Apolitičnost – prvek neodmyslitelně spjatý s českým vzdělávacím systémem. Musíme se však ptát: Slouží daný činitel svému původnímu účelu či se stal záminkou ospravedlňující postupnou degeneraci výuky?

Poučení z historie

Prvotní selhání konceptu údajné politické neutrality hledejme v minulosti. Jako by se naše školství stále nedokázalo oprostit od normalizačního přístupu k výkladu dějin. Jediný rozdíl představuje částečná obměna názorových postojů učitele.

Na místo objektivního popisu komplexních historických událostí se mnozí pedagogové uchylují k neakceptovatelným praktikám démonizace či absurdní adorace jednotlivců, skupin, ba i států. Rovněž problematika samotná je zjednodušována principem předpojatosti, který deformuje pravdivou skutečnost.

Nepřesné triviální fráze typu ,,Všichni komunisté byli špatní‘‘ či ,,Češi za války nekolaborovali‘‘ nepatří do vzdělávání, neboť postrádají relevantní výpovědní hodnotu. Součinně přispívají k manipulaci studentů vycházející z čiré neznalosti tématu.

Výuka historie, jež není ovlivněna názorovými postoji jednotlivce, je čistě utopickou představou. Politika představovala – a i nadále představuje – klíčový faktor formující společnost. Proto již spojení apolitičnosti a dějin postrádá jakoukoliv relevanci. Přese vše nelze připustit rezignaci či lhostejnost vůči objektivitě vzdělávání.

Primární povinnost každého učitele představuje maximalizace kvality a přínosnosti vzdělávacího procesu. Nikoliv mechanické převzetí jeho stanovisek studenty. Pohled žáků nesmí autoritativně formovat pedagog. Musí vycházet z racionálních poznatků, porozumění problematice a především pochopení motivů všech zúčastněných stran.

V rámci výuky je třeba osobním zájmům porozumět, protože tak mohou napomoci rozšíření studentských obzorů. Nelze se jim výhradně podřídit.

Rodičovská cenzura

Praktika odporující ideálům vzdělávání. Nejedna škola dnes čelí kritice či přímo výhrůžkám a nátlaku, pokud se rozhodne uspořádat událost související se současným politickým děním. Někteří rodiče, fanaticky odmítající kontakt svých dětí s odlišným názorovým spektrem, aktivně prosazují extrémní míru apolitičnosti – přesněji řečeno cenzury.

Je nepřípustné vynucovat účast jednotlivce na akcích, s nimiž ideově nesouzní. Právě tak nelze systematicky devalvovat vzdělávací proces prostřednictvím údajné ochrany studentů. Ochrany, která znamená neprodyšnou izolaci na ostrově jednotvárnosti, omezenosti a neinformovanosti.

Absence politické diskuse ve školství neprospívá ani žákům, ani společnosti samotné. Pouze přispívá vzniku naivních, snadno ovlivnitelných jedinců. Příslušná individua nejsou schopna se orientovat ve veřejném dění, přičemž lehce podlehnou nerealizovatelným slibům a prázdným proklamacím.

Nevěřím v apolitické školství, neboť se jedná o antonymum plnohodnotného vzdělávání. Rovněž odmítám veškeré formy názorové manipulace žáků. Každý student má v rámci svého vzdělání právo na získání objektivního komplexního přehledu o veřejném dění, politice a historii. Povinností učitele je seznámit žáka s realitou, nikoliv definovat moralitu. To přísluší výhradně každému člověku zvlášť.

Český vzdělávací systém nesmí být apolitický. Musí být ideologicky nestranný.