Kolik politických stran budeme mít v novém parlamentě? Jaký bude jejich koaliční (vyděračský) potenciál? A nebo naopak – kolik stran jen těsně do parlamentu neprojde? Kolik hlasů se ve volbách ztratí? To jsou důležité otázky, protože je zjevné, že malé politické strany budou letos hrát podstatně větší roli. Jenom není ještě jasné, jakou vlastně. Zkusme si tuto situaci tedy trochu rozebrat, ovšem s vědomím, že jsme na začátku volební kampaně.
Malé politické strany můžeme schematicky rozdělit do dvou základních skupin. Do první skupiny patří strany, které se snaží oslovit především „volné voliče“, jejichž hlavní postoje a hodnoty nejsou ve velkých stranách příliš reprezentovány. Do druhé skupiny pak strany, jež usilují o „uloupnutí“ perníčku z voličského prostoru doposud obsazovaného velkými politickými stranami.
Do první skupiny usilující o volné voliče, patří v tuto chvíli 4, velmi rozdílné, strany (Hlavu vzhůru, Úsvit přímé demokracie, Strana zelených a Pirátská strana). Hlavu vzhůru (Jana Bobošíková) a Úsvit přímé demokracie (Tomio Okamura), představují klasickou krajně pravicovou populistickou stranu, oslovující protestní voliče, naštvané a frustrované z každodenních neřešených problémů, nespravedlností, hledající jednoduché a radikální řešení a pojmenování viníků (Brusel, přistěhovalci, socky, cikáni), emotivně odkazující na národ a čistý, nezkažený lid. Bezprostřední koaliční potenciál je dosti široký. Jana Bobošíková neměla v zásadě problém kandidovat za KSČM v prezidentské volbě 2008 s cílem pomoci Václavu Klausovi, Tomio Okamura spolupracující s Vítem Bártou předznamenává i možnou podobu případného vládnutí ve stylu „veverek“.
Strana zelených a Pirátská strana usilují o jiný prostor „volných“ voličů. Obě strany představují nový typ stran, které nereagují příliš na sociálně ekonomickou dimenzi politiky, jako spíše na „kvalitu“ a „hodnoty“ života. V našem (i zahraničním) prostředí oslovují spíše liberálně (nikoli neoliberálně) zaměřené voliče, pro něž jsou klíčové takové hodnoty jako osobní svoboda (včetně práva na informace), tolerance vůči jinakosti, kvalitní životní prostředí, kvalitní vzdělání. Jsou zakotveni spíše v občanské společnosti. Nutno říci, že současná ekonomická krize se sociálními dopady umenšuje jejich operační prostor, přesto zde volný prostor je.
Obě strany mají výhodu, že se v západní Evropě již etablovaly, zelení již dlouho, piráti nově pronikli či mají šanci proniknout do parlamentů západních zemí. Mediálně jsou piráti u nás víceméně ignorováni, většina občanů je tak ani nespojuje s morálně uznávanou osobností Libora Michálka. Dobře zvolená kampaň na sociálních sítích může ale zacílit přesně na tu skupinu, která je pro ně zásadní a přivést ji k volbám. Zelení mají výhodu i nevýhodu, že byli parlamentní stranou a především, že byli stranou vládní. Působení ve vládě je spíše poškodilo (kauza Čunek, radar v Brdech, spojení se Soukupem, vnitřní spory), dá se předpokládat, že i fotovoltaika bude použita proti nim. Ale čtyři roky mimo parlament jim prospělo, organizované otevřené diskuse k různým tématům vytvořilo příznivější obraz zejména mezi nevládními organizacemi a občanskými aktivisty. Odchod Martina Bursíka stranu spíše posílil.
Přejděme nyní ke stranám, které se spíše snaží obsadit tradiční prostor. Na prvním místě jmenujme KDU-ČSL, stranu s velkou tradicí, kde neúspěch v minulých volbách a odchod z velké politiky, dával prostor pro hlubší reformulaci cílů a vize strany. Strana má, minimálně v určitých regionech, silnou členskou základnu, což ji dává jistotu základního volební jádra, která ale, jak ukázaly poslední volby, již nestačí na překročení pěti procent. Bylo potřeba připravit expanzi k novým voličům, zejména mladším. Přes nové (mladé) vedení se ale nezdá, že by se to podařilo. Strana byla čtyři roky neviditelná, nevyužila prostor daný krizí, aby oslovila voliče vlastním ekonomickým programem. Zůstává nadále vnímána jako strana spjata s katolickou církví, což se může negativně promítnout do postojů voličů vzhledem k církevním restitucím, byť sama se na nich nepodílela. Na druhou stranu je možné, že někteří voliči budou stranu volit i z důvodu, že se domnívají, že strana do české politiky prostě patří.
Další strana, která vstupuje do prostoru voličského potenciálu velkých stran, je SPOZ. Strana jejíž vznik byl kdysi motivován dvěma cíli, z nichž první – zeslabit či rozložit sociální demokracii - stále trvá, druhý – pomoci Miloši Zemanovi do křesla prezidenta – již skončil a nahradil jej možná cíl třetí – vytvořit mocenskou základnu pro prezidenta, jenž by měl „své“ lidi v parlamentu. SPOZ se soustřeďuje zejména na voliče sociální demokracie, případně i na protestní hlasy, jež by mohly směřovat směrem ke komunistům. Předčasné volby jsou pro stranu nepříjemné, její fakticky virtuální charakter nenabízel známé ale ani neznámé lídry a použití ministři ve své většině nejsou nějakým větším přínosem do kampaně. Zemanova strategie ovšem jako vždy dokázala dostat novináře tam, kam potřeboval, a ti neustálou diskusí o tom, kdo další z vlády či prezidentské administrativy, se do kampaně zapojí, do značné míry mnoho lidí zviditelnila. Na druhou stranu případ Šlouf (jeho odkopnutí) a další zřetelné vnitřní konflikty mohou vygradovat před volbami a řadu voličů odradit, stejně tak jako prezidentské pracovní cesty a jeho ne/kampaň ve stylu „chytré horákyně“.
Poslední stranou, která stojí za analýzu, je „Ano“. Stranu, budovanou jako „firmu“ jsme již u nás zažili, ale Babišovo ANO se liší od Bártových veverek. Předně zde zřejmě nejde o konkrétní podnikatelský záměr, přístup ke straně, kterou je potřeba řídit jako firmu, odpovídá filosofii a životním zkušenostem Andreje Babiše. Firmu řídit umí, jak dalece to stejným stylem půjde s politickou stranou, je ovšem otazník. U takto budovaných stran bývá majitel/lídr často největším nepřítelem sám sobě. Strana je ale budována již asi dva roky a dosáhla i určitého regionálního zakotvení. Naráží ovšem také na nedostatek osobností, což je problém zejména z hlediska budování image strany, jako té, která je schopna profesionálně vést stát. Dva známější odborníky získala – bývalého eurokomisaře Teličku a bývalého rektora Masarykovy univerzity a senátora Zlatušku.
Babiš výraznou mediální nepřízeň vyřešil koupí Mafry, což minimálně zabrání útokům proti jeho osobě. „ANO“ osloví spíše „středové“ voliče a bude odebírat voliče jak sociální demokracii tak ODS, případně i TOP 09 . Zaměření bude spíše na pravici, osloví většinou menší podnikatele, kteří si udržují hrdost na to, že se živí samostatně, něco dokázali vybudovat a nejsou závislí na státě. Ale může oslovit i další sociální skupiny, které chtějí normálně fungující stát a mají plné zuby ideologických sloganů, jež zakrývají neschopnost a korupci.
Jsme na začátku kampaně a při analýze fenoménu malých stran nezapomeňme na jednu věc – průnik do systému do značné míry závisí na situaci velkých stran. A ta je, zjednodušeně řečeno, špatná.

Hlubší analýza této problematiky vyjde v říjnu v časopise Listy 2013/5