V roce 2010 a na počátku následujícího roku budilo emoce a plnilo stránky novin ze strany ODS realizované účelové rozdělení území metropole pro komunální volby na několik volebních obvodů. Toto opatření zabránilo VV a koalici zelených a evropských demokratů zasednout i přes překonání pětiprocentní klauzule v pražském zastupitelstvu a po volbách umožnilo uzavřít koalici občanským a sociálním demokratům, kteří by za situace, kdyby nedošlo k rozdělení na vícero obvodů, většinu nezískali.

V té době se také ozývaly hlasy volající po tom, aby se propříště něčemu obdobnému zabránilo zákonem. Objevilo se i to ve věcném záměru volebního zákoníku na jaře 2011, aby toto téma nakonec usnulo a o rok později schválená finální verze volebního zákoníku byla o něj ochuzena. Nyní téma opět ožilo, když se jej chytila skupina poslanců ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, ANO a Úsvitu a chce jej předložit do sněmovny. Způsob jakým tak činí, však není nejšťastnější.

Postavení Prahy je svým zakotvením (nejen) ve volební legislativě jakýmsi hybridem mezi krajem a městem, když ve výsledku úspěšné strany inkasují stejně u krajských zastupitelů příspěvky za získané mandáty, ale určování počtu členů zastupitelstva a volba samotného zastupitelstva se řídí dle pravidel pro komunální volby. Nynější návrh má ambici toto lavírování mezi rovinou komunální a krajskou překlopit směrem k té krajské. Kromě zmíněného zákazu dělení na více volebních obvodů obsahuje místo dosavadního klouzavého počtu 55-70 zastupitelů jako u ostatních krajů s 900 tisící obyvateli a více přesně stanovený počet 65 zastupitelů a chce také sjednotit dobu konání voleb na magistrát s krajskými volbami tím, že by zastupitelstvu vzešlému z letošních voleb byl zkrácen mandát na dva roky a volilo by se znovu v roce 2016.

Údajnou výhodou má být to, že sjednocením termínů by ušetřil stát a politické strany, což je naprosto groteskní tvrzení, když si uvědomíme, že se sice neuskuteční volby do celopražského zastupitelstva, ale proběhnou volby do zastupitelstev městských částí. To znamená, že např. peníze na členy volebních komisí, jež tvoří významnou část finančních nákladů spojených s volbami, bude stát muset vynaložit namísto jednou za čtyři roky nově každé dva roky (jednou se budou volit zastupitelé městských částí, dva roky poté zas na magistrát, zatímco doposud se toto vykrývalo), tedy za podmínky, že by poslanci nedokázali přesvědčit členy volebních komisí, aby tam seděli zadarmo. Strany si na tom také nepolepší, jen v lepším případě za kampaň zaplatí prostě o dva roky později. A to do této „úspory“ nepočítám ještě náklady na to, že by se na startu magistrátní volby konaly dvakrát během dvou let a problémy, které s sebou zkrácené volební období přinese.

Když už se konečně poslanci, jak se zdá, odhodlávají k zákazu dělení Prahy na více obvodů, tak by se místo nesmyslného přemítání nad úpravou termínu voleb v metropoli měli spíše zaměřit i na to, aby pravidlo zákazu dělení na více obvodů platilo univerzálně po celé zemi i v ostatních městech a obcích, či se alespoň zpřísnily podmínky pro přikročení k tomuto opatření.

Byť to není úplně nejpoužívanější praktikou, tak k dělení na více obvodů opakovaně přistupovali zastupitelé v Olomouci, některých pražských městských částech, jihočeském Lišově, dříve se tak také stalo v Jaroměři, Mostě, Třinci a Ústí nad Labem. Zastupitelé k tomu mohou přistoupit naprosto dle svého uvážení na základě rozhodnutí prosté většiny, kdy musí respektovat pouze to, že v každém volebním obvodě musí být volen zákonem stanovený minimální počet zastupitelů a dále už se ničím ostatním netrápit (v reálu tak třeba ve volbách na pražský magistrát v roce 1998 třeba některé obvody, kde se volilo pět zastupitelů, mohly čítat až o 10 % voličů víc než ty, ve kterých voliči zvolili zastupitelů šest). Jen výjimečně v takovém případě stojí za tímto rozhodnutím zastupitelů zohlednění existence menších místních jednotek, což je případ Lišova, jehož území se dělí na 13 částí. Naopak rozdělení obce na více jak jeden volební obvod se stávalo, zejména pak když jsou co do počtu mandátů stanoveny stejně veliké, významným nástrojem volebního inženýrství, kdy často přirozené hranice nejsou respektovány, čehož bylo třeba flagrantním dokladem rozdělení rezidenční čtvrti Bohdalec na dvě části při volbách do zastupitelstva Prahy 10 v roce 2006. Dalším nepřehlédnutelným a zamýšleným důsledkem využívání vícero obvodů je, jak to potvrdily i již vzpomenuté poslední volby v Praze, že může výrazně pozměnit rozdělení mandátů jednotlivým stranám a s rostoucím přirozeným prahem pro zisk mandátu i zredukovat počet stran, které v zastupitelstvu zasednou a zdeformovat tak výsledky voleb.

„Abyste věděli, máme dohromady 1374 kandidátů na pražskou radnici. Jsem už dost dlouho pražským obyvatelem a myslel jsem, že naše hlavní město obstojně znám; ale z těch 1374 kandidátů jsem v životě potkal stěží tucet, a sotva padesát bude těch, o kterých jsem kdy něco četl nebo slyšel v souvislosti s veřejnými úkoly,“ konstatoval v Lidových novinách před obecními volbami v květnu 1938 Karel Čapek. Obdobně vedenou argumentací, že voliči budou mít větší šanci poznat kandidáty, obhajovali v roce 2010 rozdělení Prahy na vícero obvodů zástupci ODS. A je nutno uznat, že to jistou pravdivost v sobě má, kdyby ale k onomu rozparcelování Prahy občanští demokraté nepřistoupili z ryze pragmatických důvodů, kvůli čemuž se tak nemožnost dělení metropole na více obvodů jeví jako přijatelnější řešení, jež dokáže zabránit účelovým manipulacím, které se v minulostí dály. Paradoxním výsledkem přijetí takového zákona by se ale stala situace, kdy více jak milionovou Prahu by sice už rozdělit nešlo, ale třeba třítisícovou obci, kde se takřka všichni znají, nadále ano. Bylo by proto už načase přijmout nějaké univerzálnější řešení platné pro všechny obce, jež by těmto hrátkám některých komunálních politiků vystavilo konečně stopku či alespoň vedlo ke zpřísnění podmínek za jakých by k tomuto kroku mohli přistoupit. Místo toho ale poslanci věnují energii podružnosti, zdali mají volby na pražský magistrát probíhat souběžně s krajskými volbami či nikoliv. Bohužel.


Vyšlo v Revue Politika