Věřím ve spravedlnost. Věřím v oprávněný trest smrti
Zrušení trestu smrti považuji za trpkou prohru spravedlnosti v českých zemích, neboť tento krok umožnil pachatelům nejtěžšího zločinu – vraždy nevinného člověka – uniknout zákonnou formou před zaslouženým postihem.
Někteří lidé považují nejvyšší trest za nemorální, každý má přece právo žít. Jestliže se toto tvrzení týká běžné společnosti, nelze nežli souhlasit. Pokud si však vzpomenu na teroristy masakrující nevinné či na sadistické vrahy vyžívající se v utrpení svých obětí, nemohu jinak nežli věřit v oprávněnost trestu smrti. Zmíněné zrůdy se svého práva na život zřekly v okamžiku, kdy jej odcizily obyčejným slušným lidem. Provinily se tak, jak může jen člověk bez sebemenší cti a morálky. Nevěřím, že strůjci zvěrstev zpytují své svědomí. Jejich čin dokazuje, že žádné nemají. Nezasluhují si druhou šanci. Co spáchali, totiž nelze odčinit. Mrtvé nevzkřísíme.
Někteří lidé považují trest smrti za barbarský. Údajně se snižujeme na úroveň pachatele. Avšak mezi nejtěžším zločinem a spravedlivým rozsudkem je propastný rozdíl. Zákon chrání občany před nebezpečným zločincem, přičemž přináší spravedlnost jak poškozenému, tak pozůstalým, a v konečném důsledku i celé naší společnosti. V tom, že vrah nadále žije, zatímco oběti byl život uloupen, spatřuji spíše bezpráví.
Někteří lidé považují trest smrti za nemístný, neboť vražda nemusí být vždy záměrná a výjimečně může být i pochopitelná. Jestliže si představím ženu, již manžel bil a týral, přičemž ona jej v afektu zabila, rovněž bych za těchto okolností nesouhlasil s udělením trestu smrti. Naštěstí trestní zákoník zohledňuje i takovéto případy. České právo rozlišuje mezi vraždou a zabitím, jež definuje následovně: ,,Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného…“ Uvedený zločin nelze z hlediska spravedlnosti trestat nejvyšším trestem.
Někteří lidé považují trest smrti za nebezpečný, protože může být usmrcen nevinný. Dané nebezpečí je však možno pomocí patřičných bezpečnostních opatření téměř odstranit. Domnívám se, že trestem smrti lze postihnout pouze vraždu, u níž nepanují jakékoliv reálné pochybnosti o totožnosti a vině pachatele. Zmíněnou podmínku by posuzoval soudní senát. K udělení nejvyššího trestu by měla být vyžadována jednohlasná shoda. Připomeňme rovněž instituty odvolání a dovolání, jež brání chybnému rozsudku. V poslední řadě by bylo nutno zavést odpovídající varovné postihy pro soudce, kteří by zavrženíhodným úmyslem či nedbalostí přispěli k odsouzení nevinného. Jestliže budou příslušné podmínky splněny, věřím, že riziko zneužití nejvyššího trestu se stane takřka nulovým.
Věřím ve spravedlnost. Věřím v oprávněný trest smrti.
Někteří lidé považují nejvyšší trest za nemorální, každý má přece právo žít. Jestliže se toto tvrzení týká běžné společnosti, nelze nežli souhlasit. Pokud si však vzpomenu na teroristy masakrující nevinné či na sadistické vrahy vyžívající se v utrpení svých obětí, nemohu jinak nežli věřit v oprávněnost trestu smrti. Zmíněné zrůdy se svého práva na život zřekly v okamžiku, kdy jej odcizily obyčejným slušným lidem. Provinily se tak, jak může jen člověk bez sebemenší cti a morálky. Nevěřím, že strůjci zvěrstev zpytují své svědomí. Jejich čin dokazuje, že žádné nemají. Nezasluhují si druhou šanci. Co spáchali, totiž nelze odčinit. Mrtvé nevzkřísíme.
Někteří lidé považují trest smrti za barbarský. Údajně se snižujeme na úroveň pachatele. Avšak mezi nejtěžším zločinem a spravedlivým rozsudkem je propastný rozdíl. Zákon chrání občany před nebezpečným zločincem, přičemž přináší spravedlnost jak poškozenému, tak pozůstalým, a v konečném důsledku i celé naší společnosti. V tom, že vrah nadále žije, zatímco oběti byl život uloupen, spatřuji spíše bezpráví.
Někteří lidé považují trest smrti za nemístný, neboť vražda nemusí být vždy záměrná a výjimečně může být i pochopitelná. Jestliže si představím ženu, již manžel bil a týral, přičemž ona jej v afektu zabila, rovněž bych za těchto okolností nesouhlasil s udělením trestu smrti. Naštěstí trestní zákoník zohledňuje i takovéto případy. České právo rozlišuje mezi vraždou a zabitím, jež definuje následovně: ,,Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného…“ Uvedený zločin nelze z hlediska spravedlnosti trestat nejvyšším trestem.
Někteří lidé považují trest smrti za nebezpečný, protože může být usmrcen nevinný. Dané nebezpečí je však možno pomocí patřičných bezpečnostních opatření téměř odstranit. Domnívám se, že trestem smrti lze postihnout pouze vraždu, u níž nepanují jakékoliv reálné pochybnosti o totožnosti a vině pachatele. Zmíněnou podmínku by posuzoval soudní senát. K udělení nejvyššího trestu by měla být vyžadována jednohlasná shoda. Připomeňme rovněž instituty odvolání a dovolání, jež brání chybnému rozsudku. V poslední řadě by bylo nutno zavést odpovídající varovné postihy pro soudce, kteří by zavrženíhodným úmyslem či nedbalostí přispěli k odsouzení nevinného. Jestliže budou příslušné podmínky splněny, věřím, že riziko zneužití nejvyššího trestu se stane takřka nulovým.
Věřím ve spravedlnost. Věřím v oprávněný trest smrti.