Lukáš Svoboda konečně vydoluje ze zubů zbytek vepřového na ananasu, oblízne párátko – ten oběd byl drahý jako kráva, konstatuje nevrle, hledí z okna radnice na starou vysokou haldu připomínající cukrovou homoli zabalenou do zeleného dárkového papíru bříz a plevele, chybí jen růžová pentle, napadá ho. Stojí tam, vedle uzavřeného uhelného dolu Erna, dřímá už celou věčnost, skrývá v sobě zlatá vejce. A Lukáš má pocit, že jen on ví, kde jsou a jak se k nim dostat. Ale jak uhlídat, aby ta vajíčka skončila tam, kde se vyskytuje pouze on, to je otázka. Chvíli hledí na Ernu vilným pohledem jak na milenku, co pomalu odhazuje prádélko, vzápětí se zamračí. Mračí se na celý svět. Jsou to právě tři roky, pět měsíců a osm dnů, co u tohoto okna tajně oslavoval deset let práce na magistrátu a měl důvod být navýsost spokojen. Za těch deset let se přestěhoval z dvoupokojáku v obludáriu reálně socialistického sídliště, řečeného Stalingrad, do úhledné osmipokojové vilky s vnitřním bazénem s masážními tryskami, protiproudem a spoustou dalších serepetiček, skoupil pár docela maličkých pozemečků kolem města a na tajném účtu, říkal mu necesér, měl sumičku, která se rovnala průměrné mzdě za všechny ty šíleně dlouhé měsíce, které mu zbývaly do důchodu. Opájel se tenkrát svým splněným snem malého českého přidrždráta, vědomím, že kdyby chtěl, nemusel by už do důchodového věku ani hrábnout. Už nikdy žádné modráky a lopata v začouzené ocelárně, už nikdy žádný všivý, ukvokaný kancl s neustále řešenou otázkou, zda rýžovou či vajíčkovou dietu, s dokola rozebíranými dilematy, jestli nové lodičky nebo sexy svetřík na špekaté boky…

Zatímco dnes mu už ani ten doutník po obědě nechutná. Krucifix! Proč se ten sen o zlatých vejcích v haldě tak komplikuje? Proč mu jeho miláček Erna pořád uniká? A do toho ještě interkom a sekretářka s přiblblým dotazem, jestli může pustit dál ty dva zelené pošuky, co mu žerou nervy už skoro šest let! Vytáhne jejich složku, prolistuje lejstra, prolétne koncept obsahující seznam bodů, kterými musí ty dva zbrzdit.

Vstoupili. Pozitivně naladěná, energií sršící mánička a usedlý chlap před důchodem. Dnes velebacha, Lukášku, tupluje si, změna vyjednávacího týmu. Po pár minutách sondování zjišťuje, že mladý amatér je stafáž a hlásná trouba toho dědka. Ten má prý těsně před penzí, no kde tebe naši zelenáči vyhrabali…, prý důlní inženýr a právník. Nepovídej, ty máš dvě vysoké? Aha, doba to žádala, sedmnáct let pod zemí, pak úraz a práce v odborech, to víte pro lidi… V duchu zavyje jak vůdce vlčí smečky za polární noci. Bude problém, moc velký problém, už podle ksichtu. Ten dědek bude mimořádně těžce průchodný, skoro vůbec nemluví, jen čumí, sbírá a analyzuje informace. Pár takových už Lukáš za těch třináct let potkal. Protivní, svéhlaví, neposlušní lidi. Do hnoje, na skládku, do šmelcu, zbavit se jich, jedno jak!

Tak nové technologie, říkáte, no to zní skvěle! Ale budeme potřebovat nějaký oponentní posudek, jinak po nás vystartují. Že ho už máte? Výborně, výborně…, ale tahle jména ne, to je slabé, chce to nějakou pořádnou kapacitu v oboru, jinak nám to rozcupují. Tohle bude bomba, pánové, s tím musíme na radu doslova přilítnout a propasírovat to napoprvé, to musí být jak kobercový nálet, rozumíte? Jinak hrozí, že nám to někdo ukradne nebo se město zasekne a shodí se stolu na věčné časy. Nesmíme zanedbat vůbec nic! Až budete mít nějaké slušné jméno na tu oponenturu, dejte mi vědět, znova na to koukneme a já pak zajistím hladký průlet přes všechna razítka, ano? Tak, hezky ty blázny vypoklonkovat, usmívej se na ně, ty vole, a zatepla podat hlášení Ervínovi.

Ervín je supr chlap, Lukáš dobře ví, že bez něj by byl stále ta ubohá nicka, úřednická myš nemilosrdně drcená ve svěráku bezbřehého strachu o mizerně placený flek při každých volbách. Ervín vždycky věděl předem, kdo se stane starostou na radnici a jak to zaonačit, aby Lukáš zůstal tajemníkem, tou nepostradatelnou pravou rukou, převodovou pákou mezi Ervínem a starostenským úřadem.

Ervínku, byli tady zas, mají to hotové i s oponenturou, budem ty smetáky zelené brzdit dost těžko. Jestli chcete do toho s Investorem jít, je nejvyšší čas. Určitě dřív, než to prosákne ven a nějakého iniciativního blba v městské radě napadne vypsat výběrovku na využití energetického potenciálu Erny. Cože? Ty už máš na stole ten jejich projekt? Pane Bože! Odkud a jak jim to Ervín ukradl? Lukášovi naráz vyschne v krku a zamrazí kolem přecpaného žaludku. Kam až dosáhnou pracky Investora? Zbývá vůbec ve městě nějaká firma, do které ještě nemá zaťaté pařáty?

Jedna část radních čučí jak hnízdo vyoraných myší, druhá část moudře pokyvuje hlavou, jakoby všemu, co Lukáš Svoboda říká, dokonale rozuměla, jen jeden radní tiše pochrupuje. Tak tiše, že téměř nikoho neruší. Lukáš předvádí herecký koncert, na tom se později shodnou všichni přítomní. Předčítá z materiálů, rozdává prospekty na křídovém papíru, ťape rukama po interaktivní tabuli, vysvětluje, přesvědčuje, propočítává. Sám se dobrovolně ujal funkce agitátora, náhončího, verbíře. Ví, že musí radu nenápadně dostrkat k tomu, aby v jednom jediném týdnu rozhodla o té bezvadné a skvělé transakci. Město na tom vydělá zlepšeným ovzduším, adoruje. Investor vydyndá dotace na ekologický projekt, aby to nikoho nic nestálo, samozřejmě si narve kapsy na dodávkách tepla, ale to teď není potřeba nikomu vysvětlovat. Ani to, že něco málo za snahu kápne i Lukášovi. Že umějí být lidi z byznysu uznalí, o tom se už Lukáš párkrát přesvědčil. Jediný opravdový problém představuje starostova osoba. Už přestává zvládat své stavy. Lukáš správně tuší, že je jen otázkou krátkého času, kdy se provalí, že starosta šňupá koks. Co bude pak? Raději nepřemýšlet. Chtěl po Ervínovi, aby starostu vykopli hned a pořádným obloukem, ale v tomto punktu s Ervínem není žádná řeč. Prý jiné, vyšší zájmy. Kdo může mít vyšší zájmy se závislákem? Místo toho přisunuli do starostova týmu psychologa, fyzioterapeuta a novou a hlavně mladou učitelku angličtiny, aby ho neustále hlídali, ať se nesjede v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Lukáš si marně láme hlavu, kdo může tuhle starostenskou suitu platit a z čeho.

Lukáš Svoboda má sólo. V krasořečnění prostě nemá sobě rovného. Pečlivě nacvičená gesta, propilovaná intonace, správné střídání tempa řeči, slogany, vhodně zvolená barva a výška hlasu. Vše úměrné velikosti publika. Dlouhé a tajné studium filmových záznamů s projevy Hitlera a Castra nese ovoce.

Je to přesně osmnáct měsíců, co jsme poprvé kopli do země a pohleďme, zde je ovoce naší pilné práce nesoucí dobro celému městu. Levné vytápění pro půlku města, tu malou slevu ve skutečnosti platí magistrát, ale to se zdařile tají. Desítky pracovních míst, bude fuška jich tady zaměstnat osm aspoň na pár týdnů, ale to teď nikoho z přítomných nezajímá. Zásobování teplem pro nově vyrůstající průmyslovou zónu, zatím tu nemáme ani nohu, ale to sem teď nepatří. Geniální koncept postavený na ekologickém využití postindustriálu, vzkříšení staré, historicky cenné budovy plynojemu, perspektiva dalšího rozvoje, blablabla…, nepřestávaje mlít pantem, jezdí očima sem a tam, eviduje v tísnícím se davu význačné osoby z celého regionu, zapisuje si je do své sloní paměti, ukládá do sejfu vědění, kdo s kým, kde a jak, ochotný bez skrupulí vše využít a zneužít, kdykoli bude potřeba. Bože, kde jsou ty ideály, s nimiž nastupoval do úřadu tajemníka, mladý atlet, rovný chlap, neúplatný, aktivní a naivní…

Bude třeba končit, zabliká neomylně červený majáček v podvědomí, ze směsky parfémů a deodorantů plnící halu nově postavené administrativní budovy ho začíná bolet hlava a hlavně nesmí začít tu vyfintěnou sebranku nudit. Ještě trošku omáčky na závěr – to vše je naše společné dílo, díky vám všem, kteří jste tady, blablabla… Konečně je ta správná chvíle hmátnout po nůžkách a společně se dvěma potentáty a podivně se uculujícím starostou přestřihnout pásku. Sláva, potlesk. Nenažraná holota, co si chce hrát na honoraci, bere útokem studený bufet, nejmíň hodinu se teď budou ládovat saláty, chlebíčky a pomazánkami, zalívat to ohavným italským Spumante, dobrým leda tak na spláchnutí záchodu, šlapat si na nohy, boxovat se lokty u flambovacího stolu, on se zatím může jít omýt studenou vodou, povolit kravatu a vyčůrat se. Už nějakou dobu má pocit, že jeho prostata není v úplně nejlepší kondici, tlak asi taky nebude vzorový, ale ten fofr s výstavbou experimentální teplárny na úpatí staré haldy, v níž po desítky let doutná nevytříděné uhlí, mu neumožňoval vůbec nic.

Náhle mu kdosi vypne slunce.

Stojí před ním špenáti. Co ti mu sežrali nervů, co do nich nacpali s Ervínem peněz, co všechno jim museli slíbit, aby přestali zdržovat při přípravě a realizaci tohoto projektu. Vlastně to s nimi musel skoulet skoro sám, však mu také Ervín jménem Investora několikrát poděkoval. Tady kazí vzduch jen ti dva, na které se nedostalo. Zapšklý zelený idealista zjevem připomínající zastydlého hippíka, přejmenoval ho pro sebe hned při prvním setkání na Hlásnou Troubu, nehodí k jakékoli práci, byť jen v předstírané podobě, mamlas jeden. A ten tupý otitulovaný předdůchodce, zcela hluchý k zastřeným i otevřeným nabídkám k získání funkce či peněz. Vždycky jen začne fňukat a huhlat, že nesouhlasí čísla a začne všechno znovu nahlas přepočítávat. Jak může takový blbec znát fyzikální tabulky zpaměti? Kolikrát ten mu při jednáních zavařil, Lukáš musel vždycky napnout veškeré své síly, aby ostatní zúčastněné přesvědčil, že to je neškodný starý hlupák a navíc stará struktura, která provozovala své nekalé rejdy v totalitním ROH.

Teď se mánička tváří jak bůh pomsty, dědek pumpuje vzduch do plic k další tirádě, že nesouhlasí čísla a oba neodbytně otravují, že chtějí starostu, který je sem prý pozval. Lukáš horečně přemýšlí, kde se mohl starosta ztratit a jak se k němu ti dva mohli dostat, když není sám ani na záchodě. Zaparkuje ty dva u krabího salátu, v koutku duše doufá, že mořské plody zeleného vlasatce nerozzuří ještě víc, a vyrazí prohledávat budovu. V prvním patře narazí na Ervína. Pošle ho do třetího patra, starosta prý zas svítil jak baterka, táhl sebou po schodech vzhůru učitelku angličtiny. Skutečně, když Lukáš vyfuní do zmíněného podlaží, spatří, jak starostova žena střídavě žalostně hledí z okna na opravený plynojem a tiše zkouší kliku dveří do zasedačky. Jakmile se odtamtud ozve hekání neomylně prozrazující, co se za dveřmi děje, rozpačitě volá na manžílka, jestli tam je on nebo někdo jiný. Samozřejmě, že to je on, klidně haleká na ženu, ať počká pět minut, než dokončí soulož. Do toho stále hlasitěji vzdychá slečna učitelka. Konečně se ti dva vykulí ven, huby od ucha k uchu, starosta v plném laufu, paní starostová se k nim vrhá, začne jim čistit rtěnku a pudr z tváří, nosů a uší, podá slečně zrcátko a mužíčkovi hřeben, aby se učesal. Starosta drží pod paždí zahleněné papírové složky, přeci nepobryndáme nový konferenční stůl, že ano. Lukášovi se naráz chce zvracet.

Kriste Pane, jak tohle všechno skončí…

Lukáš pobíhá v kanceláři jako tygr v kleci a řve po Ervínovi do telefonu. Kašle na všecky bezpečnostní poučky, kašle na všecko. V druhé ruce drží stočenou Zprávu o kontrole experimentální teplárny, mlátí s ní do všeho, co se dostane do jeho dosahu. On, tajemník, pomáhal, jak mohl, přimhuřoval oči! Dokonce pomáhal ostatním, aby taky pořádně mhouřili, ale tohle je vrchol! Kde jsou ty slavné nové a fungující technologie? Teplo z doutnající haldy se neodebírá, důlní plyny se z poddolovaného města neodvádějí do opraveného plynojemu, namísto toho se on musí od inspekce dozvědět, že Investorova firma neoprávněně provádí jakési hloubkové vrty málem vprostřed města! To je už vrchol! Kurva! Fedrovat z černého vrtu zemní plyn rovnou do města! Jste banda šílenců! To chcete mě a starostu přivést do basy nebo co!? Tohle já už přikrývat nebudu! Mlátí Zprávou do bezbranného fíkusu, kope vztekle do radiátoru, nedbá, že si okope ručně šité boty. Půlka města má zaplynované sklepy, po ulicích vybíhají za bílého dne krysy z kanalizace, jak zdrhají před metanem, a vy hrabete dotace a serete úplně na všecko! A dnes se od policajtů dozvím, že ve vedení firem je to samý bezdomovec nebo dementní důchodce! Co si vůbec myslíte!

Nevšímá si, že se tiše otevřou dveře a do kanceláře tiše vstoupí dva muži. Než se vzpamatuje, popadnou ho za ramena a táhnou ho kolem vyděšené sekretářky přes chodbu na záchodky. Čeká tam na něj Ervín, ještě stále drží půl metru od ucha telefon, z něhož na něj před chvílí hulákal. Netváří se vůbec mile. Lukáš začne močit do zapnutých kalhot. Okamžik na to sedí na vykachlíkované podlaze mezi pisoáry, kam ho poslala Ervínova zdrcující rána do nosu. Polyká krev, rukama šátrá po mokré podlaze, hledá zbytky brýlí, poslouchá Ervínův tichý hlas. Starosta je a bude na jehle, toho úplně vynech. A ty, Lukášku, budeš držet hubu, jinak se povede zle nejen tobě, ale i tvojí vile a tvému tajnému kontu. To sis vážně myslel, že o něm nevíme? Za co nás máš, ty kaňkožroute? Ty další dotace prostě klapnou a ty se postaráš o všecko. Nejen o dotažení projektu, ale i jeho následnou kontrolu. Zpacifikuješ potížisty, seženeš nové lidi do kontroly, dohlídneš na ně, necháš vypracovat nové posudky, všecko pojede jako na drátkách, jinak to odsereš, zapamatuj si to. Máme tě na lopatě.

Ervín se otočí na patě, zmizne i s gorilím doprovodem jak mávnutím kouzelného proutku. Lukáš se pracně hrabe na vratké nohy, strká svou hlavu s vypelichaným porostem pod ledový proud vody, čeká, až ustane příval krve z rozbitého nosu. Osuší se papírovými ubrousky, prohlédne se v zrcadle, jestli je od hlavy až k patě bez poskvrnky. Uvědomí si, že už pár let si nevidí přes břicho na nohy. A taky si uvědomí, že zhruba stejnou dobu už tahá za kratší konec provazu. Na čele mu vyrazí ledový pot, sevře se mu žaludek a začne se dusit.

Lukáš Svoboda zmizel z povrchu zemského. Alespoň pro orgány činné v trestním řízení. Jinak je tam, kde by ho nikdo nehledal. Sedí v maličkém kutlochu na půdě radnice, odkud kdysi StB bedlivě naslouchala, co se povídá po telefonních linkách. Po plyšáku odsud zmizela jen použitelná technika, o maličký stolek se židlí a věšákem nikdo neměl zájem. Stále zoufalejší Lukáš tu sedí už šestý den. Deprimuje ho pobyt ve špinavé kukani bez oken, zoufá si, když po nocích sleduje na notebooku události hýbající městem. Znovu a znovu prožívá tu hrůzu, když před odchodem do práce vlétlo do jeho vily komando za účelem provedení domovní prohlídky. Sebrali, na co přišli, vybrali mu i trezor, ve kterém měl pár důležitých písemností. Kdo se v nich teď asi hrabe? Naštěstí má všecko nahrané na cédéčkách a stihl to uklidit pryč ze své kanceláře, na to ti blbci nepřišli, že by to mohl mít u svých podřízených. Teď jen vymyslet, jak se dostat za hranice. Pokud realitka pohne zadkem a podaří se zpeněžit nemovitosti dřív, než je zablokuje soud, nebude tak zle.

Pouští reprízu nedělní publicistiky. Málem spadne ze židle, jako host tam je Ervín! V titulku se jménem se skví označení - dozorující státní zástupce. Lukáš tuhne, není schopen ani polknout. Tupě zírá na displej počítače a poslouchá, kam Ervína tlačí moderátor. Ten nakonec nerad přizná, že i v této kauze budou potrestáni jen poslední pěšáci, kteří byli určeni k likvidaci už před započetím akce. Lukáš okamžitě vypění. Ty svině! Ty hnusná svině! Já ti ty pěšáky osladím, hajzle jeden! Třeba půjdu do lochu, ale sám určitě ne, pár si vás přiberu na cestu! Nervózně hrabe v tašce pevně rozhodnut ihned přeposlat obsahy cédéček všem novinám. Po chvíli zkamení. Marně ťuká do klávesnice, cvaká myší, ani jeden soubor se nedá spustit. Má pocit, že na něj sahá smrt, že se mu rozskočí hlava, že mu praskne srdce, že se zřítí do bezedné černé jámy. Vyděšeně hledí na prázdný monitor, naprázdno otvírá pusu, pak si uvědomí, že už ani nemůže křičet, nepříčetný děsem a hrůzou jen vyráží jakési skřeky. Vyrazí z půdy na toaletu v posledním patře budovy. Jindy tam chodil jen v době, kdy budovu opouštěly uklízečky, aby si náhodou někdo nevšiml odběru vody a elektřiny, ale teď si nemůže pomoct, nutně se potřebuje vzpamatovat, omýt se studenou vodou, vyprázdnit střeva nebo z toho opravdu zešílí! Hbitě propojí poplašná čidla na půdních dveřích, slétne po schůdcích do chodby a běží rovnou k záchodům. Roztočí kohoutek, znovu a znovu hází hrsti vody proti obličeji, omývá šíji. Pak zvedne hlavu, pohlédne do zrcadla a zkamení podruhé. Za zrcadlem je zastrčen lístek se vzkazem: Jdeme si pro tebe. Má pocit, že na ten vzkaz hledí snad hodinu, neschopen jakéhokoli pohybu. Pak uslyší kdesi dole na schodišti klapnutí dveří a zběsile vyrazí. Běží dýchavičně zpátky do svého úkrytu, desítky kilogramů sádla ho nemilosrdně brzdí, stahují zpátky, svazují mu léta netrénované nohy, žíly na krku jsou napjaty k prasknutí, průdušky hvízdají jak píšťaly parní lokomotivy. V kamrlíku hrábne do tašky. Je tam. Věrná kopie devítky čízy, sice jen plynovka, ale na tři čtyři metry to není velký rozdíl. Těžce se vydrápe po žebříku do vikýře a násilím se protáhne na střechu. Nedbá na trhající se košili a kalhoty, odřeniny, na tukových polštářích, tak velké, jak roztažené dlaně. Hlavně pryč z té půdní pasti. Konečně na čerstvém vzduchu, a teď na střechu druhé budovy a přes ni dolů do města, zachránit se ve spleti ulic, ztratit se v davu chodců. Bezhlavě se rozběhne, v noční tmě prosvětlované pouze záblesky z ulic hluboko dole, nemá šanci zahlédnout natažený drát mezi komínem a konzolou bleskosvodu. Těžce žuchne na hladký plech střechy a začne se nekontrolovaně smýkat k okraji střechy. Napřed pomalu, kdyby oželel pistoli, ještě by stačil hmátnout po anténním svodu. Stále je ale podivně klidný, jako by to nebyl zápas o holý život, ale nevinná hloupá klukovská hra, je si jist, že se zastaví o okap. Že ho shnilý plech neudržel, to si stačí uvědomit, až když mine okna ve čtvrtém patře….

Ervín sedí za starožitným psacím stolem, vychutnává v ústech příchuť dubového dřeva ze skotské whisky, při tom pečlivě poslouchá záznam telefonického rozhovoru, který si nahrál. Baví se na něm s pobočníkem Investora. Často ho zastavuje, vrací zpátky, analyzuje každé pobočníkovo slovo, každou odmlku, změnu tónu, hledá známky nervozity, agrese, jakékoli emoce, cokoli zvláštního, neobvyklého. Občas si na papír udělá poznámku.

Problém je vyřešen. Pokud se Investor rozhodne pokračovat, je potřeba vytipovat nové koně pro magistrát. Jeden starý právě doběhal, druhý je odložen v ústavu. Začal projevovat známky demence způsobené požíváním nadměrného množství povzbuzujících látek. Vyhlídky na zlepšení mizivé až nulové. Odsud nebezpečí nehrozí, ale bude na něj třeba dohlídnout. Naštěstí je paní bývalá starostová velmi rozumnou osůbkou, porozuměla vzkazu i obálce.

Pak se připojí na internet, začne prohledávat databáze firem. Bude zajímavé sledovat těch šest vyprázdněných skořápek, co zbyly po odčerpání dotací. Na papír si kreslí celou složitou strukturu vlastníků. Nakonec sepíše seznam osob, které prošly vedením firem až do vyvedení majetků. Dlouho své poznámky studuje, škrtá, přepisuje. Některé listy pečlivě složí, vloží do obálek, zalepí, nadepíše, ponechá ležet na stole.

Nakonec to nejpříjemnější, usměje se. Vytáhne z igelitového pytlíku dvě kreditní karty nesoucí podpis Lukáše Svobody, ze zelené složky papírek s návodem na připojení do systému. Když se dostane na účet, překvapeně pískne nad zůstatkem. Během půl hodinky pak finance převede přes čtyři další banky na konto s krycím názvem Igelitka. Chvíli váhá, pak se rozhodne původní účty nerušit. Ještě se můžou někdy hodit. Nakonec pečlivě roztřídí písemnosti na stole, ty zbytečné spolu s kreditkami a SIM kartou z wifiny hodí do roztopeného krbu. Pečlivě kontroluje, jestli vše beze zbytku shořelo. Pak písemnosti znova roztřídí, menší část vloží do aktovky, zbytek zavře do trezoru vedle krbu.

Nalije si ještě jednu skleničku, nechá sálat teplo z krbu na svá rozložitá záda. Byla to perná noc, ale vyplatila se, usmívá se. Dá si sprchu a půjde posnídat s manželkou a dětmi. Dá si něco sladkého, čerstvé křupavé rohlíky s máslem a domácím džemem. A pravou brazilskou kávu. Za oknem se právě rodí další den, určitě přinese nové úkoly, nové šance, nové možnosti…

Luděk Olšový