Když se v Praze naposledy konala demonstrace odborů proti vládě, nepřišel téměř nikdo. Ve firmách však odboráři managementu zatápějí a mnoho ředitelů zejména českých poboček zahraničních firem teď neví, co dál.

Nejsou lidi. Chybí nám zaměstnanci. Bereme všechny. Určitě pamatujete tyto a podobné titulky; možná i vás zlákaly k tomu, abyste vyměnili bezpečné, ale ne ideálně placené místo za nové, s mnoha lepšími výhodami a nabídkami. I když dnes, tedy koncem října 2022 stále platí, že nedostatek zaměstnanců, hlavně zcela nekvalifikovaných, je pro některé firmy problém, stále častěji se potkáváme s opačným jevem. Tedy, že lidé poněkud přebývají. Firmy hledají cesty, jak ušetřit. Důvodem k úsporám jsou jednak drahé energie, ale jednak a stále častěji i nejistota co bude dál, kam se bude vyvíjet poptávka zejména po produktech automotive a dalších výrobních průmyslů a co nás vlastně čeká. Předpokládá se, že bude nutné snižovat náklady. Vedle energetických (které dosahují někdy zcela extrémních hodnot) jsou to náklady personální.

Do této situace nás trápí vysoká inflace. I když inflace je problém i pro firmy jako takové, vede k sociální zátěži. Lidé se dožadují navyšování mezd. Někteří individuálně, především výše kvalifikovaní zaměstnanci, ale právě ti, kteří se v minulosti sháněli tak těžce, tedy výrobní operátoři, dělníci, logistici, se někdy mají snahu vracet k legislativně dobře ošetřenému a současně tradičnímu nástroji vyjednávání – k odborům.

Zatímco ještě před několika lety platilo, že odbory jsou partner, někdy dokonce spoluhráč vedení firem, nyní vidíme pravý opak. Jejich předáci se stávají asertivními, někdy až arogantními, každopádně velmi tvrdými vyjednavači, kteří požadují to, co se od nich očekává, tedy navyšování pevných složek mezd minimálně „o inflaci“. Toto tvrdé, ale pochopitelné vyjednávání ovšem naráží na druhou stranu reality – mnoho firem je v zahraničních rukou, především Německých majitelů, a ti mají sklony požadovat naopak personální úspory a pokud ne přímo čísla, chtějí vidět alespoň jejich plán.

Důsledkem toho je, že se vyjednávání nepotkává. Na jedné straně stojí dobře připravení, argumentačně vybaveni a asertivní odboráři, často ochotní jít na hranu konfliktu nebo i za ni, na straně druhé management s naší podporou (zabývám se poradenstvím pro firmy, což mi mj. dává oprávnění napsat tento text), avšak rozumné východisko nenacházíme, přičemž obě strany argumentují tímtéž, složitou situací, nejistotou a potřebou zabezpečit se do budoucna.

Toto složité, v mnoha případech patové, vyjednávání se vede na pozadí a zdánlivě mimo záběr zájmu „Dějinných událostí“, které známe z médií, ale ve skutečnosti může mít pro lidi mnohem větší důsledky než válka na Ukrajině, nebo kdekoli. Nezaměstnanost je stále velice nízká, pohybuje se okolo 3,5 % což je „zdravá“ úroveň pro ekonomiku, dokonce doporučená, protože umožňuje přirozenou fluktuaci zaměstnanců, ale velmi snadno může podstatným způsobem vyskočit. Úplně stačí, aby se naši zahraniční majitelé firem rozhodli, že svým českým zaměstnancům; především těm nekvalifikovaným, nebudou poskytovat totéž, co „domácím“ a že se jim vyplatí výrobu přestěhovat. K tomu mají na výběr hned dva směry; jeden „na východ“, kde bylo, je a bude levněji, ale další „na západ“ v případě, že bude nezbytné udržet vlastní zaměstnanost.

Na Václavském Náměstí bylo odborářů pramálo, a jejich kandidát na prezidenta patrně také nezíská největší podporu. Avšak na pozadí mohou přispět, potažmo spustit mnohem větší věci, než si možná sami uvědomují. Tím neříkám, aby to nedělali, jen to, že vede inflace, Ukrajiny, Covidu, Energií a Extrémismu bychom v onom „velkém“ světě mohli také brzy čelit chudobě a nezaměstnanosti. Cestou ven je v současné době pomoci firmám s energiemi, ale hned ve střednědobém měřítku začít řešit, jak co největší část naší ekonomiky převést, tak, aby vyžadovala kvalifikované profese, kterých se hůře zbavuje, špatně se nahrazují a také nepotřebují odboráře.