Absurdita toho, co je v našem „právním státě“ možné s vážnou tváří vyhlašovat, pravděpodobně již zdaleka převyšuje onen Kocourkov, před nímž kdysi varoval TGM. (Hulvátov jsme konec konců také již asi překonali). Nejnověji nyní prezident sdělil (respektive zopakoval svůj dřívější postoj), že se vzdává svého práva udělovat milosti (byť s možnou výjimkou pro vážně nemocné osoby), dříve již sdělil, že se vzdává svého práva jmenovat profesory.

Na první pohled to působí dobře. Prezident, který byl kritizován za způsob, jakým sestavil vládu bez skutečné komunikace s parlamentními stranami, který byl kritizován za (ne)účast ve volební kampani ve prospěch „zemanovců“ , vysílá veřejnosti signál, že vlastně sebeomezuje svou moc. Čeho jsme tedy vlastně svědky? Zkusme si to trochu rozebrat.


Prezident, bez ohledu na to, jak je zvolen, se ujímá svého úřadu a v tomto smyslu je úředník, byť s imunitou a bohužel dle naší Ústavy „z výkonu své funkce neodpovědný“. Slib prezidenta republiky ale mimo jiné uvádí: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. …“ Byť je prezident politicky „neodpovědný“, sliby se dodržují. Navíc složení slibu bez výhrad je podmínkou, aby se prezident ujal funkce, protože pokud tak neučiní, „hledí se na něho jako by nebyl zvolen“. Logicky z toho vyplývá, že nedodržení tohoto slibu by mělo vést k jeho rezignaci.

Co říká Ústava ohledně milostí? Prezident republiky „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“ . Tj., může udělit milost v případě již uloženého trestu a nepotřebuje k tomu žádný souhlas žádné jiné instituce (ministerstva, vlády…). Zároveň ho nikdo nemůže nutit, aby nějakou milost udělil. Jakého práva se tedy prezident vzdává? Pokud za své funkční období žádnou milost neudělí, je to jen na jeho zvážení. Prezident Zeman má na rozdíl od prezidenta Klause a Havla možnost udělit milost částečně omezenou, protože v případě, že trestní řízení není ukončeno, tj. pokud prezident „nařizuje, aby se řízení se nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“, potřebuje k tomu spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády a v tom případě za rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda. To se již dříve vztahovalo a dále vztahuje i k amnestii. Z celého tohoto principu ovšem premiér Nečas při Klausově amnestii udělal „bramboračku“ (dodnes nikdo neví, kdy a jak to podepsal a vláda o tom údajně ani nevěděla). Ale to je trochu jiná historie.

Jak je tomu v případě „práva“ jmenovat profesory? Jde o povinnost vyplývající z vysokoškolského zákona 111/1998, fakticky tedy jde o ústavní povinnost. Ústava totiž říká, že prezidentovi přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Opět je v tomto případě nutný spolupodpis premiéra či jím pověřeného člena vlády a odpovídá za to vláda. Položme si otázku, proč má prezident podepisovat jmenování profesorů? Prezidentské jmenování souvisí s tím, jak je instituce prezidenta u nás koncipována. Jde o to, že prezident v parlamentním systému by neměl být součástí každodenních politických a ideologických konfliktů, pravomoc/povinnost jmenovat profesory ukazuje, že společnost si váží tradice akademických svobod, plurality bádání a osobností, jež něco dokázaly na poli vědy a vysokoškolské výuky. Prezidentův podpis je zde symbolický a v jistém smyslu notářsky potvrzující, že vše proběhlo v souladu se zákonem a předpisy, ale hlavně vyjadřuje, že profesorský titul nemá žádnou spojitost s momentální politickou orientací vlády. Diplomy dostává k podpisu po velmi dlouhé a složité akademické proceduře, jež vrcholí řízením jak před vědeckou radou fakulty tak i univerzity, o jehož výsledku rozhoduje tajné hlasování. Poté veškeré podklady projdou kontrolou na ministerstvu školství, jmenování je schváleno vládou, podepsáno premiérem a nakonec je předloženo k symbolickému aktu hlavy státu – podpisu. Prezident je také zván na akt slavnostního jmenování nových profesorů, kterého se ovšem již nemusí účastnit.

Prohlášením, že se vzdává „svého práva“ jmenovat profesory, prezident vzkázal, že akademické svobody, pluralita bádání a význam vzdělání pro něj hodnotu nepředstavuje. To je samo o sobě velmi špatné poselství a uvidíme, zda se zákonodárce případnou změnou zákona k tomuto poselství připojí. Antiintelektualismus je přirozenou součástí všech populistických proudů v politice, nemluvě samozřejmě o totalizujících proudech. Ale mnohem vážnější je v tuto chvíli skutečnost, že zároveň vzdáním se „práva“ jmenovat profesory prezident říká, že nemíní plnit povinnosti, které pro něj z ústavy vyplývají, a je tak vlastně ochoten porušit i svůj slib. Zákon však stále platí, při posledních jmenováních prezident svou ústavní povinnost nakonec splnil. Nyní je již na ministerstvu více jako 60 připravených jmenovacích řízení, vláda by je měla co nejdříve schválit a postoupit prezidentovi republiky k podpisu. Uvidíme.

K čemu je tedy celý ten humbuk kolem vzdání se práv? Ani milosti ani amnestii prezident není povinen udělit či vyhlásit, jde tedy jen o formální deklaraci směrem k veřejnosti; pokud by ale odmítl podepsat jmenování profesorů, fakticky by tak odmítl plnit své ústavní povinnosti a porušil by tak slib prezidenta republiky.

Mám obavy, že tento humbuk kolem vzdání se práv má vytvářet prostor pro mnohem závažnější posuny v interpretaci ústavního systému; jsme svědky pokračujícího rozmělňování principů právního státu, což za posledních vlád a předchozího prezidenta nabralo na obrátkách. Komu vyhovovalo a vyhovuje nejasné nastavení ústavních principů? Na to bychom již měli být po všech těch kauzách schopni odpovědět. Stále více místo skutečné politiky sledujeme soupeření nejrůznějších klientelistických, korupčních i zločineckých skupin, pro něž je takovéto prostředí živnou půdou. Hlídejme tedy „své“ politiky, trvejme na plnění jejich povinností a skládání účtů.

P.S. Doporučuji všem knihu Jiřího Přibáně, Tyranizovaná spravedlnost, Rozhovor s Karlem Hvížďalou. Vyšlo letos v Portálu. Naprosto skvěle a pro širší veřejnost srozumitelně vysvětleno, v čem je u nás problém z hlediska principů právního státu a z hlediska elementární spravedlnosti.