Pokud by se mělo s věkovou hranicí aktivního volebního práva hýbat, pak by se měl zákonem vyžadovaný minimální věk, byť je to vzhledem k historickému vývoji takřka skoro utopie, naopak posunout nahoru.

Šestnáct let mi bylo v záři 2001 (deset dní po útoku na dvojčata), byl jsem tehdy v prvním měsíci na střední škole. Spolužák, se kterým jsem seděl v lavici a který se časem – než ze školy vyletěl – „prohulil“ do stádia, kdy jeho nejčastější hláškou bylo, že „to je psycho“, dosáhl tohoto věku o několik měsíců dříve, tedy ještě na základní škole. Několik týdnů před tím, než ukončily povinnou školní docházku, oslavily šestnáctiny také dvě spolužačky, které seděly v lavici přede mnou. Takových u nás ve třídě bylo ještě několik, další spolužáci a spolužačky měli tyto narozeniny o prázdninách, další pak v následujících měsících.
Proč o tom všem píši? Dle nedávné zprávy Práva bychom v tomto věku měli dostat dle nápadu některých pravicových poslanců (Martin Komárek, Jan Farský, Marek Benda) možnost volit. Důsledkem realizace tohoto návrhu by bylo, že vhodit lístek do urny by mohli někteří z nás již coby žáci základních škol (!). Podívám-li se bez růžových brýlí na mentální vyspělost mladých lidí v tomto věku, tak by to nebyl zrovna nejlepší nápad. Mám-li ještě jednou použít osobní příměr, ve věku kolem patnácti let jsme zkrátka ještě byli nezralé děti, které se pokoušely hrát si na dospělé a začínali teprve objevovat taje tohoto světa se vším, co to doprovází. A mám vážné pochybnosti o tom, že o třináct let později je situace nějak výrazně odlišná.

Účelovost
K poslednímu snížení věkové hranice pro výkon aktivního volebního práva z jednadvaceti na osmnáct let u nás došlo krátce před volbami do Ústavodárného národního shromáždění v roce 1946. A to z toho důvodu, aby kvůli zbavení volebního práva některých skupin obyvatelstva se počet voličů navýšil a zůstal alespoň přibližně srovnatelný se stavem z posledních předválečných parlamentních voleb v roce 1935. Tento krok pak někteří národně socialističtí předáci trochu domýšlivě označovali jako jeden z důvodu porážky své strany a vítězství KSČ ve volbách. Podobně účelově vypadá i současný nápad zmíněných poslanců na snížení věku pro výkon pasivního volebního práva. Zvlášť, když na Západě jsou to oproti České republice převážně levicové strany, které tyto návrhy předkládají a podporují. Však se také Martin Komárek pro volební právo pro děti vyslovoval ještě v časech, kdy pro něj Andrej Babiš byl jen „prskajícím Pepou z hospody“, s tím, že jeho děti, navštěvující v té době základní školu, by oproti některým dospělým volily „rozpočtově odpovědné strany“.

Věkovou hranici spíše zvýšit
Dnešní průměrný dospívající teenager, který obdrží čerstvě volební právo, je ještě studentem střední školy či učiliště bez toho, aby poznal realitu života, získal nějaké životní zkušenosti a je často náchylný k manipulacím. V období první republiky, kdy byl minimální požadovaný věk o tři roky vyšší než nyní, mohli mladí lidé, kteří nepokračovali na vysoké školy, volit až několik let po konci svého studia, nyní naopak mají volební právo dříve, než složí závěrečné, či maturitní zkoušky.
Věk, kdy mohou mladí lidé volit, se tak průběžně snižoval, zatímco věk, kdy začínají poznávat realitu života, se naopak zvyšuje. Maturitě se ne nadarmo říká „zkouška z dospělosti“ a tu většinou dnešní maturanti absolvují okolo dvacátého roku života. A někde k této hranici by se měl posunout věk pro získání aktivního volebního práva. Ale jak již bylo výše zmíněno, je to takřka nemožné. Ponechejme tedy alespoň věkovou hranici pro získání volebního práva na té úrovni, kde je nyní. Ať si žáci devátých tříd na možnost rozhodovat o naší budoucnosti ještě chvíli počkají. Ničemu to neuškodí, ba právě naopak.

Vyšlo v Revue Politika