Co firmy potřebují a co je trápí
Naše společnost se bude mít jen tak dobře, jak dobře se bude dařit našim zaměstnavatelům. Co v současnosti trápí české firmy? Co potřebují? Aktuální problémy pohledem Firemního sociologa
Má práce spočívá v tom, že pomáhám firmám pracovat s lidmi. Klienti jsou různé firmy z různých koutů republiky, od opravdu maličkých, po to nadnárodní, protože personální problémy trápí úplně každého. Díky tomu, že pravidelně komunikuji s lidmi napříč obory, profesemi, a také z různých míst, mohu se pochlubit tím, že mám představu o tom, co tito lidé vnímají jako důležité, co je (v jejich podnikání, ale nejen zde) trápí, co by potřebovali. Tento text jsem napsal proto, abych se podělil o zkušenosti z posledních přibližně čtyř měsíců.
Začnu tím, co firmy doopravdy netrápí. Tak zvaně „všeobecná společenská témata“, která jsou tak často předmětem tak zuřivých debat v médiích a na sociálních sítích zaměstnavatele nejenže nezajímají, ale považují je za něco, co překáží skutečně důležitým věcem. V praxi se tak děje to, že politici a zaměstnavatelé se ve svých potřebách míjejí. Posuňme se ale k potřebám.
Velký problém předchozího období; tedy extrémní ceny energií, se již také stabilizoval a byť jsou energie především pro velkospotřebitele stále řádově dražší než dříve, jejich ceny již nejsou likvidační. Problémem je naproti tomu nestabilita poptávky, především v průmyslových odvětvích. Zatímco dříve byli dodavatelé zvyklí na to, že mají vlivem vysoké poptávky zajištěnu práci na dva až tři roky dopředu, nyní firmy pracují v „reálném čase“ a někdy se i dostávají do situace, kdy se práce nedostává. To vadí především dodavatelům s velkým poměrem fixních nákladů, tj. tam, kde musíte bez ohledu na množství práce neustále „udržovat výrobu“.
Stále platí, že trh práce je v Česku přehřátý. Na druhé straně asi od konce dubna se setkáváme s otázkami po redukci pracovních míst. Děje se to dvěma způsoby; prvním z nich je „externalizace“ části zaměstnanců do externích agentur nebo dodavatelů, druhým pak propouštění – ano, i to se už děje, byť je snaha používat nástroje, které výrazně snižují jeho dopad jak na zaměstnance, kterých se týká, tak i na všechny ostatní.
Velkou bolestí stále je kolektivní vyjednávání. Zaměstnanci požadují navyšování mezd, ale management má jen omezený rozpočet. Mediální zprávy o tom, že „inflace klesá“ nic nemění na faktu, že ceny základních potřeb jsou stále velmi vysoké, a hlavně že mnoho zaměstnanců se v minulosti zatížilo leasingy, hypotékami a půjčkami, které neměli problém splácet v době nízkých cen a vysokých platů, ale mají s nimi problém dnes. Velmi výrazným problémem je pak kolektivní vyjednávání tam, kde český management stojí „mezi“ českými zaměstnanci a zahraničními vlastníky, kteří nastavují limity a stropy odměn i benefitů (blíže jsme o tom psali zde).
Co by firmy potřebovaly? Co nejméně restriktivních zásahů ze strany státu. Především snížení nákladů na práci, které jsou u nás velmi vysoké. Nezasahování do režimu krátkodobých smluvních vztahů, tedy dohod o provedení práce a pracovní činnosti a do nefinančních benefitů. Všechny tyto kroky vnímají jako překážky v jejich práci, a to jednak finanční a jednak časové (např. dohody bude nutné evidovat v nové databázi, což je další administrativní povinnost k množství stávajících).
Co jsem zde popsal je pouze krátký výčet složitého problému, a to pouze z jedné strany, tj. ze strany zaměstnavatelů. Myslím si ale, že je potřeba, aby se o jejich problémech mluvilo, protože pro celou společnost jsou řádově důležitější než cokoli „gender“ nebo „udržitelnost“. Pokud jste sami zaměstnavatelem a vnímáte něco z výše uvedeného, napište mi a podělte se o svou zkušenost. Budeme za ni rádi.
Hezký den.
Má práce spočívá v tom, že pomáhám firmám pracovat s lidmi. Klienti jsou různé firmy z různých koutů republiky, od opravdu maličkých, po to nadnárodní, protože personální problémy trápí úplně každého. Díky tomu, že pravidelně komunikuji s lidmi napříč obory, profesemi, a také z různých míst, mohu se pochlubit tím, že mám představu o tom, co tito lidé vnímají jako důležité, co je (v jejich podnikání, ale nejen zde) trápí, co by potřebovali. Tento text jsem napsal proto, abych se podělil o zkušenosti z posledních přibližně čtyř měsíců.
Začnu tím, co firmy doopravdy netrápí. Tak zvaně „všeobecná společenská témata“, která jsou tak často předmětem tak zuřivých debat v médiích a na sociálních sítích zaměstnavatele nejenže nezajímají, ale považují je za něco, co překáží skutečně důležitým věcem. V praxi se tak děje to, že politici a zaměstnavatelé se ve svých potřebách míjejí. Posuňme se ale k potřebám.
Velký problém předchozího období; tedy extrémní ceny energií, se již také stabilizoval a byť jsou energie především pro velkospotřebitele stále řádově dražší než dříve, jejich ceny již nejsou likvidační. Problémem je naproti tomu nestabilita poptávky, především v průmyslových odvětvích. Zatímco dříve byli dodavatelé zvyklí na to, že mají vlivem vysoké poptávky zajištěnu práci na dva až tři roky dopředu, nyní firmy pracují v „reálném čase“ a někdy se i dostávají do situace, kdy se práce nedostává. To vadí především dodavatelům s velkým poměrem fixních nákladů, tj. tam, kde musíte bez ohledu na množství práce neustále „udržovat výrobu“.
Stále platí, že trh práce je v Česku přehřátý. Na druhé straně asi od konce dubna se setkáváme s otázkami po redukci pracovních míst. Děje se to dvěma způsoby; prvním z nich je „externalizace“ části zaměstnanců do externích agentur nebo dodavatelů, druhým pak propouštění – ano, i to se už děje, byť je snaha používat nástroje, které výrazně snižují jeho dopad jak na zaměstnance, kterých se týká, tak i na všechny ostatní.
Velkou bolestí stále je kolektivní vyjednávání. Zaměstnanci požadují navyšování mezd, ale management má jen omezený rozpočet. Mediální zprávy o tom, že „inflace klesá“ nic nemění na faktu, že ceny základních potřeb jsou stále velmi vysoké, a hlavně že mnoho zaměstnanců se v minulosti zatížilo leasingy, hypotékami a půjčkami, které neměli problém splácet v době nízkých cen a vysokých platů, ale mají s nimi problém dnes. Velmi výrazným problémem je pak kolektivní vyjednávání tam, kde český management stojí „mezi“ českými zaměstnanci a zahraničními vlastníky, kteří nastavují limity a stropy odměn i benefitů (blíže jsme o tom psali zde).
Co by firmy potřebovaly? Co nejméně restriktivních zásahů ze strany státu. Především snížení nákladů na práci, které jsou u nás velmi vysoké. Nezasahování do režimu krátkodobých smluvních vztahů, tedy dohod o provedení práce a pracovní činnosti a do nefinančních benefitů. Všechny tyto kroky vnímají jako překážky v jejich práci, a to jednak finanční a jednak časové (např. dohody bude nutné evidovat v nové databázi, což je další administrativní povinnost k množství stávajících).
Co jsem zde popsal je pouze krátký výčet složitého problému, a to pouze z jedné strany, tj. ze strany zaměstnavatelů. Myslím si ale, že je potřeba, aby se o jejich problémech mluvilo, protože pro celou společnost jsou řádově důležitější než cokoli „gender“ nebo „udržitelnost“. Pokud jste sami zaměstnavatelem a vnímáte něco z výše uvedeného, napište mi a podělte se o svou zkušenost. Budeme za ni rádi.
Hezký den.