Lukáš Svoboda konečně vydoluje ze zubů zbytek vepřového na ananasu, oblízne párátko – ten oběd byl drahý jako kráva, konstatuje nevrle, hledí z okna radnice na starou vysokou haldu připomínající cukrovou homoli zabalenou do zeleného dárkového papíru bříz a plevele, chybí jen růžová pentle, napadá ho. Stojí tam, vedle uzavřeného uhelného dolu Erna, dřímá už celou věčnost, skrývá v sobě zlatá vejce. A Lukáš má pocit, že jen on ví, kde jsou a jak se k nim dostat. Ale jak uhlídat, aby ta vajíčka skončila tam, kde se vyskytuje pouze on, to je otázka. Chvíli hledí na Ernu vilným pohledem jak na milenku, co pomalu odhazuje prádélko, vzápětí se zamračí. Mračí se na celý svět. Jsou to právě tři roky, pět měsíců a osm dnů, co u tohoto okna tajně oslavoval deset let práce na magistrátu a měl důvod být navýsost spokojen. Za těch deset let se přestěhoval z dvoupokojáku v obludáriu reálně socialistického sídliště, řečeného Stalingrad, do úhledné osmipokojové vilky s vnitřním bazénem s masážními tryskami, protiproudem a spoustou dalších serepetiček, skoupil pár docela maličkých pozemečků kolem města a na tajném účtu, říkal mu necesér, měl sumičku, která se rovnala průměrné mzdě za všechny ty šíleně dlouhé měsíce, které mu zbývaly do důchodu. Opájel se tenkrát svým splněným snem malého českého přidrždráta, vědomím, že kdyby chtěl, nemusel by už do důchodového věku ani hrábnout. Už nikdy žádné modráky a lopata v začouzené ocelárně, už nikdy žádný všivý, ukvokaný kancl s neustále řešenou otázkou, zda rýžovou či vajíčkovou dietu, s dokola rozebíranými dilematy, jestli nové lodičky nebo sexy svetřík na špekaté boky…