Nechci slevu zadarmo - aneb jak opět „ušetřit“ se zákonem o státní službě

To, že přijímání zákona o státní službě nebude procházkou růžovou zahrádkou, se dalo očekávat. Ale spíše se předpokládalo, že hlavní nebezpečí bude v pozměňovacích návrzích některých (asi nejen) opozičních poslanců, kteří se pokusí zajistit i do budoucna možnou politickou kontrolu nad státní správou. Zdá se ovšem, že zádrhel nastává již nyní v koaličních jednáních. Lze pochopit kompromisy v dílčích otázkách (nikdy není jen jedno možné relativně dobré řešení, bohužel vždycky je mnoho relativně špatných řešení), ale je zde velké riziko, že špatné kompromisy změní logiku zákona. Z mého pohledu vidím dva stěžejní problémy: první se týká vzdělávání a úřednické zkoušky (viz minulý blog), druhý skutečného zajištění nezávislosti, odbornosti a kontinuity státní služby. Podle zpráv a vystoupení některých politiků v médiích včerejší a předvčerejší jednání snad přistoupilo na vzdělávání úředníků i úřednickou zkoušku. V tuto chvíli je ale obtížné posoudit konkrétní podobu; doufejme, že jde o pozitivní výsledek, nikoli o nástroj nátlaku na úředníky či prostředek pro vyvádění peněz pro soukromé subjekty.
Druhý problém zatím vyřešen nebyl. Naplnění principů nezávislosti, odbornosti a kontinuity státní služby jednoznačně ovlivňuje prostor pro trafiky, korupci a klientelismus. Myslím si, že by odborná veřejnost, nevládní organizace i nejrůznější protikorupční aktivisté měli výsledný kompromis velmi sledovat. Především je nutné nepodlehnout zavádějícím argumentům, že politický vliv na státní správu je dán nutností dohlížet na realizaci politických rozhodnutí. Politická rozhodnutí a jejich realizace jsou ale dvě různé věci a dvě roviny rozhodování. S jistou mírou zjednodušení je možné vztah politiků a úředníků přirovnat k architektovi a staviteli. O podobě stavby a jejích parametrech rozhoduje architekt a nese za svůj návrh odpovědnost; postup prací, výběr technologií, odbornou kvalitu pracovníků určuje stavitel a nese za to odpovědnost. Pokud stavitel zjistí, že architekt doporučuje materiály, které nutně povedou ke zřícení stavby, tak se může realizaci vzepřít. I architekt má jistě právo upozornit, že stavitel nerealizuje správně jeho záměr. Ale o tom, kdo bude architektem a kdo stavitelem rozhoduje majitel. V našem případě – veřejnost. Politik získává právo rozhodovat na základě voleb, úředník na základě odbornosti, transparentních výběrových postupů vyplývajících ze zákona o státní službě.
Dalším argumentem bývá finanční náročnost, superúředník i generální ředitelství nás přijdou na mnoho peněz. Tím se vlastně argumentuje již od roku 2002, více než 12 let tedy takto vydatně „šetříme“. Konzervativní odhady jsou, že neprofesionalita, korupce a klientelismus ve státní správě nás stojí minimálně sto miliard ročně. Jak dlouho ještě chceme takto šetřit?
A v neposlední řadě působivým argumentem, který by mohl výrazně eliminovat efektivitu zákona, je obraz všemocného „superúředníka“, jehož pravomoci je proto nutné výrazně omezit, či jeho funkci zcela zrušit. Samozřejmě v každé funkci je nutné vyvažovat pravomoci a odpovědnost, ale bezmocná „figurka“ nám nepomůže. Klíčové musí být nastavení profesionálních parametrů – vzdělání, praxe, nestranickost. A k tomu opět – transparentnost. Při výběru by veřejnost měla znát odborné životopisy všech uchazečů. To by ostatně mělo platit nejen u výběru generálního ředitele, ale u všech výběrových řízení.
Je samozřejmě řada konkrétních věcí, na které bychom si měli dávat pozor. Co zásadního by zákon měl a neměl umožňovat?
• Po volbách by neměla být možná výměna státních tajemníků (náměstků) pro věci služby, odborných státních tajemníků, sekčních šéfů, tj. všech těch, kteří jsou ve služebním poměru.
• Ministr si určuje vlastní kabinet, politické náměstky. Tito lidé nejsou přímými nadřízenými pracovníků ve služebním poměru. Podílejí se na politických návrzích, nikoli na konkrétním způsobu jejich realizace.
• Počet osob ve vysokých funkcí bez služebního poměru (poradci apod.) musí být omezen. Ministr nemůže sám závažným způsobem měnit strukturu ministerstva, vytvářet či rušit jednotlivá oddělení.
• Jmenování do všech vyšších funkcí musí vyžadovat jasně definovanou kvalifikaci a jasně definovaný počet let působení ve státní správě. V případě, že počet let je splněn, ale od působení ve státní správě uplynulo určité období, musí být jasně definovaný možný střet zájmů (příchod ze soukromé firmy působící v oblasti, do níž úředník nastupuje). Musí být zákaz odchodu ze státní služby do soukromé sféry ve stejné oblasti, v níž úředník působí.
• Výběrové komise by měly být složeny výhradně z odborníků s povinností zveřejnit jejich odborný životopis; stejně tak by měl být zveřejněn odborný životopis všech uchazečů o daný post. V takovém případě je možné mít i rovné zastoupení odborníků jmenovaných „politicky“ a jmenovaných „státní správou“.
Je otázkou, co vše je předmětem sporu v koaličních vyjednáváních, je otázkou, co vše se někdo pokusí změnit v průběhu poslaneckých pozměňovacích návrhů. Ale hlídejme alespoň základní principy, nebo další roky budeme opět „šetřit“ a z takto mnohonásobně ušetřených prostředků podporovat stranické trafiky, různé šíbry, kmotry …