Jedna z největších hrozeb pro stát je, když lidé přestanou respektovat jeho pravidla a místo nich si vytvoří svá vlastní. Přesně to se stalo.

I když věc, o které budu dnes mluvit, je v podstatě banální, prosím, berte ji vážně. Největší společenské změny a otřesy bývají odstartovány zdánlivě banálními incidenty, a největší krize se umí předtím, než začnou stát lidské životy, projevit na první pohled maličkostech.

Jedním z nejvíce nebezpečných společenských jevů v organizacích, ať už ve firmách, nebo ve státu není, když lidé přestanou respektovat pravidla. To se dá najít a postihovat. Nejvíce nebezpečným jevem je, když přestanou respektovat oficiální pravidla, a místo nich si vytvoří svá vlastní a tato vlastní se ukáží jako více užitečná než ta oficiální. Jakmile se toto stane, společnost získá zkušenost, že je schopna se organizovat sama, a i při dalších příležitostech a v důležitějších věcech přestane respektovat autoritu. I když z krátkodobého pohledu je to pro ni výhodné, dlouhodobě je to krok k rozkladu systému a k anarchii.

Co jsem zde popsal jsme viděli opakovaně a do důsledků, v manažerské praxi, ale právě teď se děje v měřítku České republiky. Na zdánlivě banálním příkladu, který ale snadno přeroste v mnohem důležitější. Na tom, jak si lidé rozvolnili roušky…

Podle v současné době (2.5.2021) platných nařízení musíme všichni nosit ochranu dýchacích cest. Na veřejnosti v zastavěných oblastech, a všude pod střechou kde se schází veřejnost jsou povinné respirátory FFP2. Přísnost tohoto opatření, zvláště v okrajových implementačních oblastech (musím nosit roušku, když jsem na ulici sám?) byla opakovaně kritizována jak částí odborné veřejnosti, tak na půdě parlamentu, avšak autority trvaly na tom, že musí být udržováno.

Protože subjektivním pozorováním nemám pocit, že by opatření o nošení roušek na veřejnosti byla v současné době dodržována, rozhodl jsem se svůj dojem ověřit metodou interpretativní sociologie, a sice jeho rozšířením o dojmy dalších lidí. Zvolil jsem třífázový postup. V první fázi požádal několik důvěryhodných osob, o kterých vím, že žijí ve velkých (krajských) městech o jejich dojem. „když se rozhlédnete okolo sebe, vidíte nosit roušky?“. Ve druhé fázi pak požádal jiné lidi o aktivní sledování dění okolo sebe „Projděte se po ulici, a zapište si, co vidíte“ Ve třetí pak požádal o názor veřejnost na sociálních sítích.

Získané informace jsem porovnal. Všechny jsou nepřesné. První představují to, co si lidé pamatují a lidé si obvykle pamatují to, co se vymyká standardu. Druhé pak představují sice fokusované, ale stále v konkrétním místě a čase vymezené svědectví. Konečně třetí pak pseudonáhodný výběr daný sledujícími a diskutujícími na sociální síti (zpětnou vazbu si můžete přečíst zde: Facebook – Twitter).

Závěr mne překvapil. Zjištění jsou konzistentní napříč všemi třemi metodami sběru. To zvyšuje jejich validitu. Zatímco jsem ale očekával sledování jednoho parametru (nošení roušek), získal jsem informace o mnohem důležitější věci. Důležité totiž není to, zda lidé roušky nosí nebo ne. Důležité je, že si pro nošení roušek vytvořili vlastní pravidla, nezávislá od těch vládních. Tato pravidla zjevně nejsou vázaná na jedno místo ani na jeden čas, ale platí univerzálně po ČR.

Jak tedy vypadají? Když je složím do tzv. interpretační věty, pak takto:

Respirátory se striktně nosí v obchodech, v MHD a ve veřejných prostorách. Zde je jejich nošení sociálně vymáháno (když někdo nemá, je ostatními upozorněn). V otevřeném prostranství se nenosí, nejsou vymáhány a jejich nenošení je považováno za normální (lidé, kteří je nosí a nepatří do ohrožených skupin se cítí nepatřičně – mají pocit, že porušují normu). V případě, že jsme na veřejnosti ve vzájemné blízkosti si ale roušky nasazujeme, což nepovažujeme za nutné, ale za akt zdvořilosti a ohleduplnosti k ostatním.

Sociologicky řečeno, společnost si vytvořila vlastní normy, které vymáhá, a víceméně ignoruje ty oficiální. Když to udělá jednou, udělá to znovu a v podstatnější věci. Toto je způsob, jak selhává stát. Pro stát je toto velmi nebezpečné, mnohem nebezpečnější, než kdyby lidé ignorovali nařízení vlády a policie je vynucovala silou.

Co jsem zde popsal je konzistentní s mým očekáváními z doby, kdy byla pravidla zaváděna. Bohužel, snaha informovat autority a nabídnout jim řešení, jak podobnému stavu předejít nebyla vyslyšena, a i pro média je atraktivnější hovořit o číslech a matematických modelech než o tom, co pravděpodobně udělá veřejnost s opatřením, které vnímá jako nelogické (pokud jste novináři a zajímá vás to, dejte mi vědět – kontakt je zde).

Přesto si myslím, že by vláda měla počítat s chováním veřejnosti, zvláště, pokud se dá snadno předvídat. Nejde totiž zdaleka jen o roušky na ulici. Podle „vlastních“ pravidel už delší dobu fungují oficiálně uzavřené zahrádky i restaurace, služby a celá plejáda dalších činností. Je otázka času, kdy tak začne fungovat něco doopravdy důležitého.
Hezký den.