Problémy, které řeší firmy se svými zaměstnanci bývají odrazem a předzvěstí problémů v celé společnosti. Jak vypadají aktuální otázky personální politiky, a co nás tedy čeká?

Když jsem zde před třemi týdny psal o možné havárii na trhu práce, tedy o možnosti, že kromě všech ostatních ekonomických problémů nás čeká také nárůst nezaměstnanosti, byl jsem za škarohlída, který se na trh práce dívá z pohledu akademické sféry. Nic nemůže být dále od pravdy. Našim sloganem, a současně náplní práce je, že „pomáháme firmám pracovat s lidmi“ a tak si dovolím říct, že již patnáct let jsem problémům s lidmi, těm zcela reálným, velmi blízko. Zastávám zkušeností podložený názor, že bez ohledu na to, zda společnost kope kanály, nebo vyvíjí nanotechnologie, nejvíce stěžejním a určujícím faktorem jejího úspěchu není ani know-how, ani technologie, ale jsou to právě lidé. Tedy především zaměstnanci.

Nedá se říct, že by nějaká doba, chcete-li fáze ekonomického cyklu byla na problémy s personálem více nebo méně bohatá než jiná. Co se liší jsou otázky, které firmy trápí, a právě u jejich struktury bych se rád zastavil. Ne jak moc, ale co se řeší ve firmách je totiž výborným indikátorem toho, co nás čeká v celé společnosti. Podívejme se na to popořadě.

Někdy do roku 2014-15 byl nábor nových zaměstnanců otázkou těch, kteří se jim profesně zabývají, tedy personalistů/náborářů, headhunterů a pracovních agentur. Pak ale lidé začali chybět, především v důsledku rychlého růstu zakázek a tím i kapacit firem prakticky napříč ekonomikou. Do získávání zaměstnanců tak byl zaangažován prakticky každý, dokonce i ze zcela nesouvisejících částí firem. S novými cestami hledání možných kandidátů jsme pomáhali i my, a to ač to není naše standardní práce.

Ruku v ruce s náborem se dostavil druhý problém; fluktuace. Oborový bonmot říká, že vaše fluktuace je náborem někoho jiného a bylo to tak. Firmy se předháněly v nabídkách pro nové zaměstnance, někdy si své lidi přetahovaly až vulgárním způsobem, což vedlo k problému, jak lidi udržet. Fluktuace má tu nepříjemnou vlastnost, že se řetězí, takže když noví zaměstnanci dlouho nevydrží, vede to v důsledku k tomu, že odcházejí i „staří“. Hledání řešení bylo naší náplní v „předcovidovém“ období, dokonce jsme o tom napsali knihu.

V roce 2019 se začalo, tehdy spíše teoreticky, mluvit o krizi a pak přišel Covid. Ten problematikou personálu zcela zamíchal a znovu rozdal karty. Firmy přestaly řešit fluktuaci, do značné míry i nábor, a začaly se věnovat dvěma problémům. Prvním, a důležitějším, bylo, jak přimět lidi dodržovat nová a pro mnoho z nich nesmyslná opatření. Respirátory, testy, dezinfekci, a samozřejmě očkování. Druhým problémem byl teoreticky tolik zaklínaný „homeoffice“; dříve vyhledávaný benefit, nyní nenávidění nutnost. Vedoucí a manažeři neuměli lidem ani jedno vysvětlit, měli problém je přimět spolupracovat a nedařilo se zaměstnance kontrolovat. Na druhou stranu zdravotní krize firmy stmelila a ve výsledku pomohla autoritě jejich vedení.

Tyto problémy jsou nyní za námi a přichází nové. Navenek to sice vypadá, že stále „nejsou lidé“ a ekonomové i politici tuto mantru rádi opakují do médií, ale není to docela pravda. Škála problémů, které potkáváme se totiž opět mění. Ke slovu se dostává vyjednávání s odbory, které prosazují zvyšování mezd a benefity, jenže firmy na to nemají jednak vůli a hlavně peníze. Zaměstnanci tlačí, často si stěžují, snaží se své vedení donutit k tomu, aby „pouštělo peníze“ protože přeci „nejsou lidi“. Jenže na pozadí se dějí už úplně jiné věci.
Potkáváme se s firmami, které restrukturalizují své odměňování. V praxi to znamená, že i když opticky lidem „přidávají“, ve skutečnosti zmenšují nárokovou a zvětšují výkonnostní složku mzdy – lidé dostanou méně „jistoty“ a více „podle výkonu“. Odtud je jen krok k „redistribuci personálního rozpočtu“, tedy za krizí oblíbené technice, kdy (typově) 2/3 lidí dostanou ¾ peněz, čímž se 30% personálu a 25% nákladů ušetří a opticky stále přidává. A objevily se již otázky k tomu, jak vysvětlit, tedy terminologií manažerů „prodat“ zaměstnancům to, že jejich firma prostě nemůže splnit sliby, které dala za Covidu.

Mohl bych ve výčtu pokračovat, ale proč? Je zjevné, že doba, kdy „lidé mohli všechno, protože lidé nebyli“ je pryč a že ve vzduchu visí slovo „propouštění“. Neříkám, že z toho mám radost, ani že je to špatně, je to prostě fakt. Ekonomický cyklus není cyklem náhodou a dobře bylo, když se retrospektivně podíváme na roky 2012-2019 docela dlouho. Česká politika by se na tuto skutečnost měla začít brát v potaz zejména s ohledem na to, že nezaměstnaní velmi špatně platí účty za energie. Jinak se může dočkat extrémně ošklivého překvapení.
Hezký den.