Velel protektorátnímu vojsku, přesto však sloužil republice. Generál Eminger byl hrdý Čech, ne zrádce
Jaroslav Eminger – národní hrdina, čestný muž, pravý vlastenec. Škoda, že jméno tohoto statečného člověka je dnes takřka neznámé.
Generál Eminger se narodil 4. června 1886 v Čáslavi do rodiny důstojníka císařského vojska. Po završení studia se zúčastnil 1. světové války, později působil v prvorepublikové armádě. Generálskou hodnost získal necelých šest let před obsazením českých zemí wehrmachtem. Právě v následujících letech nacistické okupace projevil svou mimořádnou odvahu a mravní sílu.
V průběhu války Jaroslav Eminger zastával úřad generálního inspektora vládního vojska – ozbrojených sil protektorátu Čechy a Morava. O tuto funkci však nikterak neusiloval, naopak zvažoval emigraci, přičemž se chtěl připojit k zahraničnímu odboji. Svou novou pozici přijal až po osobním rozhovoru s tehdejším předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem, který byl později nacisty popraven za odbojovou činnost. Bylo důležité, aby v čele vládního vojska stanul čestný muž a pravý vlastenec. Přesně takovým člověkem Jaroslav Eminger byl.
Krátce po převzetí svého úřadu generál Eminger prohlásil, že vládní vojsko ,,má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa‘‘. Této myšlence zůstal věrný až do samotného konce války. Důkazem budiž níže uvedené úryvky z článků Vojenského historického ústavu a Českého rozhlasu Brno.
Po celou válku se choval jako vlastenec, ostře protestoval proti německému nařízení o zasazení vládního vojska v Itálii a zasazoval se, jak jen mohl, o záchranu svých mužů, odsouzených německými soudy za odbojovou činnost. Nesporně i díky Emingerovým postojům skutečná kolaborace představovala ve vládním vojsku zcela marginální jev. Účast „vladařů“ v Květnovém povstání se tak jeví jako důsledek udržování českého ducha jejich vrchním velitelem.
Nevelká armáda 7.000 mužů byla vojensky nasazena až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě. Emingerův postoj dokládá jeden z rozhovorů, v němž reagoval na dotaz, jak má vládní vojsko postupovat proti nepřátelským (spojeneckým, pozn. autora) výsadkům. Generál s typickou noblesou chladnokrevně odpověděl: "Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!"
Po válce stanul Jaroslav Eminger kvůli své funkci před soudem. Ten nicméně ,,dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající…“ Přes svou mimořádnou odvahu a mravní bezúhonnost byl však generál Eminger poúnorovým režimem postaven mimo službu. Zemřel v ústraní a chudobě.
Národ nesmí zapomenout na své hrdiny, neboť jsou mu oporou a vzorem v těch nejtěžších časech. S radostí tak mohu říct, že generál Eminger zapomenut nebude. Mé rodné město Opava se rozhodlo, v souladu s mým návrhem, připomenout památku tohoto statečného muže. Věřím, že nezůstaneme sami.
Generál Eminger se narodil 4. června 1886 v Čáslavi do rodiny důstojníka císařského vojska. Po završení studia se zúčastnil 1. světové války, později působil v prvorepublikové armádě. Generálskou hodnost získal necelých šest let před obsazením českých zemí wehrmachtem. Právě v následujících letech nacistické okupace projevil svou mimořádnou odvahu a mravní sílu.
V průběhu války Jaroslav Eminger zastával úřad generálního inspektora vládního vojska – ozbrojených sil protektorátu Čechy a Morava. O tuto funkci však nikterak neusiloval, naopak zvažoval emigraci, přičemž se chtěl připojit k zahraničnímu odboji. Svou novou pozici přijal až po osobním rozhovoru s tehdejším předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem, který byl později nacisty popraven za odbojovou činnost. Bylo důležité, aby v čele vládního vojska stanul čestný muž a pravý vlastenec. Přesně takovým člověkem Jaroslav Eminger byl.
Krátce po převzetí svého úřadu generál Eminger prohlásil, že vládní vojsko ,,má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa‘‘. Této myšlence zůstal věrný až do samotného konce války. Důkazem budiž níže uvedené úryvky z článků Vojenského historického ústavu a Českého rozhlasu Brno.
Po celou válku se choval jako vlastenec, ostře protestoval proti německému nařízení o zasazení vládního vojska v Itálii a zasazoval se, jak jen mohl, o záchranu svých mužů, odsouzených německými soudy za odbojovou činnost. Nesporně i díky Emingerovým postojům skutečná kolaborace představovala ve vládním vojsku zcela marginální jev. Účast „vladařů“ v Květnovém povstání se tak jeví jako důsledek udržování českého ducha jejich vrchním velitelem.
Nevelká armáda 7.000 mužů byla vojensky nasazena až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě. Emingerův postoj dokládá jeden z rozhovorů, v němž reagoval na dotaz, jak má vládní vojsko postupovat proti nepřátelským (spojeneckým, pozn. autora) výsadkům. Generál s typickou noblesou chladnokrevně odpověděl: "Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!"
Po válce stanul Jaroslav Eminger kvůli své funkci před soudem. Ten nicméně ,,dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající…“ Přes svou mimořádnou odvahu a mravní bezúhonnost byl však generál Eminger poúnorovým režimem postaven mimo službu. Zemřel v ústraní a chudobě.
Národ nesmí zapomenout na své hrdiny, neboť jsou mu oporou a vzorem v těch nejtěžších časech. S radostí tak mohu říct, že generál Eminger zapomenut nebude. Mé rodné město Opava se rozhodlo, v souladu s mým návrhem, připomenout památku tohoto statečného muže. Věřím, že nezůstaneme sami.