Naše společnost čelí, stejně jako prakticky celá Evropa a větší část světa bezprecedentní krizi. Co může stát udělat, aby ji zvládl? Není to tak složité, jak se to na první pohled zdá.

Máte pocit, že jedna krize střídá druhou, a že katastrofy zdánlivě nemají konce? Máte ho oprávněně. Jednou ze strategií zvládnutí pandemie koronaviru, a to jak individuální, tak i kolektivní bylo, že až se virus podaří zkrotit, „bude lépe“ a lidé si odpočinou. Byla to strategie použitelná a legitimní, avšak se nesetkala s realitou. Přišla Ruská válka na Ukrajině, energetická krize, inflace. Důsledkem toho všeho je strach, sociální nejistota, hrozící radikalizace společnosti, ale také značné ekonomické ztráty.

Jak zvládnout „řetězící se“ krizi? Levicoví politici a odboráři volají po stále větších a větších sociálních kompenzacích. Ekonomové, a to zdaleka nejen pravicoví, upozorňují, že takové kroky znamenají zhoršování ekonomické krize, inflace a ve výsledku krize státu. Řešení se tak v politické rovině dostává do podoby souboje mezi těmi, kteří by chtěli rozdávat a těmi, kteří požadují úspory. Tím se ale skutečně efektivní kroky pouze odkládají do nekonečna a podstata problému; strach, radikalizace, neřeší.

Co by měl stát udělat pohledem sociologa? V prvé řadě, řešení není levicové ani pravicové, je sociální. Lidská společnost je vysoce adaptabilní, ale aby zřetězené krize zvládla, potřebuje k tomu podmínky a okolnosti. Základní podmínkou je elementární jistota; zde je prostor pro stát. Stát nemá lidem v krizi zajistit pohodlí, protože by tím zadlužoval je i jejich děti, ale musí zajistit bezpečí; tj. dát lidem elementární jistotu, že neumrznou a že neskončí na ulici. Ne proto, aby se jim zavděčil, nýbrž z pragmatického důvodu, protože potřebuje, aby přes krizi, které jsou vystaveni a přes značné nepohodlí, pracovali. Jedině tak totiž problém překonají.

Pokud se povede zajistit minimální míru bezpečí a také ji komunikovat občanům, nastává druhá potřeba. Stát by měl vytýčit a nastavit cíl, ke kterému směřuje veškeré své konání. Právě chybějící cíl, respektive jeho nedostatečnost, byl klíčovým problémem v tom, jak jsme řešili pandemii. Zjednodušeně řečeno stát po lidech požadoval, aby jej poslouchali a následovali, ale neuměl definovat k čemu směřuje. Toto se musí změnit, cíl potřebujeme. Mluvčím cíle by měla být vláda, ale cíl by měl být nastaven tak, aby spojoval všechny občany, tedy nejenom podporovatele vládních stran. Součástí cíle je také vize – jakého, pro občany příznivého, stavu chceme v dohledné době dosáhnout. Populární rčení, a to i mezi politiky, že „dobře už bylo“ je cestou do pekel.

Konečně poslední nutností k překonání zřetězené krize je společenská odpovědnost médií. Nekončící palba negativismů, vulgární brutality a kolovrátku „vše zdražuje“, který slouží namnoze ne jako popis reality, nýbrž jako výmluva pro zdražování, a tedy prohlubování krize, to vše musí ustat. Lidé potřebují znát reálný stav věcí, ale musí také vědět a vidět, že vše lze zvládnout.

Cesta z krize nevede skrz zázračné zachránce, náhodu, ani štěstí, ale jen a pouze společnou a konstruktivní prací všech deseti a půl milionu obyvatel České republiky.
Hezký den.