Ředitelé a manažeři jsou vesměs uměření lidé, kteří neradi dramatická a už vůbec ne násilná gesta. Pokud se tedy chtějí mstít, musí mít více než dost. A zdá se, že někteří už mají.

Poznámku o tom, že zvyšování cen vstupních materiálů a služeb, často velmi rychlé až překotné, nelze zdůvodnit pouze vyhasínající koronavirovou pandemií, válkou na Ukrajině a inflací jsem slyšel poprvé přibližně před třemi týdny. Člověk, v pozici výkonného ředitele strojírenské společnosti, podezíral „asi tak polovinu“ dodavatelů, že ceny, za které mu momentálně nabízejí pro firmu klíčové vstupy, jsou „navýšené taky o zásadní a neoprávněný bonus“, přičemž možnost o nich vyjednávat nebo je zpochybnit je zhoršena tím, že oni dodavatelé „negarantují ani termíny, ani kvalitu pro nás naprosto zásadních nezbytností“. I když se jednalo o postřeh jednoho člověka, právě to, že pocházel z firemní, a ne ze spotřebitelské sféry pro mne bylo informací, že dojem, který mají již nějakou dobu lidé, mají i firmy.

Od té doby jsem se s podobnou poznámkou setkal už třikrát; v na sobě zcela nezávislých a spolu nesouvisejících firmách, naposledy s přídechem radikálnosti, když manažer zodpovědný za chod průmyslového podniku řekl něco v tom smyslu, že od svých dodavatelů se „za současných okolností nemohu odstřihnout“, ale že „až se situace ve světě stabilizuje, přiměřeně jim to vrátím“. Když jsem se, samozřejmě velmi opatrně, zeptal, co myslí tím vracením, dozvěděl jsem se, že „malou, ale bolestivou pomstu“.

Od decentního pána, navíc na rozhodující pozici, jsem něco podobného nečekal, na druhé straně se mu nedivím, má dost. A není sám, manažerů v podobné situaci bude v České republice mnoho. Stejně jako spotřebitelů.

Ekonomové mají své křivky elasticity nabídky a poptávky, které říkají kam až může inflace stoupat, nicméně z pohledu sociologického je možné, že se blížíme nasycení, a to zejména v případě, že rostoucí ceny přestanou být kompenzovány schopností přenášet je na níže postavený prvek v odběratelském řetězci v případě firem a růstem mezd v případě zaměstnanců.

Z pohledu sociální psychologie má absorpční schopnost nepohodlné situace tři stupně. Prvním je akceptace – růst cen respektuji, i když se mi nelíbí proto, že je dán nějakým významným vnějším faktorem; třeba onou válkou. Druhým stupněm je tolerance, kdy jej stále akceptuji, i když začínám pochybovat o smysluplnosti a účelu, a to hlavně proto, že jej doposud tolerují ti okolo. Třetím stupněm je ale okamžik, kdy jak objektivní, tak „stádní“ zdůvodnění přestává fungovat a následuje nejprve rezistence a pak revolta. Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že přinejmenším v některých firmách jsme se tomuto stádiu již přiblížili. Dlouhodobá zkušenost, očima firemního poradce, je pak taková, že to, co se děje v organizacích, bývá velmi často předobrazem toho, co se stane ve veřejnosti. Také z tohoto důvodu mne použití silných slov, jakkoli zastřených, oním panem manažerem nenaplňuje optimismem.
Hezký den.