V poslední době se rozvířila debata o postupu, který byl léta pokládán za zcela samozřejmý. Řeč je o povinných domácích úkolech. Otázkou však zůstává, jak se k této záležitosti postavit.

Nejprve je třeba si připomenout, že existuje více typů domácích úkolů. Zatímco některé představují nedílnou součást vzdělávacího procesu, jiné postrádají sebemenší smysl. Odpověď tudíž není tak snadná, jak se může zdát.

Tři pevné pilíře

V českém školství se vyskytují především tři druhy domácích úkolů – procvičování, projekty a podpůrné samostudium.

Co se týče prvních z nich, věřím, že by měly vycházet ze svobodné vůle. Jak asi prospěje taková práce žákovi, který probranému učivu zcela rozumí? Čas, jenž může být využit k rozšíření jeho obzorů, bude promarněn opakováním něčeho, co už dávno zná. Možnost volby navíc učí studenty zodpovědnosti. Kdyby se totiž řádně nepřipravovali, jejich liknavost by je záhy dostihla. Procvičování by však mělo zůstat povinným v rámci prvního stupně základních škol. Nejmladší, nepříliš vyzrálí žáci, potřebují vedení.

Pokud jde o projekty, považuji je za nedílnou součást kvalitní výuky. Lze si vůbec představit dobrou školu bez četby knih, psaní esejí, tvorby seminárních prací či dalších aktivit, které jednoznačně přispívají ke komplexnímu rozvoji jedince? Jelikož lze dané úkoly jen výjimečně vtěsnat do běžné výuky, je naprosto v pořádku, že se přesouvají do domácí sféry. Diskuse o tom, zda mají zůstat povinné či nikoliv, postrádá smysl.

Co se týče podpůrného samostudia, věřím, že může jít o významný doplněk vzdělávacího procesu. Zvláště u nadaných žáků, pro něž je školní tempo často příliš pomalé, disponuje sebevzdělávání značným potenciálem. Vyžaduje to však aktivní zájem studenta, který vychází ze svobodné vůle. Na druhou stranu pedagog nesmí rezignovat na výkon své profese a ponechat své svěřence napospas osudu.

Argumentační střet

Dr. Helena Zítková, předkladatelka výzvy Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách, obhajuje své stanovisko třemi hlavními argumenty. Poukazuje na legislativní nesnáze a kontroverzní hodnocení domácích úkolů, dokonce je považuje za diskriminační.

K otázce právní se dr. Zítková vyjadřuje jednoznačně: „Škola může ukládat povinnosti vztahující se pouze na vzdělávací činnosti ve školním prostředí v průběhu vyučování, nikoliv na činnosti ve volném čase žáků v jejich domácím či jiném prostředí.“ Svůj postoj navíc opírá o analýzu advokátní kanceláře Keltner Legal, jež dochází k takřka stejnému závěru. Ať se již k povinným domácím úkolům stavíme jakkoliv, tento problém nelze přehlížet.

Ohledně jejich hodnocení dr. Zítková správně podotýká, že „… nemůže být prokazatelně doloženo, že je hodnocena úroveň znalostí a dovedností konkrétního žáka.“ Byť v případě určitých projektů, kde lze stěží podvádět a obstát, pokládám známkování za adekvátní. Naopak u procvičování s doprovodným klíčem správných řešení jde o naprostý nesmysl. Je absurdní, že známky z těchto úloh někdy dokonce rozhodují o závěrečné klasifikaci. K hodnocení neodevzdané práce se poté výstižně vyjadřuje MŠMT: „Zcela nepřípustné je hodnotit nevypracované domácí úkoly (např. známkou 5), neboť toto hodnocení nevypovídá o míře dosažení vzdělávacích cílů.“ Uvedené stanovisko ovšem neznamená, že by škola neměla vyžadovat plnění smysluplných domácích úkolů.

Poslední argument dr. Zítkové, poukazující na údajnou diskriminaci, která spočívá v tom, že škola nemůže zaručit žákům rovnocenné podmínky pro vypracování domácích úkolů, považuji za zcestný. Učitelé rovněž nemohou zařídit studentům stejně kvalitní zázemí pro přípravu na test. Měli bychom se tak vyvarovat jakémukoliv zkoušení? Absolutní rovnost v životě je zkrátka nedosažitelnou iluzí.

Věřím, že povinné domácí úkoly do českého školství patří. Musí však být pro žáky přínosem. Ne, jen mrhat jejich časem.