Individualita – činitel definující plnohodnotné vzdělávání, jenž čelí majoritní ignoraci v českém vzdělávacím systému. Absence reflexe vlastních chyb – prvek bránící změně k lepšímu. Společně představují bariéru znemožňující modernizaci našeho školství.

Všichni, vše

Prvotní selhání českého vzdělávacího systému spatřuji v jeho samotné koncepci. Každý student si zaslouží kvalitní všeobecný základ, který mu umožní výběr směřování v součinnosti s jeho kompetencemi a sympatiemi. Rozhled však neznamená jen dosažení výborných známek ve všech předmětech.

České školství je archaický vzdělávací systém. Majoritně vychází z ideálů váhavosti, zkostnatělosti a paternalismu. Symbolem uvedených problémů je gymnázium průměrné kvality. Zastáváme názor, že student, přicházející na daný typ střední školy, neví, čím se chce stát. Částečně je to pravda. Kvalitní kariérní poradenství či pomoc s profilací jsou na základních školách prvky takřka neznámé.

Mnozí váhají nad profesí humanitní, přírodovědnou, nebo technologickou. Nezvažují studium ve více než jedné z těchto oblastí. Někteří si své budoucí povolání již zvolili. Ptám se: Proč má jedinec inklinující k politologii studovat proti své vůli matematické úlohy, jež nelze v běžném životě uplatnit? Proč je student tíhnoucí k chemii nucen k memorování komplexní sociologické terminologie?

Odpověď je prostá – společenský tlak. Tlak ze strany rodiče na výkon dítěte i všestrannost studia, které může být ovšem nepraktické. Tlak ze strany školy na jakousi „učební dokonalost“ jednotlivce, jíž sama úrovní výuky nedosahuje.

Nikterak nezpochybňuji význam všeobecného rozhledu, který je neodmyslitelným pilířem plnohodnotného vzdělání. Ten poskytují v elementární formě už základní školy, kde o přehlcení učivem nelze hovořit.

Nesouzním však s gymnazijním principem – všichni vše. Jde o archaický přístup ignorující prokázaná fakta. Vyhovuje především studentům nemajícím sebemenší vizi své profesní budoucnosti. Zároveň jedincům chtějícím se rovnoměrně rozvíjet ve všech oblastech. Zmíněné dvě skupiny ale představují menšinu. Majorita studentů, kterou daný předmět nezajímá či se neplánuje v něm uplatnit, zapomene po složení vyžadovaných zkoušek výraznou většinu získaných znalostí. Kompetence nelze rozvíjet bez aktivní studentské participace. Ta vychází z dobrovolného zájmu. V opačném případě je čas promarněn, zatímco mohl být využit k prohloubení úrovně profilace a s ní souvisejících vědomostí i schopností.

V budoucnu nepotřebujeme přemíru absolventů průměrných či podprůměrných ve všech oblastech. Potřebujeme osobnosti vynikající ve svém oboru.

Práce s chybou

Žáci nejsou řádně učeni, jak pracovat s chybou. Školy leckdy odmítají reflektovat svá selhání. Přiznat si vlastní pochybení je pro život i zkvalitnění výuky zcela nezbytné. Člověka, který není schopen toto předat, nelze nazvat dobrým pedagogem.

Dovolím si uvést citaci z mého článku Žáci bez motivace – „Nejedna škola se skryla za štít elitní instituce, přičemž reálně nedosahuje ani průměru.“ Jako by nad jejím vedením visel Damoklův meč. Tak urputně jsou přehlíženy chyby, jejichž náprava může vést k výraznému zlepšení stávající situace. Cílem některých ředitelů není plnohodnotně vzdělávat, ale pouze vytvářet kolem svého ústavu auru bezchybnosti. Považují se za živoucí autoritu, jíž jsou jen výjimečně. Škola má nabízet pomocnou ruku při cestě k poznání.

Vždy existuje prostor ke zlepšení. Ignorovat danou skutečnost znamená zanedbávat vlastní profesní rozvoj i kvalitu odváděné práce. Znamená to budovat další generace dopouštějící se stejných chyb.

,,Každý člověk dělá chyby, ale jen hlupák v nich setrvá.“ – Marcus Tullius Cicero