Stále platí, že pedagogové hodnotí žáky. Nastal čas, aby to bylo i naopak. Bez toho se české školy nezbaví svého zásadního problému.

Během svých školních let to zažil snad každý – srážku se starším zatrpklým pedagogem, který zcela rezignoval na výkon své profese. A zatímco ty, které „vyučoval“, to poznamenalo většinou negativně, pro něj samotného z toho často žádné nepříjemnosti neplynuly. A neplynou dodnes.

Odměny takoví lidé i nadále dostávají především za léta strávená v oboru, nikoliv za to, jak kvalitní práci odvádějí. Řečeno lapidárně: I když vykazují nulovou snahu, na jejich platu se to nijak záporně neprojeví. Ba co víc, mohou si být jisti, že pokud ve školách vydrží, jejich příjem i nadále poroste. Vydrží přitom téměř jistě. Není totiž snadné je nahradit někým schopnějším a motivovanějším – kvalitních učitelů je značný nedostatek.

Boj o naději

Ačkoliv se finanční situace kantorů v poslední době zlepšuje – a má dále zlepšovat – problém přetrvává. Společně s odpracovanými lety narůstá u mnoha učitelů antipatie k úpravě stávajících výukových postupů, které přitom už ani zdaleka nemusí odpovídat tomu, co si žádá vzdělávací proces, má-li ve 21. století nabídnout naději na úspěch. Rovněž se prohlubuje rezignace na celkový výkon zvolené profese. Pokud se má věc posunout k lepšímu, neobejde se to beze změn v systému, jakým jsou učitelé odměňováni.

I dnes sice ti, kteří nedochází do škol jen pro výplatu, mohou získat prémie za dobrou práci, je to ale spojeno s řadou problémů. Rozhodnutí, zda je učitel dostane, závisí výhradně na řediteli. Jak ale může jedinec přetížený administrativou objektivně zhodnotit úroveň výuky několika desítek kantorů? Jedna či dvě hospitace, při nichž se pedagog snaží o ukázkovou hodinu, která kvalitou ani zdaleka neodpovídá reálnému stavu věcí, přece nemohou stačit. Navíc platové ohodnocení, založené jen a jen na rozhodnutí jednotlivce, může být až příliš ovlivněno osobním vztahem. Řešení by tedy mohl nabídnout vhled těch, o něž jde v první řadě - studentů.

Odvaha jít vpřed

To oni jsou přítomni na všech hodinách a mohou tak na základě svých zkušeností podstatně lépe posoudit, jak pracuje ten, kdo se jim má věnovat. Navíc stav, kdy o udělení odměny rozhodne několik desítek lidí z různých tříd, značně snižuje riziko, že se do výsledku promítnou výhradně sympatie či antipatie jedné osoby k druhé. Pokud by pedagog svým přístupem degradoval vzdělávací proces či odrazoval žáky od studia, záhy by to náležitě poznal na svém příjmu.

Výše navržená úprava platového systému učitelů základních a středních škol by měla projít ověřovacím řízením. Jestliže se osvědčí, zvažme její zavedení do praxe.

Jde nepochybně o radikální krok. České školství je ale stiženo takovým množstvím chronických neduhů, které se stále nedaří odstranit, že situace si už žádá odvahu sáhnout i po netradičních postupech a řešeních. Ani právě probíhající revize rámcových vzdělávacích programů totiž nedokáže zcela naplnit svůj potenciál, nebude-li problém chybné peněžní motivace pedagogů vyřešen.

Budiž to řečeno bez obalu: Učitelé, kteří nejsou schopni dostát nárokům své profese, si nezaslouží příjem odpovídající 130 % průměrné mzdy. Mnohaletá zkušenost totiž praví, že málokterému z nich bude za daných okolností opravdu záležet na kvalitě odváděné práce.