Neřešme, kdo bude na Hradě, čekají nás mnohem důležitější volby
Snad již ode dne zvolení Miloše Zemana prezidentem, resp. nejpozději od jeho inaugurace, řeší jistá část české společnosti - ona mýtická „pražská kavárna“ – otázku, kde vzít dostatečně silného kandidáta pro příští volbu, aby v ní v roce 2018 již nemohl Zeman zvítězit. Nedávno jedna iniciativa jménem Kroměřížská výzva, která si vzala pro svůj název coby „rukojmí“ jméno města, v němž bydlím, zveřejnila dokonce 25jmenný seznam svých potenciálních kandidátů.
Ne, že bych chtěl snižovat vážnost jejich starostí, důležitost role prezidenta a jeho vnímání v očích našich občanů, ale přesto volba prezidenta v rámci politického a ústavního systému České republiky patří k těm méně důležitým. O směřování země se totiž rozhoduje zásadně při volbě našich zákonodárců, především pak poslanců, jelikož proti vůli poslanecké sněmovny nemůže projít žádný návrh zákona, ani žádná vláda získat důvěru. Je to právě dolní komora parlamentu, kdo může běžnými či ve spolupráci se senátem ústavními zákony efektivně jakémukoliv prezidentovi v případě jeho excesů naprosto znechutit život. A třeba jej i nechat finančně „vyhladovět“, což navrhoval Zeman coby „cestu“ ke zrušení senátu. Tedy: pokud je silný parlament, pak dokáže efektivně čelit svévolným prezidentským snahám o změnu parlamentní formy demokracie či zahraniční orientace země, ať už jím je Miloš Zeman či kdokoliv jiný. K tomu ale potřebujeme prosystémové, stabilní a vnitřně jednotné strany v parlamentu, jež spojuje hlubší idea a ne před volbami oligarchy a různými vykuky narychlo „spíchnuté“ subjekty, jejichž kandidáty, krom toho, že oni „to budou odteď dělat správně“, vzájemně dohromady nespojuje společně naprosto takřka nic. Ti, kteří se tolik děsí z údajného nynějšího příklonu naší země k Rusku, by si tedy měli uvědomit, že pro Českou republiku je mnohem zásadnější otázkou, jaké budou poměry v poslanecké sněmovně, méně pak i senátu, než v porovnání s tím „marginální“ otázkou, kdo bude zvolen do prezidentského křesla. Vždyť, vzhledem ke své moci a vlivu, více problematičtější osoba pro další osudy země než je Miloš Zeman, sedí již třetím rokem v poslanecké sněmovně na místě místopředsedy vlády a ministra financí. Špatného prezidenta může parlament „zpacifikovat“, se špatným parlamentem a špatnou většinou to v demokracii nesvede nikdo. To bychom měli řešit především, další sněmovní volby budou již za rok.
Ne, že bych chtěl snižovat vážnost jejich starostí, důležitost role prezidenta a jeho vnímání v očích našich občanů, ale přesto volba prezidenta v rámci politického a ústavního systému České republiky patří k těm méně důležitým. O směřování země se totiž rozhoduje zásadně při volbě našich zákonodárců, především pak poslanců, jelikož proti vůli poslanecké sněmovny nemůže projít žádný návrh zákona, ani žádná vláda získat důvěru. Je to právě dolní komora parlamentu, kdo může běžnými či ve spolupráci se senátem ústavními zákony efektivně jakémukoliv prezidentovi v případě jeho excesů naprosto znechutit život. A třeba jej i nechat finančně „vyhladovět“, což navrhoval Zeman coby „cestu“ ke zrušení senátu. Tedy: pokud je silný parlament, pak dokáže efektivně čelit svévolným prezidentským snahám o změnu parlamentní formy demokracie či zahraniční orientace země, ať už jím je Miloš Zeman či kdokoliv jiný. K tomu ale potřebujeme prosystémové, stabilní a vnitřně jednotné strany v parlamentu, jež spojuje hlubší idea a ne před volbami oligarchy a různými vykuky narychlo „spíchnuté“ subjekty, jejichž kandidáty, krom toho, že oni „to budou odteď dělat správně“, vzájemně dohromady nespojuje společně naprosto takřka nic. Ti, kteří se tolik děsí z údajného nynějšího příklonu naší země k Rusku, by si tedy měli uvědomit, že pro Českou republiku je mnohem zásadnější otázkou, jaké budou poměry v poslanecké sněmovně, méně pak i senátu, než v porovnání s tím „marginální“ otázkou, kdo bude zvolen do prezidentského křesla. Vždyť, vzhledem ke své moci a vlivu, více problematičtější osoba pro další osudy země než je Miloš Zeman, sedí již třetím rokem v poslanecké sněmovně na místě místopředsedy vlády a ministra financí. Špatného prezidenta může parlament „zpacifikovat“, se špatným parlamentem a špatnou většinou to v demokracii nesvede nikdo. To bychom měli řešit především, další sněmovní volby budou již za rok.