Média nás denně zahlcují výkřiky o tom, jak „všechno zdražuje“. To však neznamená, že se máme hůře. Jak by ze současného stavu mohl vzniknout skutečný sociální problém? Jak může vzniknout revoluci? Vysvětlím.

Divák televizního zpravodajství musí už prakticky rok mít pocit, že žije uprostřed apokalypsy na jejímž konci bude naprostá chudoba a zmar. Inflace, tedy „vše zdražuje“ je kolovrátek užívaný pro zachycení a udržení pozornosti mediálního publika. Přitom se nezdá, že by se podstatná část Čechů měla opravdu hůře. Co by se muselo stát, abychom čelili skutečnému sociálnímu problému?



Pokud inflace stoupá rovnoměrně, dochází sice ke znehodnocování peněz, a tedy úspor a všeho, co má pevně danou finanční hodnotu, ale ne ke zhoršování životní úrovně. Rostoucí platy a příjmy pokrývají více nebo méně rostoucí ceny. Lidé reptají, ale skutečná nespokojenost ve společnosti nehrozí. Poznáme to podle toho, že okrajové části politického spektra a extrémisté nemají masovou podporu, a naopak mají tendenci se drolit.

Problém může nastat ve dvou případech. Prvním je, když nastane skutečný, nebo třeba jen domnělý šok, který vede k ohrožení základních existenčních potřeb velkého počtu lidí. V takovém případě klesne jejich respekt ke státu a jeho vládě – sociální adherence – a současně stoupne ochota po změně – tenze – a na scénu se dostávají extrémisté. Toto u nás reálně hrozilo v důsledku „divokých“ cen energií, a snad se to podařilo zastavit.

Druhým případem je, pokud třeba vlivem rostoucích cen začne docházet nejenom ke znehodnocování, ale také vyčerpávání úspor. Lidé začnou nejprve proto, aby si udrželi životní standard, vyčerpávat své úspory. Když se tyto začnou krátit, bude se šetřit. Nejprve na zbytných věcech, pak na těch důležitějších, nakonec všude. Vidíte-li výkřiky typu „lidé šetří na mléce, ale cigarety si dopřávají“, pak vězte, že pro jejich spotřebitele nejsou zbytnou věcí, ale elementární potřebou. Úspory na tom nejsou špatně, zejména díky Covidovému období a předchozímu ekonomickému růstu, ale krátí se, a rychle. Chcete-li namítnout, že „v létě přeci všichni jeli do Chorvatska“, pak ano, máte pravdu. Lidé se chovají tzv. účelově racionálně a pokud vidí, že bude hůře, přirozeně tíhnou k tomu si „užít“.

Skutečný sociální problém by nastal v okamžiku, kdy by se pokles úspor potkal s nárůstem nezaměstnanosti. Ministr Jurečka navrhoval snížení podpory v ni, a tento, potenciálně třetí faktor, chcete-li „jezdec apokalypsy“ by mohl vyvolat stav, kdy by větší počet lidí z tzv. střední třídy, nejpočetnější části společnosti, zůstal v sociální nouzi. Tím nemyslím nějaký dojem, ale to, že po vyčerpání úspor a omezení životního standardu by si nemohli dovolit minimální základní potřeby.

V takové situaci by část společnosti, která je reálně schopna iniciovat změny začala volat po rychlém a „spravedlivém“ řešení. A protože jakákoli vláda postavená na demokratické koalici je ze své podstaty v rozhodování pomalá a neefektivní, na krize reaguje pozdě, nedostatečně, často zmateně, žádali by někoho, kdo „to vyřeší“. Tím někým by pravděpodobně nebyli nacionální populisté, ani krajní pravice, dnes nejaktivnější část politického extrému, ale někdo zcela nový. Někdo, kdo se, slovy Cimrmanovy Smrtky, Nezakecá.

Pokud vám to celé přijde jako Sci-Fi, tak není. Jedná se o naprosto reálný scénář vývoje. Existuje cesta, jak mu předejít, i když ekonomický vývoj obsahuje mnoho neznámých. Vláda a vedení státu musí zamezit tomu, aby se podstatná část obyvatel státu dostala do stavu sociální nouze a přišla současně o úspory i o práci. Pak máme dobrou šanci, že i když náš životní standard klesne, dožijeme se v relativním klidu nového růstu; tedy období, kdy populisté a extrém nemají prostor. Za mne, tedy za Firemního sociologa (mimochodem, zajímá-li vás, jaké aktuálně problémy řeší zaměstnavatelé, popisujeme je zde) je nejdůležitější to, aby nedošlo k citelnému poklesu pracovních míst. A to je také problém, který ve střednědobé perspektivě nejvíce hoří.
Hezký den.