Nedělní sněm hnutí „ANO“ probíhal bez větších překvapení, snad kromě chvilky napětí při volbách místopředsedů. Ale přeci jen něčím překvapil. Pan Babiš s odkazem na politologii označil svou stranu za „catch-all party“ (doslova – chyťte všechny). A okamžitě doporučil novinářům, aby si to nastudovali.

Nevím, zda si to nastudoval pan Babiš či jeho „politolog“, ale pokud se nedržíte velmi zjednodušené interpretace vycházející jen z prostého překladu, tak catch-all party opravdu není stranou pro všechny v Babišově pojetí. S termínem přišel Otto Kirchheimer, když v 60. letech analyzoval proměny stranictví, asi nejvýznamněji pak typologii historického vývoje moderního stranictví rozvinuli Peter Mair a Richard Katz v polovině 90. let. Jde o ve společenských vědách běžný mechanismus vytváření „ideálních“ typů (tj. v reálu se vždy objevují různé odchylky), podobně jako když fyzik prezentuje výsledky pokusů ve vakuovém prostředí.

Historicky prvním typem moderní politické strany jsou tzv. strany kádrové, strany notáblů. Vznikají v době, kdy je velmi omezené volební právo, strany nemusejí oslovovat široké masy voličů, poslanci se rekrutují z politicky aktivních elit a stranicky se profilují v parlamentu podle shody v pohledu na nějaké základní otázky. To usnadňuje hlasování a vyjednávání v parlamentu. Typicky v Británii se takto zformovali v 18. století toryové (konzervativci) a whigové (liberálové). S rozšiřováním a nakonec s přijetím všeobecného volebního práva se vytvářejí masové strany, ideově zakotvené a odrážející určitá společenská štěpení (konfliktní linie – cleavages), která přináší modernizace. To se hlouběji promítá do ideologického zakotvení stran, vznikají masové strany s velkou členskou základnou a silnou emocionální identifikací členů se stranou. Objevují se tak strany sociálně demokratické, lidové, agrární, národní/nacionalistické, masový charakter získávají i původní strany notáblů (nebo se marginalizují). Vrcholu tento typ stran dosahuje v meziválečném období.
Po druhé světové válce v prostoru západní postindustriální společnosti se silnými středními vrstvami a fungujícího „sociálního státu" (welfare state) se zeslabuje (ale nemizí) socio-ekonomické štěpení a tím i výrazně ideologické vidění světa, byť základní zakotvení zůstává a v dobách krize o sobě dává vědět. Zároveň stranictví přestává být lákavé, i tradiční strany zeštíhlují, vedení je elitářské a manažerské, voliči jsou „přelétaví“ a značná část voličů v každých volbách mění své preference. Aktivní občané se realizují spíše v organizované občanské společnosti, v různých spolcích a hnutích, nevládních aktivitách. A právě z těchto občanských aktivit různých sociálních skupin a hnutí catch-all party čerpá a dle svého zaměření jejich agendu zařazuje do svých programů. Tak se do politiky dostává vliv u nás (Klaus, Zeman, Babiš…) tolik neoblíbených nevládek a sdružení, které přicházejí s tématy jako je životní prostředí, gender, začleňování „jiných“. Mezi catch-all politologové zařazují například současné britské konzervativce či labouristy.
Zatím posledním „ideálním“ typem stranictví je tzv. strana kartelu. Koncept, který vzbudil velké diskuse a ke kterému je asi dobré přistupovat spíše jako k určité současné tendenci. Strany v parlamentu různými výhodami a finančními podněty od státu brání vstupu nových hráčů do politiky a mnohdy se bez dohledu veřejnosti a ve vzájemné podpoře napojují na státní aparát a veřejné finance.
Aplikace těchto přístupů na vývoj našich stran by se měla dít spíše opatrně. Po roce 1989 se teprve začala společnost sociálně strukturovat, chyběly střední vrstvy i podnikatelé, stát byl spíše jen převzat a nebyl transformován (přetrvávající princip politické kontroly státní správy, minimalizované kontrolní mechanismy), slabá občanská společnost jen obtížně nastolovala agendu, kterou by bylo možné uchopit. To vše pokřivilo podobu našeho stranictví a odlišilo od "ideálních" typů. Zhruba můžeme říci, že z minulosti se zachovaly základy dvou stran - KSČM, KDU-ČSL - mající určité rysy stran masového charakteru (silná členská základna, emotivní identifikace), dvě strany – ODS, ČSSD - se vytvářely či obnovovaly spíše v podobě catch-all (ne příliš velká členská základna, manažerský styl řízení), aniž by ovšem reagovaly na občanskou společnost. Podobně zdeformovanou podobu „catch-all“ nalezneme i u „Ano“. Prvky kartelizace nalezneme bez větších problémů u všech stran.

Objev pana Babiše, že jsou vlastně „catch-all party“, připomíná objev hlavního hrdiny z Molièrovy hry „Měšťák šlechticem“, že hovoří prózou. Podobně jako u prózy i u catch-all jde o „technický“ termín, nikoli o ideové či hodnotové vyjádření.