Patřila k mému životu tak samozřejmě, jako světlo patří ke každému ránu, tma k hluboké noci, ryba k vodě, déšť k temným mrakům. Vídával jsem ji pokaždé, kdykoli jsem šel kolem jejího okna v prvním domku staré kolonie. Ať v poledne či ve dvě v noci, vždy se dívala ven. Na zdi z neomítnutých červených cihel bylo zřetelně vidět, že to okno bylo vestavěno dodatečně, na čísi přání. Na přání toho, kdo chtěl vidět na jedinou přístupovou cestu k dvaceti dvojdomkům, se zahrádkami jako dlaň.