Sledovat, jak se v našem prostředí obtížně prosazují základní opatření, jež by omezovala korupční prostředí, přináší podobné napětí jako očekávání dalšího dílu nekončícího seriálu. Tam také víme jistě, že zase bude nějaký skandál, jenom nevím, koho se to dotkne, stejně také víme, že základní scénáře zůstávají stejné a jen se lehce proměňují a totéž platí i u protikorupčních zákonů, jejichž vykosťování probíhá fakticky podle stále stejných scénářů. Takže jen stručnou rekapitulaci co bylo v minulém dílu (měsíci) a co nás čeká?

Co se stalo v říjnu? Aféry, jichž jsme byli svědky, opět potvrdily nejen neuvěřitelné a dlouhodobě přetrvávající klientelistické vazby, které úspěšně integrují i nové politické subjekty, ale také obnažily politickou kulturu našich politickoekonomických „elit“ skoro až na dřeň. Údiv Radmily Kleslové nad tím, že se někomu zdá její poradenství a působení v dozorčích radách státních, polostátních a městských podniků neslučitelné s působením v politice, byl snad dokonce upřímný a míra osobní ukřivděnosti vysoká. Přesto ji v tomto měsíci nepřináleží prvenství; první místo v oblasti politické (ne)kultury si odnáší aféra olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila. V obou případech jsou zřejmá dvě základní nebezpečí vyplývající z korupčně-politických afér: prvním je tradice „oposmluvního vládnutí", tj. propojení politiky a byznysu s eliminací kontrolní funkce opozice a veřejnosti; druhým je zatvrzelé setrvávání v úřadu nejen vyšetřovaných, ale již přímo obviněných politiků, které výrazně zeslabují důvěru občanů v demokratický politický systém. Z dalších říjnových událostí nešlo nezaznamenat noční palácový převrat na pražském magistrátu, naopak bez zájmu médií proběhla mezinárodní protikorupční konference spolufinancovaná z fondů norské vlády. Ani jedna z těchto událostí zjevně zásadně neomezí korupční prostředí v této zemi. Vše zůstává při starém, což dokazuje i naplnění zde avizovaných temných předpovědí ohledně přijímání zákona o registru smluv v Senátu. Ze zákona byla vyřazena zásadní podmínka „neplatnosti nezveřejněné smlouvy“, bylo nařízeno provedení x-tého zhodnocení rizik veřejné kontroly nad utrácením peněz daňových poplatníků a senátor Vystrčil „vystrčil“ z působnosti zákona řadu dalších státních firem.

Co nás čeká v listopadu? Politická telenovela s názvem „Registr smluv aneb, co všechno politici (ne)udělají, aby se vyhnuli veřejné kontrole“ tedy nabídne další díl. Sněmovna buď potvrdí svoji verzi zákona, která je ještě přijatelná a může mít dopad na korupční prostředí v zemi, nebo napříč politickým spektrem schválí „vystrčenou a rozbořenou“ senátní verzi. Nastane-li druhý případ, klientelistické vztahy budou u nás i nadále kvést a v následujících letech bude ještě mnoho afér Kleslových i Rozbořilů. Podobným lakmusovým papírkem bude i návrh nového zákona o zadávání veřejných zakázek, který prošel ve vládě značnými turbulencemi. Jakkoli řada jeho aspektů je krokem zpět (viz např. zvýšení hranice pro dodatečné vícenáklady ze současných 30 na 50 %), dostalo se do návrhu zákona důležité ustanovení o rozkrývání vlastnických struktur vítězů veřejných zakázek, byť ve velmi opatrné a mírné verzi. Tak či onak, očekává se, že projednávání tohoto zákona ve Sněmovně bude opravdovým thrillerem, který možná předčí nekonečnou mýdlovou operetu přijímání zákona o registru smluv.

Psáno pro:
Protikorupční barometr