David

Sedím už sedmnáctý den za volantem, parádně mi tečou nervy. Stres, napětí, nevyspání ze mne pomalu, ale jistě udělaly uzlíček nervů na pochodu. Kam jsem se hnul, tam byl problém. Nenažraní policajti, protivní celníci, líní dělníci, šourající se při ruční nakládce kamionu, jak dědci ve starobinci. Přísámbůh, to je naposledy, co mě sem na Ukrajinu někdo dostal! Přísahám si, jako pokaždé, když se vracím z východu. Fuj, hnus! Proč sem proboha pořád lezu?

Po šesti hodinách, po osmdesáti společně vykouřených papirosách čtveřice chlapů konečně ručně naláduje návěs, obstarožní báryšňa ručně – jak jinak v takovém zapadákově pod Karpatami – vymaluje písmena do dokumentů, celník při pátém čaji obřadně vytlačí razítka všude tam, kde mají být a zbývá jen odlet domů.

Domů!

Já chci domů!

Mapa na volant, papír s itinerářem cesty pod skřipec na čelním skle, start. Zbývá vyšplhat do průsmyku, skulit se do Chustu, přežít frontu do civilizace za Užhorodem.
Sjíždím z vrcholků hor do sevřeného údolí vybagrovaného prudkou bystřinou, prohlížím chaloupky rozhozené kolem koryta horské říčky, přilítnu na křižovatku, zastavím. Kletby na Matičku Rus se jen sypou, proklínám hory, potok, všechno živé, co tu žije. Přes cestu červenobílý klacek, značka s nápisem 3,5t jasně říká, hošánku, zapomeň. Zastavuje stoletý žigulík, špatné, povodeň sebrala most, s tímhle neprojedeš, brod má moc strmé břehy.

Co dál? Zbývá cesta vpravo, magistrála táhnoucí se pod vrcholky hor celým Zakarpatím. Nikdy! To radši sto kilometrů zpátky přes hřeben.
Stála na kraji křižovatky, hleděla, jak se vztekám, zuřím, plivu jedy na její otčinu. Pak se můj zrak stočí na ni. Jestli chceš, můžu ti pomoct, čtu v jejích očích. Stará bába, obličej rozsekaný bezednými vráskami jak sekerou až na kost, zabalená v černých sukních, stejných, jaké nosily sedřené ženské z Kysuce, co jezdily na svatou vodu do naší vesnice. Přes rameno hůl s rancem, v druhé ruce černou tašku.

„Kam?“, štěknu vztekle.

Kam potřebuješ ty, do Chustu nespěchám, odpoví očima, její ústa mlčí.

„Budete to mít jenom dál, jedu na Užhorod.“

Neodpoví. Hledí na mě tmavohnědýma očima. Pomůžu, říká beze slov.

Rozjedu se i s babkou. Jde mi pořádně na nervy. Co vesnice, to troje, čtvery Boží Muka, ježibaba se křižuje, jak o život. Nedívá se na mě, jen přivírá oči, hledí do sluncem rozpálených kopců, ignoruje můj vztek, nevyspání, předrážděnost.

Za třetí vesnicí mi odpoví: „Nežehnám Kristovi, žehnám tobě, tvé sestře, ženě i dvěma tvým dcerkám. Všichni potřebujete moje požehnání.“

„Odkud znáte moji rodinu? Nepromluvili jsme spolu ani slovo!“ Ženská se usmívá moudrýma očima, vím všechno, vypaluje mi do hlavy.

„Teď pomalu,“ zvedá dlaň před sebe, „musím ti pomoct!“

Pořád nechápu, jakou babiznu jsem to nabral na křižovatce, to přeci není možné, aby jen tak uhodla, že mám dvě dcery.

„Za předposledním domkem vlevo k lesu. Po půl kilometru vyjedeme na asfaltku,“ usmívají se vrásky kolem očí. Já vím i jiné věci, slibuje pohled.

Skoro krokem najíždím na příčnou cestičku, uličku mezi ploty, co šplhá do stráně. Motor řve, taktak zvládá stoupání, Ty seš vůl, říkám si, odsud tě nevytáhne ani vrtulník.

„Na mapě ta cesta není!“, překřikuju řvaní vytáčeného motoru. Na milimetry se protahujeme přes kamenný můstek, návěs rve větve, co nikdy nemusely uhýbat tak velkému autu.

„Ty věříš vždycky jen sobě, že? Něco ti nakreslím, pomůže ti to,“ bere z přihrádky tužku a za jízdy čmárá na kusy papíru.

„Když jsem důvěřoval druhým, dopadlo to vždycky blbě.“ Pokývla hlavou, oči se usmály.

Přehoupnem se přes horizont, jsme na asfaltce. Je úzká, křivolaká, ale není rozbitá a vede z kopce dolů, do nížiny, do civilizace.

Jak cesta začala, tak i skončila. Po hodině jízdy asfalt mizí, šotolina nás vyvede na rozbitou oblastní cestu. Přijedeme k první vesnici.

„Zastav.“

„Chtěla jste do Chustu, babičko,“uctívám ji oslovením.

„To není důležité,“ ukáže rukou nahoru na strmou stráň. Člověk se musí přidržovat rukama, aby nesklouzl zpátky do údolí. „Potřebuju se tam podívat.“

„To se chcete hnát až nahoru? Co tam budete dělat?“

„Sama bydlím ještě výš. Mám to blíž k Bohu.“

„Z čeho tam žijete?“

„Hory se o nás starají. A my jim pomáháme…, a modlíme se k Bohu,“ pokřižuje se, drápe se z auta ven.

Oběhnu kabinu, pomáhám babce sestoupit, podávám zavazadla. Svatá koza upřímně poděkuje, stiskne mi ruku. „Vyřiď své ženě, ať se nebojí a nepláče. Budete mít třetí děťátko, synáčka, už brzo. A až tohle použiješ, dej to své sestře. Možná, že se jí to bude někdy hodit,“ vtiskne mi pokreslené útržky papíru, musí se to přeložit napůl, chechtají se vrásky. Hledím na dva papíry, neumělý roztřesený náčrtek cesty, skoro by se to podobalo mapce, kdyby ty čáry byly dotažené, pospojované. Z povinné úcty poděkuju, obejdu se bez pomoci, vím, kde jsem. Přeložím to napůl, mrsknu s tím do kabiny. Stařena hodí ranec na záda, šplhá do příkré stráně, zamává. Zatroubím, trumpeta z lokomotivy zaryčí, vyžene jakousi havěť z křoví, ženu se dolů, do nížiny, domů.

Zatroubím i před svým domkem, z kabiny letí taška špinavých a smradlavých hadrů, děti mávají, smějí se. Na zápraží stojí moje žena, v potocích slz mi říká, jsem těhotná.
***

Adéla

Zastavil se u mě bráška. Jen tak, na zpáteční cestě z Německa. Sedí u hrnku kafe, hledí, mele pantem, samé banality, páté přes deváté, on, který vydrží nemluvit i týden.

„Co potřebuješ, Davídku?“, číhám.

„Ále, dohromady nic. Fakt nic.“

Čekám, do pěti minut to vyklopí. Zatím mlčí, zoufale hrabe v lógru, neví, jak dál.

„Ty, ségra, tys teď dělala tu svatou školu, už ji máš úplně hotovou?“, sonduje po čtyřech minutách hrabání. „Nebyl jsem s tebou fůru let,“ omlouvá se.

„Myslíš dálkově tu teologii? Ano. A nebyls tu skoro tři a půl roku.“

Dál zaraženě míchá lógr v hrnku.

„Poslouchej, může být Bůh ženská?“, šokuje.

„No, v dávných dobách matriarch…“

„To mě nezajímá. Já myslím teď. Ten náš, co za ním všichni furt běháte do kostela,“ dává na odiv své pohrdání pěstované od dob neúspěšného pokusu o biřmování.

„Bůh musí všechno vědět, musí mít moc a dělat zázraky, ne?“, ujišťuje se.

Kolečka v hlavě šrotují. Co chce slyšet, pravdu nebo to, co se pravdou jen nazývá? Jaký přístup zvolit k člověku, který vždycky sabotoval všechny pokusy vzdělat ho, všechny snahy o povznesení jeho duše? S bídou vyšel z osmé třídy, taktak se vyučil, rozsévač problémů, výrobce průšvihů, nevychovaný drzý spratek bez otcovské pádné ruky, bez matčiny lásky…, otáčím se, koušu se do rtu.

„Hele, bráško, příklad. Dárkyní života byla vždycky žena. V jejím lůně se rodí nový život. A nový život, to je ten zázrak.“

„Jaké slůně? Jo lůně, aha! A co to je? To je ta…, to…, no víš co…, jak se to…“

„Lůnem se myslí břicho ženy,“ pomáhám a usměrňuju.

„Takže každá žena je podle tebe Bůh, když má zázračné bři…, teda to lůně?“

„TO LŮNO! A žena je jen nositelkou toho zázraku. A umožňuje jí to Boží milost. Bůh je jinde, ne v lůně,“ dorážím ho.

„Tak může to být ženská nebo ne?“, ptá se zmateně.

Váhám. „Nikde není řečeno, že by to nemohla být žena,“ připouštím alternativu. „Ale všude se o něm píše v mužském rodě. Takže to asi přeci jen bude chlap. A řekni mi už konečně, co se ti stalo.“

„Potkal jsem ženskou. Ty víš, že kdejakou hovadinu nesežeru, že jo, ale tohle bylo i na mě moc. Stará sehnutá svíčková bába. Furt se jen křižovala. Prvně mi řekla, že žehná tobě, mojí ženě a děckám. Teda řekla dcerkám. To jsem bral tak, že to nějak vytušila, uhodla.“

„Hmm…“

„No. A teď ten zázrak. Představ si, že mi předpověděla, že se nám narodí malý Jaroušek. Řekla malčiška - chlapeček, rozumíš?“

„Viděla dvoumetrového pohledného chlapa kypícího zdravím, zbytek byl pade na pade.“

„Jo, ale to není konec. Ona normálně udělala zázrak. Představ si, jel jsem přes Karpaty a povodeň vzala most. Musel jsem najet na cestu vedoucí přes hory. A ona mě navedla na takovou tajnou cestu, která nebyla vůbec nikde značená, nikdo o ní nevěděl, rozumíš? Řekneš si, Rusáci, že jo, měli všecko tajné, všude samí vojáci, kdo jen meknul, šel na Sibiř do lágru a baba už byla bláznivá sklerotička. V pořádku. Ale byl jsem tam znova před dvěma týdny a hádej, co jsem na tom místě našel?“

„Nic.“

„Jak to víš?“

„Kdybys tu cestu našel, neseděl bys tady.“

Zasekl se, obdivně na mě hleděl. „Ty jsi geniální.“

„Určitě ses nespletl?“

„No dovol! Já vím, že nejsem žádný Ekštajn,…“

„Einstein. Albert.“

„Co je s ním?“

„Ne Eckstein, ale Einstein.“

„Ekštajn nebo Anštajn, to fuk, ale kudy jednou projedu, tam už trefím vždycky! Na cesty mám šíleného pamatováka!“

„To je fakt, ty máš v hlavě snad chronometr, gyrokompas a všechny mapy světa. Jako přespolní běžec jsi byl v orientaci nepřekonatelný.“

„Tak to vidíš. A to není všecko!“

„Co ještě?“

„Když jsem tu babku vysadil, nakreslila mi takové, jakože mapky, abych nezabloudil. Rozumíš? Já a zabloudit! No, frknul jsem to jen tak do kabiny, leželo to tam až doteď. A když jsem nemohl najít tu tajnou cestu, vzpomněl jsem si na ty dva listy. Našel jsem je přeložené mezi autoatlasy. A teď se podrž. Pojď sem, k oknu.“ Bráška vzrušeně vstane, přiloží napůl složený počmáraný papír na okno. Hledíme spolu na kresbu. Čáry téměř dokonale navazují, vidíme před sebou nakreslený ušní boltec s lehkým, ale neobvyklým vykousnutím uprostřed. Bráška se ke mně natočí levým profilem a významně hrábne do svých kadeří zastydlého hipíka, vystaví mi levé ucho.

„Pamatuješ si tohle?“, triumfuje.

Hodnou chvíli mlčím. „Nefoukal náhodou vítr? Nebo nečesal ses? Neměl jsi ty vlasy sepnuté gumičkou?“

„A teď ten druhý list“, ignoruje dotazy, pokládá papír proti sluníčku vedle toho prvního.

„Vidíš? Otisk mojí nohy. A garantuju ti, že jsem měl tenisky, žádné sandály!“

Oněměle hledím na nákres otisku nohy s chybějícím prstem, právě tím, o který bráška přišel jako malý kluk při hře na staveništi…

„To je co?“ Triumf je dokonalý.

„Jo, jsem si teď vzpomněl, že ta bába vlastně říkala něco, jako že by ti ty papíry pomohly, kdybys potřebovala. Rozumíš tomu? Kdyby mně, že jo, jako mapka. Ale tobě…, ty přeci v životě na Zakarpatí nepojedeš! Co bys v takovém zapadákově dělala? Co ti je? Kam jdeš?“

„Zajdu do sklepa, dám ti na cestu nějaké jídlo, ano? Jablíčka, kyselé zelí, domácí klobásky…,“ volám po cestě ke schodům. Něco za mnou povykuje, neslyším, nevidím, po paměti beru schody po dvou. Nakládám toho plnou přepravku. Hezky pomalu s rozmyslem, abych měla čas se sebrat, tvářit se jakoby nic. Když vyjdu nahoru, vidím toho vlasatého obra, jak spí po noční jízdě rozvalený v křesle. Bigbíťácké vlasy mu už řídnou, dělá se mu druhá brada. Sedám si naproti, hledím střídavě na svého, pro mne pořád maličkého brášku a na složené papíry.

Přemýšlím, co udělat. Tu starou paní bych určitě našla, kdybych chtěla. Co by mi řekla? Že musím přát lidem jen vše dobré? Že nesmím nikdy dát druhým lidem najevo, že o nich vím všechno, protože mne jinak budou nenávidět z celé hloubky své duše? Že nesmím lidem pomáhat tak, aby to věděli, protože mne začnou nenávidět až k smrti? Že nikdy nesmím ani pomyslet na nic špatného, protože mé myšlenky umějí i zabíjet? Na to všechno jsem přišla sama už v pubertě. Zaplatila jsem za to vysokou cenu, zmrzačení malého brášky, životy svých rodičů.

Luděk Olšový