Politická rozhodnutí se dělají s ohledem na vědu, ne podle jejího návodu. Tento fakt se nám nemusí líbit, ale platí a platit bude vždy. Čím dříve to vědci pochopí, tím snáze se jim bude s politiky spolupracovat.

Když jsem zde napsal článek o tom, proč si vědci nerozumí s politiky, sklidil jsem nečekaně hodně zpětné vazby. Někteří chválili, někteří (z vědecké komunity, ale nejen odtud) kritizovali že tomu nerozumím, někteří se ptali, co se s tím dá dělat. I v zajímavém podcastu jsem se ocitl, ale na tuto otázku jsem zcela upřímně odpovědět nedokázal.

Politická rozhodnutí dělají a vždy budou dělat politici. Vědci jsou jejich poradci, zdroje informací, podnětů. Vědecká metoda se snaží být objektivní, založená na faktech. Vědci věří tomu (jak to nedávno velmi hezky popsal evoluční biolog a autor „sobeckého genu“ Richard Dawkins), že věda je více než jen lidský konstrukt, protože popisuje věci, které existují zcela nezávisle na lidech způsobem, který je nezávislý rovněž. Toto přesvědčení snadno vede k dojmu, že si vědci začnou myslet, že politici by měli jednat výlučně podle jejich návodu.

To se ale nestane.

Důvodů je povícero. Ani mezi vědci neexistuje shoda na ideálním řešení (jakékoli) situace, řešení má sklony být technicistní a opomíjející reálné potřeby veřejnosti, v horším případě jsou lidem podsouvány potřeby, které ve skutečnosti nemají. Není brána v potaz ochota lidí respektovat rozhodnutí, ani fakt, že tato ochota se s časem a pod vlivem okolností mění. Není brán v potaz fakt, že lidé (a tím pádem politici) berou při rozhodování v potaz řadu dalších faktorů – z pohledu vědců často méně hodnotných, protože neobjektivních – a tyto faktory jsou vedle objektivních „evidence based“ doporučení brány na stejnou, někdy dokonce na vyšší váhu.

Vraťme se však k otázce, co se s tím dá dělat. Možným řešením, nebo alespoň cestou k němu je, aby si vědci, a zvláště pak akademici, uvědomili výše uvedené. Tj. že jsou faktorem, ne suverénem rozhodování, a takto k němu přistupovali. Pokud se to povede, odbourá se celá řada zbytečných nedorozumění i toho, že ostatními hráči mohou být velmi snadno vnímáni jako arogantní. Jak na to? Zajímavou inspirací může být následující příběh.

Před mnoha lety byl jeden můj akademický kolega vyzván tehdy vlivným, byť jen regionálním politikem k tomu, aby zasedl ve sboru jeho poradců. Sbor se scházel osobně jednou za dva týdny, mimo to měli e-mailovou konferenci. Agendu, tj. o čem jednat, určoval vždy politik, ostatní se vyjadřovali. Celkem jich tam sedělo dvanáct.

Po stránce organizace a fungování to bylo neobyčejně moderní a v tom nejlepším slova smyslu profesionální. Jednání byla svižná, k věci, měla výstupy, které onen politik používal. Přesto na samém začátku čekal na kolegu šok, který téměř nerozdýchal. Na prvním zasedání dostal každý člen sboru složku, ve které byly profily všech členů. Vedle jeho osobního CV se tak skvěla stránka s profilem člověka, který byl podle všeho…astrolog.
Kolega byl konsternován. Cestou domů pečlivě pročetl celou složku a vedle zmíněného hvězdopravce našel nejméně tři další persony ze světa řekněme ezoteriky (o tom, že takoví lidé radí i firmám, si můžete přečíst třeba zde). Co on, akademik, učitel, vědec, bude dělat vedle tohoto, abych použil jeho vlastní slova, „varieté“? Vždyť cokoli, co řekne, zanikne mezi neobjektivními bláboly a do pozlátka zabalenými dojmy? Jak pak bude vypadat mezi svými kolegy?

Následující den napsal politikovi svou rezignaci. Ten mu však obratem zavolal a přesvědčil jej. Argumentem bylo, že jeho názor potřebuje právě proto, aby neslyšel jen ty, kterých se vědec štítí, a že naopak i ty „ezo“ chce slyšet proto, že jim věří mnoho jeho voličů a že pokud se má rozhodovat, pak musí brát v potaz úhel pohledu těch, kteří jej dostali do funkce, z níž poradenský sbor platí. Na argument o tom, že přeci nemůže porovnávat názor akademického sociologa a „pouliční vědmy“ pak odpověděl, že pouze s názorem sociologa by jej lidé velmi brzy přestali brát jako svého reprezentanta, a že má-li pracovat moudře, potřebuje obojí.

Kolegu toto přesvědčilo a v poradním sboru pak působil asi tři roky. Během té doby měl vliv na řadu docela zásadních rozhodnutí a politik neudělal žádné, se kterým by vnitřně zcela nesouhlasil. Přestože ve sboru docházelo k mnoha rozepřím a občas vášnivým výměnám názorů, vědci, umělci, sportovci, byznysmeni i ony vědmy se v něm tolerovali a… jak po letech dodal, vzájemně obohatili do té míry, že se setkávali dlouho poté, co politikova kariéra skončila a sbor byl oficiálně rozpuštěn.

Věda nás nespasí. Ale pokud se naučí toleranci, může být užitečným a přínosným kontributem politického rozhodování. Velmi jí to přeji.
Hezký den.