Demokratická společnost je nutně rozdělená, protože rozdílnost názorů a vždy přítomný konflikt k demokracii patří. Demokracie je ale jediný systém, který má mít pravidla, jak tyto konflikty řešit.

Z těchto pravidel nepřicházejí jednoduchá řešení, většinou ani nevyvolávají velká nadšení, ale pokud jsou pravidla férová (a nikoli nastavena tak, aby předem určovala vítěze), tak demokracie přežívá a výsledky jsou přijímané. Prostě se ví, že podle těchto pravidel může příště projít jiný názor a jiný pohled. Ale u nás od počátku transformace byl důležitější žádoucí výsledek (v čím zájmu se většinou neříkalo), nikoli pravidla. Díky tomu se vytvořil prostor pro zeslabení toho nejcennějšího, co v sobě pro své přežití demokracie má – právní stát.

Sama politika má samozřejmě v sobě jistá „kouzla“, můžeme ji sledovat jako určitou hru, oceňovat strategii i taktiku aktérů, načasování. Ta hra je ale zajímavá jen tehdy, pokud hráči svou roli hrají na jasně vymezeném hřišti a v rámci pravidel. Nejasnost pravidel, jejich špatné nastavení či účelová dezinterpretace, nemluvě o hru mimo vymezené hřiště (demokracie jasně vymezuje a omezuje moc), to vše vytváří bariéru a blokuje možná řešení. Hra ztrácí na půvabu, strategie a taktika se soustřeďuje jen na to, jak moc neočekávaný a překvapivý faul se podaří učinit. Když při přemýšlení o strategii politika vás první napadne věta „čím nás podrazí nyní?“, tak to o něčem svědčí. To není úvaha posilující důvěru v demokracii.

Skutečnost, že prezident od počátku říkal jmenuji Babiše, jmenuji Babiše, jmenuji Babiše… a nehledal jiná řešení v rámci parlamentního složení, třeba i za stejného stranického formátu bez Babiše (byť nutno přiznat, že ve virtuální straně se těžko hledá náhradník), samo o sobě zablokovalo možnosti řešení přítomných konfliktů. Již od svého prvního zvolení prezident dal jasně najevo, že vytváření „svých“ vlád bez ohledu na složení Sněmovny mu nečiní problémy (viz Rusnokova vláda) a že délka vládnutí bez důvěry Sněmovny může být vlastně dlouhodobá a „plnohodnotná“ ve svých rozhodováních (Rusnokova vláda, první Babišova vláda). A prezidentovi muži (ale i ženy) obsazují místa ministrů či vysoké posty na ministerstvech. Jaká nám vlastně vládne koalice? Její součástí je zjevně i prezident, ale bez patřičné odpovědnosti za vládnutí. Navíc trestně stíhaný premiér, který má ještě k tomu velký problém s evropským auditem, je lépe ovladatelný. Odvolat či jmenovat ministra? To se ještě uvidí! Tímto jednáním se zablokovaly cesty demokratického řešení konfliktů a přešlo se na trajektorii blízkou oligarchickým.

Tato blokace jistě přispěla k mobilizaci části protestujících lidí – reálná možnost řešení politické krize za dané mocenské konstelace vlastně neexistuje. Masové protesty snad dokážou zabránit dalším možným faulům tím, že na situaci upozorňují. Mezi ty možné fauly teoreticky patří i možnost prezidenta republiky zastavit trestní stíhání (nutný spolupodpis premiéra či jím pověřeného ministra/ministryně) nebo výměna na postech nejvyšších či vrchních státních zástupců. Není divu, že se toho společnost bojí. Má své zkušenosti. Amnestie prezidenta Klause uzavřela trestní stíhání i v mnohem větších kauzách, než je Čapí hnízdo. Zásahy Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké již kdysi vedly k ukončení trestního stíhání v kauze vicepremiéra Čunka.

Řada komentátorů přirovnává současnou situaci k období normalizace. Je tu samozřejmě podstatný kvalitativní rozdíl – svobodné demonstrace by tehdy rozhodně nebylo možné organizovat. Ale v něčem momentální situace tehdejší atmosféru připomíná. Jde o atmosféru bezvýchodnosti, bezčasovosti, kdy se nic nemění a lidé jsou zahlcováni a odborně poučování (ve stylu brojleři a bojleři). Smích je sice osvobozující, ale humor to byl tehdy i nyní hodně černý. I nyní vnímáme vážné problémy - klimatické, sociální, demografické, vzdělanostní, bezpečnostní… - ale nikdo je neřeší, a co hůře, ani nediskutuje. I nyní nasloucháme „moudrům“ (například o motýlech či lumících). I když nemáme tak zřetelnou politickou agitaci jako tehdy, máme všude „PR“.

Přes to všechno si premiér uchovává výraznou podporu. „Babišovy benefity“ v podobě zvyšování důchodů a platů zafungovaly, zejména díky politice předchozích vlád, která nízkými platy a důchody kompenzovala vysávání (odkloňování) veřejných financí. A Babišovi voliči mají strach, že s jeho odchodem se vrátí zpět na hranici či pod hranici bídy. Benefity ale fungují vždy jen na počátku, než se „firma“ uchytí. Už nyní je nastavena cesta, jak se k penězům dostat zpátky. A tou je přímá infiltrace konkrétních korporátních zájmů do vládních rozhodovacích procesů. Prostě "odborníci" to na ministerstvech nastaví a pohlídají. Co s tím? Snad zkusit inzerát: hledá se strana, která nepatří k těm či oněm, nemá v kapse připravená jednoduchá řešení a dodržuje pravidla. To jsou vysoké nároky, takže šance je malá. Ale je to pořád lepší, než hledat „ideálního“ vůdce. Dobrý král Miroslav nás prostě nespasí.

Původní verze vyšla v Deníku referendum 24.6.2019