Zástupcům ČSSD, ANO a KDU-ČSL trvalo dva měsíce od voleb než se dohodli na programu, rozdělení ministerských postů i počtu členů vlády, kterou dnes jmenoval prezident. Je jich sedmnáct. Při jednáních padlo mnoho silných slov o tom, kolik vládních postů voliči jednotlivým stranám přiřkli, kolik by měla mít exekutiva členů či co je to „důstojné zastoupení ve vládě“. Není proto od věci si připomenout, jak početné byly vlády v minulosti, jakou měly trvanlivost a jaké postavení v nich jednotlivé strany zaujímaly.

V historii samostatné České republiky přežily celé volební období jen dvě vlády: první vláda Václava Klause (1992-1996) a vláda Miloše Zemana (1998-2002). Obě exekutivy spojoval fakt, že se jednalo o nejpočetnější kabinety posledních dvaceti let: v každém bylo i s premiérem 19 členů. V souvislosti s první vládou Václava Klause je třeba říci, že tvrzení, že v novodobé historii neexistovala vláda, v níž by jeden koaliční partner měl jen dva členy, jímž se během vyjednávání prezentovali lidovci, není pravdivé, jelikož v ní tehdy figurovala i KDS, která měla pouze dvě (tehdy nevýznamná) ministerská křesla (školství, životní prostředí) a nevybyl na ni ani post vicepremiéra. Postavení KDS ve vládě bylo nicméně oproti dnešním lidovcům determinováno marginální pozicí strany v porevoluční stranickopolitické soustavě a tím, že jí ODS ve volbách v roce 1992 v podstatě „darovala“ několik poslaneckých mandátů ve společné volební koalici. Podobně srovnatelnou „podřadnou“ roli sehrávala i US-DEU ve vládě Vladimíra Špidly (2002-2004): strana obsadila post vicepremiéra a ministerstva pro místní rozvoj a informatiky, zatímco lidovci, kteří unionisty ve volbách v rámci společné kandidátky převálcovali, si dokázali vybojovat dopravu či zahraničí. (V dalších vládách Stanislava Grosse (2004-2005) a Jiřího Paroubka (2005-2006) US-DEU svou pozici vylepšila, když vyměnila místní rozvoj, jenž se stal v důsledku vstupu do EU a dotacím pro ČSSD atraktivní, za dvě „plnohodnotná“ ministerstva spravedlnosti a obrany.)

Vždy když volby dopadly patem a středopravá koalice těsně nezískala většinu (a vládla za pomoci přeběhlíků), dokázaly menší koaliční strany využít situace. Jak ve druhé vládě Václava Klause (1996-1997), tak i v Topolánkově druhé vládě (2007-2009) panovala navzdory získaným mandátům ve vládě parita mezi nejsilnější ODS a zbylými dvěma koaličními partnery (KDU-ČSL a ODA, resp. zelenými). Nutno ale dodat, že pro zelené zisk čtyř ministerských křesel při pouhých šesti poslancích, což jako negativní příklad neodpovídající pozice nejmenšího koaličního partnera zmiňoval například šéf ANO Andrej Babiš, byl v očích některých jejich představitelů „odškodněním“ za to, jak volební systém zdeformoval jejich výsledek. Výrazný nepoměr panoval vzhledem ke sněmovním poměrům i při rozdělování ministerstev v „dojížděcí“ úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010): z nominace ve sněmovně až druhé nejpočetnější ČSSD vzešla celá polovina z jejích 18 členů. Hledisku poměrnosti v počtech poslanců a ministrů asi nejvíce odpovídaly již zmíněné vlády pod vedením sociální demokracie v letech 2002-2006, v časech, kdy se ČSSD vedle koaličních partnerů mohla při hlasováních ve sněmovně obracet i na KSČM. V 18členných kabinetech zaujímala strana při zisku 70 poslanců 12 ministerských postů, lidovci a unionisté kandidující ve volbách společně za 31 poslanců 6 ministrů.

Jestliže nejvíce početné vlády dokázaly přežít celé volební období, pak ty nejméně početné byly zpravidla koncipovány pouze jako dočasné, neměly většinu ve sněmovně, a měly tak do štítu už předem vepsány neúspěch. Takže účast v nich nebyla tak atraktivní a nebyla tolik potřeba uměle navyšovat počty jejich členů. To se týkalo jak první, „podzimní“ vlády Mirka Topolánka (2006), tak i současné exekutivy Jiřího Rusnoka; obě měly všehovšudy 15 členů. Výjimkou v tomto ohledu byla vláda vedená Petrem Nečasem (2010-2013), jež se však v důsledku odebrání ministerstev vnitra a obrany zástupcům VV/LIDEM a vytvoření nových „náhražkových“ vládních postů (místopředseda pro boj s korupcí, předseda legislativní rady) postupně rozrostla na 17 členů.

Nepříliš velká ideová sourodost koalice, vzájemná nedůvěra jednotlivých stran, nevyřešená vnitřní situace v ČSSD, absence ideového pojiva hnutí ANO a tradiční lidovecká odtažitost nerýsují Sobotkově vládě dlouhodobou perspektivu. Možná by měl její budoucí předseda pro jistotu preventivně zvýšit počet jejích členů alespoň na 19.