakýkoliv pozitivní výstup. Co se týče zbývajících předmětů, je nutné provádět omezení a škrtání učiva v každém ročníku zvlášť, přičemž je na místě stanovit u jednotlivých učebních oborů prioritu či priority, na něž by se měl pedagog při distanční výuce zaměřit.

Na prvním stupni nemůžeme v rámci primárních ( matematika, český jazyk, cizí jazyk ) a sekundárních předmětů udělat téměř jakoukoliv úpravu, školní vzdělávací programy jsou zde napěchované vědomostmi a schopnostmi, bez kterých se naši žáci zkrátka neobejdou.

Na stupni druhém však získáváme v tomto ohledu výrazně větší míru flexibility. U mateřského jazyka je na místě se zaměřit především na psaný a mluvený projev a zvládnutí gramatické a stylistické správnosti na úkor nepraktických a často i zbytečně zdlouhavých jazykových rozborů, určování kategorií a podobně. Při výuce cizích jazyků je ideální procvičovat více mluvený projev nežli projev psaný a pravopis. V matematice je třeba upřednostnit postupy a úlohy, jež studenti v životě mají šanci reálně použít a které budou potřebovat i po ukončení studia, přičemž není vhodné zabíhat do extrémních podrobností a složitostí. A v poslední řadě u sekundárních předmětů ( přírodopis, fyzika, dějepis, zeměpis apod. ), musí být hlavním cílem žákům předat klíčové znalosti a schopnosti aplikovatelné v běžném životě.