V celostátních denících se po druhém kole senátních voleb a nyní opět objevily zprávy o možném spojení lidovců a starostů pro příští volby do poslanecké sněmovny. Toto případné spojení zmíněných dvou uskupení, jež kouzelně pojmenoval ve svém komentáři komentátor Lidových novin Martin Zvěřina coby „Lidostarce“, má vedle některých dalších důležitých ideových minimálně dva potenciálně závažné problémy, které vyplývají ze současné podoby volebního zákona a jako problém se objevily již před lety v době existence Čtyřkoliace, resp. jejího rezidua Koalice KDU-ČSL a US-DEU.

Tím prvním je otázka v jaké formě by šly oficiálně KDU-ČSL a STAN vlastně do voleb? Nabízí se standardní koalice obou stran/hnutí, která však vyžaduje pro vstup do sněmovny v důsledku násobící uzavírací klauzule docílení dvouciferného volebního výsledku. Jistě, jednání o spojení těchto dvou subjektů se dějí s ambicí dosáhnout vítězství ve volbách, ale i tak se vzhledem k turbulentnosti vývoje nynějšího politického dění, zvyšující se nepředvídatelnosti voličského chování a rozpadu zdejšího stranického systému se nutnost zisku minimálně desetiny hlasů může pro některé jevit až moc velkým rizikem. Ostatně i Čtyřkoalice, byť vedla v průzkumech veřejného mínění se zisky vyššími jak 20 %, přistoupila v důsledku strachu z násobící klauzule v první fázi k dobrovolnému (sloučením US a DEU) a následně i (vyloučením ODA) nedobrovolnému snížení počtu koalujících stran. Varianta, že by lidovci umístili své kandidáty na kandidátní listiny STAN, se zdá být utopií. Taktéž se i jeví obrácená možnost, že by KDU-ČSL nabralo na sebe kandidáty STAN, jelikož to by asi po nynější „dohasínající“ alianci s TOP 09 nijak zvlášť nenaplňovalo touhy starostů po emancipaci jejich hnutí. Nabízí se ještě slovenská varianta z roku 1998, kdy pětice úzce spolupracujících opozičních parlamentních i neparlamentních stran založila v důsledku vládou Vladimíra Mečiara účelově schválené volební novely, jež byla krajně nevýhodná pro volební koalice, novou stranu jménem Slovenská demokratická koalice (SDK), jejímiž členy se stalo pouze 150 lidí, kteří se objevili na její volební kandidátce. Problémem tohoto řešení by jednak ovšem bylo, jak by se s tímto řešení dokázali identifikovat třeba voliči již skoro „stoleté“ KDU-ČSL, a pak také otázka další existence tohoto subjektu. Tedy, zda by byl plánován s cílem trvaleji nahradit STAN i KDU-ČSL, což se vzhledem k zakořeněnosti lidové strany u jejich voličů nejeví jako zcela pravděpodobné, či by byla tato platforma využívána jen pro volby. Zde se ale nabízí to riziko, že by ji v případě úspěchu mohla část vrcholných představitelů této nové strany využít pro budování své další politické kariéry nezávisle na obou „zakládajících“ subjektech, kdy na Slovensku takto po volebním úspěchu SDK a převzetí moci založil premiér Dzurinda a někteří další její (vládní) představitelé v průběhu následujícího volebního období svou vlastní stranu SDKÚ.

Druhý ze současné podoby volebního zákona vyplývající potenciální problém pro fungování partnerství KDU-ČSL a STAN se týká užívání preferenčních hlasů jejich voliči. Právě zvýšené udělování preferenčních hlasů ze strany lidoveckých voličů nadělalo v roce 2002 po volbách tolik zlé krve mezi představiteli KDU-ČSL a US-DEU, že zarazilo definitivní poslední ránu jejich spolupráci. Lidoveckým kandidátům připadlo v rámci Koalice přibližně 60 % preferenčních hlasů, což nakonec znamenalo, že z volitelných míst byli vykroužkováni mnozí kandidáti unionistů (včetně místopředsedů Pilipa a Peška) a nominanti této strany tak získali pouze osm z celkových 31 společných mandátů. (Sedmiprocentní výše klauzule pro posun kandidátů vzhůru byla navíc pro US-DEU tou nejhorší možnou variantou, jelikož kdyby byla ve výši 5 % nebo 10 %, tak by získali unionisté více mandátů.)

Něco obdobného by se mohlo klidně přihodit i nyní, přičemž třeba ve Zlínském kraji, kde jsou lidovci tradičně velmi silní, by při troše fantazie mohl potkat tento osud i předsedu STAN Petra Gazdíka. V 90. letech minulého století pro takové situace existoval ve volebním zákoně částečný korektiv, jelikož se dle tehdejší metody rozdělování mandátů – Hagenbach-Bischoffovy kvóty – nedařilo rozdělit v prvním skrutiniu v jednotlivých volebních krajích všechny poslanecké mandáty a tak se nerozdělené mandáty přesunuly z krajů do druhého skrutinia na celostátní úroveň, což již dnes při užívání D´Hondtova dělitele není možné. V tomto druhém skrutiniu si personální obsazení dalších 2-4 mandátů mohlo každé uskupení určit jen dle svého uvážení, bez ohledu na počty získaných preferenčních hlasů. (Tedy i „napravit“ jejich důsledky). Toho bylo využito v roce 1992 v rámci LSU, do níž se kvůli zdolání uzavírací klauzule sdružili zelení, zemědělská strana a národní socialisté, kdy zemědělci ve volbách do ČNR a obou komor FS získali v rámci prvního skrutinia celkem 13 z 18 mandátů. Ve druhém pak ale dostali z desíti již jen jediný a mandátu se tak dočkali i tehdejší předsedové zelených a národních socialistů.

Volební aliance KDU-ČSL a STAN by byla bezpochyby oživením středopravé části českého stranického systému pro volby v příštím roce. Jen by se ale mohlo stát, že by někteří mohli vstoupit znovu do téže řeky.