Proč se lidé utrhnuli z řetězu
Zatímco vláda uvažuje, zda experimentálně pustí další část dětí do školy, celá řada služeb a odepřených radovánek ve skutečnosti funguje. Proč stát ztratil kontrolu nad veřejností?
Stát nemá kontrolu nad veřejností. Nikdy to nebylo tak do očí bijící jako teď. Zatímco vláda přemýšlí nad uvolňováním škol a nedorozumění nad tím, zda fotbalové kluby mohou nebo nemohou pustit malou část svých fanoušků na tribuny rozpoutává bouře na sociálních sítích, stačí se rozhlédnout na ulici a je zřejmé, že teorie omezujících opatření se s realitou každodenního života značně rozchází. Zavřené zahrádky restaurací fakticky fungují jen jaksi neoficiálně, služby, které by měly být opatrně zprovozněny „v režimu 1:1“ a s platnými protivirovými testy (a po kontroverzi na téma, zda mohou být z práce nebo zda dojde ke kolapsu testovacích center pod náporem zájemkyň o kosmetiku), jsou ve skutečnosti ve zcela běžném provozu a jejich poskytovatelé se nemnoze už vůbec nijak nepokouší tuto skutečnost tajit. A tak bychom mohli pokračovat.
Je to špatně. Především proto, že se zcela otevřeně rozmáhá étos, že stát není nutné respektovat, protože rozhoduje špatně, a dále vědomí, že když ho nebudeme respektovat v dostatečném počtu, není sto nám nic udělat. Odborně řečeno dochází k strmému poklesu sociální adherence, ochoty respektovat konkrétní kroky (compliance) a dále k nárůstu delikvence proti rozhodování autority. Laicky řečeno se lidé utrhli ze řetězu.
Není to poprvé, dost možná ne naposledy, a jakkoli to může vypadat legrační, nebo někomu i sympatické, je to extrémně špatně pro řízení této země. Ačkoli někteří „odborníci“ mají tendenci vinit lidi za to, že se chovají nezodpovědně, fakticky padá vina na vládu. Za současný stav totiž nese plnou zodpovědnost ona.
Jak je to možné? Základními pravidly pro udržení vysoké adherence, tj. ochoty respektovat autoritu jako takovou, jsou tato:
1) Autorita musí jednat předvídatelně: její rozhodnutí se lidem nemusí líbit, ale nesmí se měnit, a to zásadně ne předtím, než jsou implementována.
2) Autorita musí jednat přiměřeně potřebám populace. Ne populisticky (protože pak nic nevyřeší), ale ani ne meritokraticky („jen podle odborníků“), protože riskuje, že bude ignorována.
3) Autorita musí jednat přiměřeně tomu, jaká je její legitimita vzhledem k vnímání problému veřejností. Pokud je problém vážný, musí vysvětlovat veřejnosti, že je vážný. Pokud je méně vážný, musí s ohledem na veřejnost snížit razanci rozhodnutí.
4) Autorita musí vysvětlovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí veřejnosti a to tak, aby ji veřejnost rozuměla a vždy na základě parametrů, které veřejnost chápe.
5) Autorita musí ukazovat směr a cíl svého rozhodování.
Vše výše uvedené platí pro manažery, vedoucí pracovníky a samozřejmě především také pro politiky. Selže-li autorita v některém jednom bodě, může to napravit. Selže-li ve více bodech, může se změnit a přesvědčovat lidi o tom, že stále funguje tak, jak se od ní očekává. Pokud ale selže ve všech, vystavuje se riziku, že ji nebude respektovat nikdo, a to ani když půjde o opravdu vážný problém. Že se lidé ze řetězu doopravdy utrhnout.
Hezký den.
Stát nemá kontrolu nad veřejností. Nikdy to nebylo tak do očí bijící jako teď. Zatímco vláda přemýšlí nad uvolňováním škol a nedorozumění nad tím, zda fotbalové kluby mohou nebo nemohou pustit malou část svých fanoušků na tribuny rozpoutává bouře na sociálních sítích, stačí se rozhlédnout na ulici a je zřejmé, že teorie omezujících opatření se s realitou každodenního života značně rozchází. Zavřené zahrádky restaurací fakticky fungují jen jaksi neoficiálně, služby, které by měly být opatrně zprovozněny „v režimu 1:1“ a s platnými protivirovými testy (a po kontroverzi na téma, zda mohou být z práce nebo zda dojde ke kolapsu testovacích center pod náporem zájemkyň o kosmetiku), jsou ve skutečnosti ve zcela běžném provozu a jejich poskytovatelé se nemnoze už vůbec nijak nepokouší tuto skutečnost tajit. A tak bychom mohli pokračovat.
Je to špatně. Především proto, že se zcela otevřeně rozmáhá étos, že stát není nutné respektovat, protože rozhoduje špatně, a dále vědomí, že když ho nebudeme respektovat v dostatečném počtu, není sto nám nic udělat. Odborně řečeno dochází k strmému poklesu sociální adherence, ochoty respektovat konkrétní kroky (compliance) a dále k nárůstu delikvence proti rozhodování autority. Laicky řečeno se lidé utrhli ze řetězu.
Není to poprvé, dost možná ne naposledy, a jakkoli to může vypadat legrační, nebo někomu i sympatické, je to extrémně špatně pro řízení této země. Ačkoli někteří „odborníci“ mají tendenci vinit lidi za to, že se chovají nezodpovědně, fakticky padá vina na vládu. Za současný stav totiž nese plnou zodpovědnost ona.
Jak je to možné? Základními pravidly pro udržení vysoké adherence, tj. ochoty respektovat autoritu jako takovou, jsou tato:
1) Autorita musí jednat předvídatelně: její rozhodnutí se lidem nemusí líbit, ale nesmí se měnit, a to zásadně ne předtím, než jsou implementována.
2) Autorita musí jednat přiměřeně potřebám populace. Ne populisticky (protože pak nic nevyřeší), ale ani ne meritokraticky („jen podle odborníků“), protože riskuje, že bude ignorována.
3) Autorita musí jednat přiměřeně tomu, jaká je její legitimita vzhledem k vnímání problému veřejností. Pokud je problém vážný, musí vysvětlovat veřejnosti, že je vážný. Pokud je méně vážný, musí s ohledem na veřejnost snížit razanci rozhodnutí.
4) Autorita musí vysvětlovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí veřejnosti a to tak, aby ji veřejnost rozuměla a vždy na základě parametrů, které veřejnost chápe.
5) Autorita musí ukazovat směr a cíl svého rozhodování.
Vše výše uvedené platí pro manažery, vedoucí pracovníky a samozřejmě především také pro politiky. Selže-li autorita v některém jednom bodě, může to napravit. Selže-li ve více bodech, může se změnit a přesvědčovat lidi o tom, že stále funguje tak, jak se od ní očekává. Pokud ale selže ve všech, vystavuje se riziku, že ji nebude respektovat nikdo, a to ani když půjde o opravdu vážný problém. Že se lidé ze řetězu doopravdy utrhnout.
Hezký den.