Více jak tři roky poté, co podali senátoři STAN stížnost, rozhodl Ústavní soud o tom, že současná technika rozdělení mandátů dle d’Hondtova dělitele a násobící volební klauzule pro koalice ve volebním zákoně pro sněmovní volby jsou v nesouladu s Ústavou ČR, dle které se má volit do dolní komory parlamentu v rámci poměrného volebního systému.

Zatímco vyškrtnutí podmínky zvýšené klauzule pro volební koalice, kteroužto vedle Řecka v letech 1974-81 mají ve svých volebních zákonech už jen některé státy bývalého východního bloku a byla ve své násobící podobě nesmyslem (dle jednoho výroku prof. Miroslava Nováka zločinem), nevyžaduje žádný zásah zákonodárců, pak pro stanovení techniky rozdělení mandátů po jejím vyškrtnutí ale už potřeba zásahu do zákona je. Už před očekávaným vyhlášením nálezu se šlo v médiích dočíst o různých variantách, jak přenastavit volební systém pro sněmovní volby do ústavně konformní podoby.

Objevila se varianta celostátních listin, zavedení kompenzačního druhého skrutinia či zredukování dosavadního počtu 14 volebních krajů. Všechny tyto návrhy by tu více, tu méně změnily v některých aspektech ne úplně šťastně dosavadní způsob volby členů poslanecké sněmovny. Celostátní listina by zjednodušovala kandidaturu stranám jednoho muže, vedla by k větší centralizaci jednotlivých stran a velmi by stěžovala možnost zvolení pomocí preferenčních hlasů populárním lokálním ale celostátně neznámým politikům. Druhé skrutinium od časů první republiky až do roku 1998 v českých podmínkách fungovalo tak, že po skončení voleb stranická vedení rozhodovala o obsazení několika mandátů jen dle svého vlastního uvážení a bez ohledu na jejich voličskou podporu. Vytváření větších volebních krajů by vedlo poté, co se už alespoň trochu v myslích občanů zažily kraje a přizpůsobila se jim struktura institucí i stran, k vytváření dalších umělých celků, které by neměly žádné další využití. Přitom dle hesla „nejjednodušší je nejlepší“ by stačilo udělat jednoduchou změnu, kdy by se stejně jako doposud volilo ve 14 volebních krajích bez jakéhokoliv dalšího skrutinia a přesto by toto řešení bylo plně v souladu s nálezem Ústavního soudu.

Dnes jsou mandáty nejprve proporčně přidělovány krajům, kde si je posléze už ne tak poměrně „rozeberou“ jednotlivé strany, které celostátně získaly minimálně pět procent hlasů. Na některé z nich se proto v menších krajích nedostane a tyto jejich hlasy tak nemají už „využití“ a prostě propadnou. Proč tedy postup rozdělování neotočit? Na celostátní úrovni nejprve rozdělit všech 200 mandátů jednotlivým stranám, přičemž i kdyby se tak dělo dle d’Hondtova dělitele, tak se při tak velkém počtu rozdělovaných mandátů nestane to, že jedna strana by musela na zisk poslaneckého mandátu celkově mnohem více hlasů než jiná strana. Tyto mandáty by se až potom „distribuovaly“ do jednotlivých krajů, tedy v rámci stran mechanicky přidělovaly jednotlivým krajským kandidátkám dle jejich „podílu“ na celkovém volebním výsledku. Vše by v podstatě zůstalo při starém: voliči by volili ve 14 volebních krajích a nebylo by potřeba žádné další skrutinium. Jen by ty hlasy v některém z krajů, které by dříve nestačily na zisk mandátu a propadly by, dopomohly v rámci strany k zisku dalšího mandátu v jiném kraji.

Nevymýšlejme složitosti, času je málo!

Tento a jiné texty si můžete přečíst na webu Konzervativních novin.