Včera jsem vzal dceru do Divadla Komedie na Amazonky. Po tragicky špatné hře Nepřítel lidu jsem se toho v Komedii bál, ale nebylo to špatné. Na hru jsem chtěl jít zejména proto, že je ověnčená mnoha cenami. To je teoreticky příslibem kvality, i když víme, že když rozdělují ceny odborné komise, tak se spíš rozdělují kamarádům než těm, co jsou vážně dobří, proto ekonom vždy preferuje ceny diváků a nejlépe jen návštěvnost. Tentokrát si podle mě ale vystoupení zaslouží ocenění.
V sobotu jsem vzal dceru na malou scénu Studia DVA (Divadlo na Perštýně) na hru australského autora Johna Mista: Madame Rubinstein. Jedná se o konverzační komedii vyprávějící skutečný příběh chudé, polské Židovky narozené v někdejším Rakousku-Uhersku, které se rodiče zbavili posláním do Austrálie k příbuzným. Jediné, co dostala na cestu od matky, byl recept na krém. Ten začala v Austrálii vyrábět a prodávat. Krémů se ale prodávalo mraky, a tak se potřebovala odlišit. I napadlo jí, že bude několikrát dražší než konkurence. Čím byla dražší, tím byla úspěšnější. Tuto strategii následně zkopíroval kdekdo. Používá ji třeba Apple. Kupecká logika říká, že komerční může být jen ten, kdo je dobrý. Kdyby nebyl dobrý, tak za to nikdo platit nebude. A Rubinstein evidentně dobrá byla.
V pátek jsem vzal ženu do divadla Rokoko na hru Kanibalky: Soumrak samců. Velmi zajímavá hra, o které nevím na sto procent, co si myslet. Je to těžko zařaditelné. Hra je o aktuální české politické scéně. Na hru se dá dívat dvěma pohledy:
a) Berete ji vážně jako příběh a kritiku současné společnosti,
b) Berete ji jako satiru. Něco jako Česká soda v roce 2019, která není v televizi, ale v divadle. Dělá si drsnou legraci ze všeho a nic jí není svaté. Cílem je být kontroverzní a nelze ji brát vážně a doslovně.