Problémy lidí ve firmách jsou do jisté míry odrazem problémů celé společnosti. Jaké byly na začátku koronavirové krize, a jaké jsou dnes? Dovolte mi nabídnout malý, ryze subjektivní, náhled.

Zastávám názor, že většina lidí se chce domluvit, a že důvody proč to někdy nejde neplynou ani tak ze zlého úmyslu, jako spíše z chyb těch, kteří mají naši spolupráci a komunikaci řídit. Můžete jim říkat management ve firmách, politici ve státu, vedoucí v organizacích. V práci se zabývám podporou těchto vedoucích – ať už jim říkáme jakkoli – a tak mám možnost sledovat, jaké problémy řeší jejich zaměstnanci. Myslím si, že vývoj těchto problémů v čase je zajímavým odrazem vývoje krize, kterou procházíme jako celá společnost.

Na samém začátku, tj. asi před rokem, kdy bylo nutné začít brát virovou hrozbu vážně, ale žádná opatření v ČR nebyla, začaly s jejich implementací velké nadnárodní společnosti. Největším problémem, o kterém jsem věděl tehdy bylo přesvědčit lidi, aby respektovali něco, čemu nerozuměli, a co, přes rostoucí děsivé titulky v médiích vnímali jako další komplikaci života přicházející ze zahraničí.

Pak se atmosféra změnila, virus byl i zde, a stala se zajímavá věc. Lidé začali pracovat sami, ochotně a velice efektivně. Byla to doba šití roušek a domácí výroby dezinfekcí. Šéfové byli spokojeni, protože prakticky nečelili problémům se zaměstnanci plynoucím z toho, že by je nerespektovali nebo nechtěli něco dodržovat. Pravda, mnoho firem postupně přešlo na „střídavý“ provoz, ale ochota lidí respektovat autority byla vysoká. Lidé se učili nové věci a krize, která nastala a kterou nikdo nečekal na ně působila jako silný motivátor.

Koncem jara se objevily problémy spojené s aktivitou. Mnoho lidí, do té doby velmi pracovitých, si jednoduše zvyklo „být doma“. Firmy měly problém přesvědčit náhle „ze zdravotních důvodů“ pasivní zaměstnance, aby přicházeli do práce, aby vykonávali práci navíc, v některých případech dokonce aby dělali to, co dělat měli. Zdálo se, že mnoha lidem pasivita a sezení na gauči ve jménu pandemie zachutnaly.

Léto bylo relativně normální, ale již zde jsme zaregistrovali první obtíže s dodržováním bezpečnostních opatření. Ty se začaly zhoršovat tak, jako se na podzim zhoršovala epidemická situace. Ukázalo se, že jarní nadšení a ochota respektovat autority jsou pryč a že celá řada jistě velmi dobře myšlených kroků na ochranu před koronavirem je uvnitř organizací jednoduše špatně komunikovaných a v praxi nevymahatelných. Svým způsobem k tomu přispěla i skutečnost, že lidé s virem už měli osobní zkušenost, a že také v médiích viděli, jak se k různým omezením chovají jejich reprezentanti, politici, celebrity. Tento stav se postupně zhoršoval a management tak byl často nucen sahat k represivním krokům.

Přelom roku 2020 a 21 byl z našeho pohledu „mrtvým“ časem, nicméně od začátku nového roku pozorujeme stoupající nespokojenost. Lidé – zaměstnanci, lidé v organizacích – jsou naštvaní. Velmi. Nechtějí dodržovat opatření, nechtějí respektovat autority. Množí se případy, kdy se dostávají do konfliktů se svým vedením, ať už kvůli nesplněným slibům, chybějícím benefitům, nebo z jiných důvodů. Je patrná nespokojenost, a současně – s něčím, co začíná vypadat jako ochlazování ekonomiky – také strach.

Pozoruji analogii mezi tím, co se děje ve firmách, a tím, co ve státu. Řešením, alespoň v organizacích, je silný leadership. Lidé jsou ochotni respektovat autority, za předpokladu, že jim věří. Proto se snažíme posilovat důvěryhodnost managementu. Kdo však posílí důvěryhodnost managementu státu?

Hezký den.