Patřila k mému životu tak samozřejmě, jako světlo patří ke každému ránu, tma k hluboké noci, ryba k vodě, déšť k temným mrakům. Vídával jsem ji pokaždé, kdykoli jsem šel kolem jejího okna v prvním domku staré kolonie. Ať v poledne či ve dvě v noci, vždy se dívala ven. Na zdi z neomítnutých červených cihel bylo zřetelně vidět, že to okno bylo vestavěno dodatečně, na čísi přání. Na přání toho, kdo chtěl vidět na jedinou přístupovou cestu k dvaceti dvojdomkům, se zahrádkami jako dlaň.

Nevzpomínám si, kdy jsem viděl to okno bez ní. I přesto stihla všechno, co měla, musela. Nakoupit, uvařit, uklidit, okopat a vyplít zahrádku, starat se o svých šest dětí, postupně je vypouštět z rodného hnízda do světa. Za ta léta v okně zešedivěla, vypadaly jí zuby, narostl nos, přibrala pětadvacet kilo. Jen ty hluboké hnědé oči měla pořád stejné, němě kladly celá ta léta stejnou otázku.

Tehdy jsem ji ještě nedokázal přečíst…
*****
Čekání na realitního makléře se zoufale táhne. Už jsem chtěl být dávno pryč, místo toho sedím v prázdné místnosti, hrabu se ve vzpomínkách, ze kterých mi není dobře. A ten dnešní pohřeb…
Bleskově se rozhodnu, vydávám se do hospody, je to jen přes dvě ulice. Dám si pivko, vařit už se tam už asi nebude, na to je dnes zdejší čtvrť příliš zpustlá, ale možná budou utopenci nebo snad, tak jako kdysi po závěrečné, když jsme to roztáčeli do rána, nezdravá, mastná, ale jedinečná topinka na vepřovém sádlíčku, spousta česneku…

…, za pět minut nevěřícně hledím na polorozebranou barabiznu s vymlácenými okny, co se jí kdysi říkalo sokolovna, zbytky střechy nad divadelním sálem překrývá dvoumetrová bříza, z výčepu výsměšně vyčuhuje poslední neukradená traverza. Společenskou funkci místní osvěžovny přebrala zamřížovaná unimo buňka s hrdým nápisem „večerka“, dva velké slunečníky, železné stoly dohromady svařené s lavicemi, u nich nezbytní opilci s lahváči. Zírám na tu spoušť, nemám ani sílu otočit se, odejít. Osvald pozvedne na pozdrav láhev, druhou rukou mi ukáže na lavici.
„Sem už aji myslel, že se ani nestavíš, když si byl na tem funusu.“ Beze slova sedám na lavici, dostanu otevřený lahváč, rozdám marlborky.

„Se ti daři, co? Podle tych cigar. Furt maš tu lesacku firmu?“, začne další týpek, marně doluju z paměti jeho jméno, naskakuje jen přezdívka Midas.

„Ty maš firmu?“, diví se Jura z ďury.

„A jaku,“ přitakává Osvald, „sem byl u něho na brygadě, ty cype, tos něviděl.“ Nechlubí se, že za dva týdny měl po ránu třikrát zbytkáč a musel jsem ho vyrazit. „Dvacet chlapuv s huskvarňami, nakladače, harvestory, tahače z opleňakami, ti pravim, šrumec jak cyp. Dva hektary za hodinu zme skosyli jak nic. Horši, jak za našich času na šachtě v rubani.“

„Všecko jsem to prodal, když přišla krize, hned jak jsem zjistil, že umím nakoupit dřevo levněji, než za kolik ho umím vytěžit.“

„Tyz je cyp“, hodnotí výsledek mojeho podnikání Osvald, naštvaně se otočí od stolu, vyrazí do večerky pro rum.

„Dyť pravi, že šel do minusa, ty cype!“, opáčí Jura z ďury.

Zoufale pozoruju, jak hlubokou propast vykopalo těch dvacet let, co jsem tu nežil. Chce se mi vstát, utéct někam daleko, pryč od těch užvaněných přestárlých primitivů, jejich duševní rozhled končí u posledního vyfárání z dávno uzavřeného dolu.

„To je jasne, synek se dal na šmeleni z dřevem, bo mu smrdi robota,“ nasazuje tomu korunu Midas. „A maš recht, do penze se eště narobiš dost, esli tě nezavřu, gdyš si fčil ten šmelinař. Maš aji teho bileho koňa nebo jak se jim mluvi?“ Neodpovídám a on nečeká odpověď. Chce jen mluvit, lhostejno, o čem.

„Funus jak cyp, co?“, Osvald dorazil s neokolkovaným rumem, na stole se odkudsi záhadně vynořují půldecáky. „Stara spluva to ma za sebu, tož na jeji zdravi“, říká prastarý vtip. „A viš, co ti povim, synku? Loni sem z ňou ležel ve špitale, bo se mi bachor jen tak sam nafuknul a bolel jak cyp, a furt mlela o tvoji babině a o tobě, viš o tym?“

„Babi za ní chodila.“

„No to se chytla partyje, to ti povim.“
*****
Slyším třesk rozbíjeného porcelánu, musím vstát. V očích tuna písku, v hubě jak v polepšovně, ruce ukrutně bolí, nemůžu vůbec narovnat prsty, a hlava, ta praskne snad do tří vteřin.
Musím…, MUSÍM…

Konečně se šinou ztuhlé nohy z postele na zem, už nikdy pět šestnáctek za sebou a k tomu přes noc, kolikrát jsem to už říkal… V kuchyni na zemi nadělení a pohled pomněnkových očí, já nechtěla, to ty moje staré ruce. Konečně se podaří zaostřit pohled na kukačky, spal jsem tři hodiny…

Co ti je, ptám se očima od džbánku s ledovou vodou, bezvládně sesunutý na lavici u stolu, pomněnkové oči zalévají slzy, skousnuté rty, brada se chvěje, zase ji mlátí, žaluje beze slov. To si mám zas jít pro podmínku, otráveně konstatuju nahlas, obouvám vojenské kanady, pak už vztekle oblíkám tenké triko a černé fáračky, v kapse studí těžké železo boxeru, památka na časy strávené v tvrdém jádře Baníku. Vztekle prásknu dveřmi. Jak mám odmítnout, když mě o to prosí moje babi…

Kravál na celou ulici, ženské hledí od vrátek, bojí se jen promluvit, před jejich domkem starý Kiedroň s utrženou páskou pomocníka VB v ruce, masíruje si červenou tvář, dostal si do pysku a bojiš se zavolat fizly, co, stary ožralcu, prohodím, když jdu kolem něj. Něco mektá, musím ho nějak nakopnout, aby šel do hospody k telefonu. Posrany si z nich až za uši, volám přes rameno, tu pasku si vystav na plotek, ubožaku . Kiedroň zafungoval, neochotně startuje někam k telefonní lince, já se staženým zadkem mlátím do zamčených dveří domku. Pořád nic, pak v nich naráz stojí to hovado Vilém, schýlená hlava ve futrech, výška dva metry, sto třicet kilo svalů, vidím přes něj, jak Josef staví na nohy Žofii a utírá ji ručníkem krev z tváře. Zdař Bůh, zkouším to po havířsku, jsem po páté šestnáctce, nemůžete ten kravál s matkou dělat potichu, snažím se zasrandovat. Vilém otevře hubu, je zle, do nosu mi buší odér z chlastu. Číhám, jestli mě nebude chtít rozplácnout, ale dá mi pět vteřin života navíc, ztěžklým jazykem vysvětluje, ta stara rypna kajsyk schovala mojemu synovcovi jakusyk střikačku s terpentynem nebo co to je. Pak se zjeví v mojí výseči dobře známý ksicht zrzouna Slávka, čím se zas napajcoval, přemýšlím si, na první pohled je jasné, že je mimo. Není to pervitin, že ne, ptám se nenápadně Golema, jen něco zabručí a snaží se zavřít. Pusť mě na toho zjeba, probírá se zrzek Slávek z rauše, zlomils mi ruku, já ti teď ukopnu hlavu u samé prdele, huláká nepříčetně, že je ho slyšet snad až u Ostravice, dělá se mu pěna v koutcích. Objeví se Andželína s čerstvým monoklem, no potěš koště, snaží se rezavého synáčka zezadu obejmout a uklidnit. Vypálí jí z otočky druhou, hlava jí zaplandá jak hadrové panence, vezme další o dveře do kuchyně, ježíšmarjá, to budou dnes jatka. Pak se soustředí na mě. Sype jednu sprosťárnu za druhou, protáhne se kolem Viléma, kluše do dřevníku. Jestli byste chtěli, odvezl bych vaši mámu k doktorovi, ztrácím čas a snažím se vylákat Žofii z domku. Prásknou mi dveřmi před nosem, Žofie znova začne volat o pomoc, pak cvaknou vrátka kdesi vzadu a rezoun vyrazí se sekerou. Teď jsem pro změnu posraný já, zdrhám, kličkuju jak zajíc a nejde to, kanady jsou možná dobré k boji zblízka, ne ke sprintu o život, naštěstí hned za dalším rohem vběhneme rovnou pod kola esenbákům. Starý Kiedroň náhodou natrefil na motorizovanou hlídku, cpali se v krčmě U jelena dršťkovou. Zelení mužíci vyskakují jak čertíci z krabičky, jestli opravdu něco umějí, tak mlátit gumoléčbou. Zrzek schytá takovou šlupku, že v běhu sedne na zadek, sekera s ním jede kus po dlažbě, jiskry lítají od ostří, jak klouže po žulových kostkách. Blbec má štěstí, křečovitě vyrážím před nechápajícím příslušníkem, zchváceně oddechuju jak parní lokomotiva, poprvé v životě mám opravdovou radost, že jsem potkal policajty.
*****
„Héééj, slyšiš? Ty mě vubec něposluchaš!“

„…dlouho jsem tu nebyl, trošku jsem se zamyslel,“ napiju se piva z láhve, půldecák nahnědlého smradu odstrkuju ke středu stolu.

„Se ptam, esli sy přijel spředať barak!“, řve mi do ucha Osvald.

Něspředavej, spředaš enem raz!“, dělá stereo Midas.

„Něposluchej tych dvuch starych kafabli,“ huláká Jura z ďury. Pořád mu tak říkají, i když Jura z břeha už je dávno pod drnem. „Něbyvaš tu, stoji tě to enem penize.“

„Něspředavej, my tu něchcem žadne cizaky!“

„Jasne, nech tu žiju ti, keři tu patřy, keři tu vyrosli! A ni jacysik gauneři a přibyše!
*****
Už přijeli ti noví, letí zpráva kolonií. Místo starého kulhavého Gabryše, toho, co zmrznul v zimě na zahradě. Šel pro dřevo až dozadu k plotu, sousedi mu hodili přes plot zadarmo trámy a desky ze starého krovu. Uhlí z Měst En Vé prodal hned na podzim, bo chlast je drahy jak cyp, kdo to kdy viděl, dvě stovky za litr špiritusu. A v tom sněhu upadl a už nevstal, nedosáhl na berlu v závěji. Volal, křičel, nedovolal se. Nikdo ho neslyšel, každý byl doma v teple u vánočního stromku, našli jsme ho až na Nový rok, babi mu nesla domácí jablkový závin…

Přijeli všichni na korbě vejtřasky, naskládaní mezi starým omláceným nábytkem. Seskáčou dolů, žena s dvěma dcerami jdou poklízet, zatímco synové začínají snášet nábytek z korby. Stavím se do řady pomocníků, nosím, tahám, ukládám. Za půl hodiny je auto prázdné, nová rodina se pomalu zabydluje. Chci odejít, kdosi mi do ruky vrazí puntíkovaný hrnek, horký čaj s medem v časném chladném jaru přijde vhod. Žofie se ptá na mé jméno, červenám se, když mě chválí za pomoc, rezavá Andželína mi dává pusu na čelo, cpe mi pod nos svůj neskutečně hluboký a přecpaný výstřih. Obrovitý Vilém mě přizvedne jednou rukou do výše svých očí, řehtá se mé bázni, on je dnes king, dostal tohle bydlení ze šachty, kde pracuje, všichni ho musejí obdivovat, pochlebovat. Pyšně mi povídá, že koupí druhou půlku domku, budou mít zase pořádné bydlení, čtyři místnosti, panečku, to už je pořádný byt, to nebude byt, to bude zámek...

Pak přijede do naší ulice taxík a rázem je po sváteční náladě. Z předního sedadla se vyhrabe Anka, francouzskou holí strčí do vetché branky, rázně buší do dveří. Jen co Žofie otevře, spustí tirádu, mně neutečeš, i kdyby ses odstěhovala na severní pól, ty zmije, zničila jsi všem okolo život, za to tě budu pronásledovat až do smrti, nikdy ti nedám pokoj. Přišel můj čas, já budu ničit tebe. Vidím, jak se z té babice všem dělá špatně. Po pátém nadechnutí se zvedne Vilém od stolu, natáhne tlapy po Ance. Nesahej na mě, ty ďáble, tvoje máma mě skoro zavraždila, podívej se, co ze mne zbylo, ječí pronikavou fistulí, Vilémovi klesnou ruce, bezradně se otočí, hledí na všechny okolo, mám ji shodit se schodů nebo rozplácnout o stěnu jak dotěrnou masařku, ptá se očima. Už je tady zas, kvílí za mnou zoufale Fanka, věší se na krk Andželíně, o kterou se pokouší hysterický záchvat. Žofie se hrne proti Ance, tady tě nepustím, dál už ani krok, čarodějnice, vzalas mi Karlíčka, děti ti nedám, budu je chránit do smrti jako oko v hlavě, táhni, ty děvko, Anka šermuje berlí, vyloupne si skleněnou náhradu z očního důlku, tohle oko myslíš, ty bestie, jen do toho, zab mě, poprvé ti to nevyšlo, nevyjde ti to ani dnes, nevyjde ti to nikdy. Budeš platit, platit, platit, vycucám tě jak pavouk mouchu, Karlíček byl můj, ty jsi ta děvka, co kradla chlapy.

Utíkám pryč od toho domu hrůzy, zděšený skleněným okem, zlobou a nenávistí v srdcích všech, co v něm byli, pryč, pryč odsud, než mne dostihnou, nakazí, zlikvidují, sežerou, nečekám, až Vilém přece jen popadne Anku, vzpouzí se, bojuje, jak se dá, škrábe, kouše, on ji táhne ze zápraží až na chodník, ne, nechci to vidět. Pryč…, pryč odsud…
*****
„Schody se zametaju odzhora, ty cype!“

„Ja ti pravim, že musyme začnuť každy od sebe! Tu se musí zrobit pořadek a ne že si tu každy chodi do sokolovny jak do Bauhausu, rozumiš?“

„Serte na to, syncy, dejte se po pulce!“

Atmosféra pod slunečníky houstne úměrně s klesající hladinou rumové atrapy v neokolkované láhvi.

„Tyz je sfětak, co ty na to praviš?“, snaží se mne zatáhnout do vzrušené debaty trio místních karikatur. Nečekají na odpověď, jeden přes druhého hlasitě vysvětlují, proč právě oni mají pravdu, ani jednomu z nich nevadí, že ho ti druzí dva neposlouchají… Marlborky došly, častují se vzájemně startkami, na stůl přistane třetí láhev pochybného lihu s rumovou esencí.
Bože, kde jsou ti chlapi, co v podzemí opravdu lámali skály, jejich slovo bylo jak zákon a nikdo se jim neodvážil postavit…

Byli vůbec někdy…?

Nevyfantazíroval jsem si to všechno…?
*****
V pozdním večeru stojím s Renátkou pod obrovským kaštanem, zkouším její vnady, hraju si s jejím jazýčkem, mrštným jak ještěrka.

Hó, hohohó, zařve na celou ulici bohatýr Vilém, Žofie mu otvírá branku do zahrádky, potichu, Vilémku, lidi už spí, no a co, ať všichni vědí, že jsem došel, hó, hohohó, mamo dnes sme brali, dostali sme peníze za rekord, hó, hohohó, mamo, ja sem navíc vyhral, spoustu peněz, dívej, Vilém tahá hrsti bankovek zpod košile, proboha, co ten můj chlapec provedl, panenko Maria oroduj za něho, až ho zase seberou četníci. Nic sem neukrad, mamo, to jsou peníze za to, že jsem odnesl nejdál stotřicetikilovou sekci na zádech, osm set dvanáct metrů do kopca jsem ji nesl, není lepšího v našem porubu, mamo moja, povykuje Vilém, nevšímá si nikoho, ničeho, zpitý vodkou a vítězstvím, zatímco Žofie pátravě hledí na všechny strany, cpe svého Vilémka do domku, pryč z očí všem, co závidí nebo by mohli ublížit. Pár chvil, než mu nachystá bohatýrskou večeři, pak rychle ke svému oknu na hlídku. Vzápětí uvidí přihnutou postavu, jak kulhá středem pusté uličky, a vyrazí jak srna ven na ulici, křičí na pajdající Anku, pryč, běž pryč, tady nesmíš, to je náš dům, naše ulice. Anka přejde do tmy, stojí nepohnutě, čeká, až Žofie dojde k ní. Pak neuvěřitelnou rychlostí přehmátne francouzkou hůl do druhé ruky a golfovým úderem napálí Žofčinu hlavu. Padne jak podťatá, Renda hystericky ječí, vytřeštěně hledím, jak Anka důstojně beze slova a bez kulhání kráčí pryč. Když zmizne na konci ulice, pomine strnulost, konečně se rozhýbu, běžím na pomoc Žofii, zkouším, jestli dýchá, jestli jí bije srdce, jestli jí z ucha neteče krev, pak zběsile bouchám na okno prvního domku, lidi, proboha otevřete, pomozte, jinak nám Žofie umře v náručí… Po sto letech čekání se objeví modré blesky z majáku sanitky, rychle ji naložte, dostala ránu do hlavy, asi má prasklou lebku, je v bezvědomí. Zelené komando dorazilo vzápětí, pumpuje ze mě informace, to ji zas mlátili synáčci, že jo, přiznej to, nepomáhals jim, ty dacane? Málem se prokecnu, že mi je Renátka svědkem, zdrhám před nimi do sanitky, řidič zapne fňuknu, Žofie se probírá, hnědé oči jsou zakalené a nepřítomné, křečovitě se mě drží za ruku, nechce pustit ani za nic. Pane četníku, povídá, Anka mi ukradla mojeho Karlíčka, vy jste první, komu všechno povím, starý Košut mlčel jak hrob a Anka ze mě udělala stvůru, i moje děti mě zatracují, já se musím přiznat. Já nejsem četník, bráním se, mám modré hadry, protože jdu z hasičárny, nic nepovídejte… Já musím… Nepovídejte nic, Žofinko, šetřete síly, kéž vám jich Bůh dá co nejvíc…
*****
„A máme ji tady! To je dost, pojď mezi nás!“, vykřikují mazavky. Otočím se, nikoho nepoznávám. Až hlas zhrublý cigaretovým kouřem prozradí Andželínu. Ztrhaný obličej je k nepoznání, šťabajzna s pětkami se proměnila v soudkovitou figurku s nezdravě vypouklým břichem, místo rudé hřívy plesnivá koudel v prapodivném rozcuchu, Bože můj, neudržím své zděšení, snad jen ty legrační nohy s hubenými lýtky zůstaly stejné. Strčí mezi rty startku, napije se piva z Midasovy láhve.

„Tož, chlopi, na kar nemám, ale vás počastuju, tu máte,“ vytasí z igelitky láhev.

„O, ty cype, viska,“ rve Osvald flašku z rukou Jury z ďury, všichni se snaží o překot naplnit půldecáky.

„Co čučiš, jak zjara?“, ptá se mne Andželína. Ani nestihnu otevřít ústa. „To viš, ta stara megera nam davala pěknu čočku, představ se, štyrycet roku, a furt take nervy. Viš, co to bylo?“
„Proč jste ji nedali k soudu? Vždyť to bylo trestné!“

„Ty byz dal svoju mamu k soudu?“

„Já myslel, že mluvíš o Ance!“

Čemu o Ance, či Anka zničila život fšeckym sfojim děckam? No zeber si, Vilem zedřeny na šachtě, Jožan utekl f patnasti z baraka a uš sme ho nigdy neviděli. Fanka z maturu myje hajzle, ode mě dycky zdrhuli fšecy chlopi, z mojiho synka se stal feťak…“

„Počkej, feťákem se snad nestal kvůli své babičce…“

„Jak to že ne! Gdybys ty měl taku babinu, tak si zežrany na šrot furt! Taka ostuda! Dobře, že už ji něni, taka megera, dyť može za fšecky prusery, co se nam staly!“

„Počkej, počkej Andželíno. Tobě někdy máma řekla, co se tenkrát stalo?“

„Co by řikala? Dyť to do nas chodila Anka trubiť co chfilu! Ju zmrzačila a při tym se aji zabil tata na traktoře! Fšecko sme věděli! Strašne! To je život, kurva! Nalejte mi, chlopi, velku štamprlu!“
*****
První přijel na místo tragédie věčně ožralý Košut, svážel s koňmi seno z Mokrého Lazu, všecko viděl jak na dlani. Přivázal traktor lanem ke stromu, aby probůh nesjel dál, pak zapřáhl koně, aby odlehčili váhu železné obludy, holýma rukama vyhrabali se Žofií přimáčknutého Karlíka zpod volantu. Když ho ale vytáhli na žebřiňák, byl už v Pánu. Zato Anka řvala jak tur. Nechtěla být s mrtvolou na voze, přitom měla nohy zohýbané jak hokejky, plivala ten drahocenný polský špiritus, který se do ní snažil Košut nalít, nakonec tu flašku dorazil sám, na polámanou, zkrvavenou Anku bez oka zbylo místo pašovaného anestetika jen pár facek.
*****
„Andželíno, řekla vám někdy máma, že váš táta měl za milenku Anku?“

„Co? Naš tata? Ty ses zbyčil nebo co? Dyť to byl předseda národního vybora a aji jezede!“

„To si fčil ujel,“ startuje na mě Jura z ďury, „ja sem ze stejne dědiny, jako byli oni, to se bestak vymyslela Žofia, aby neskončila v base, za to co zrobila! Karel byl ten nejlepši chlop, jakeho sem gdy potkal! A sfoji babě byl věrny až za hrob, na to možu dať ruku do ohňa.“

„Aby ti neshořela až k ramenu, Juro, Žofie si nic nevymyslela, starý Karel prostě píchal Anku! A celou dobu, co byl ženatý, Žofku si vzal jen kvůli rodičům, aby mohli spojit pole!“

„Běž do řiti!“

„Tahni odsud, ty cype!“
*****
Žofie běží jak o život, nahoru přes Půlgrůň, pak dolů do Mokrého Lazu, znova nahoru k lesu pod Kykulou, každý druhý by už dávno vykašlal plíce, padl do prachu. Jen ona může vydržet to šílené tempo, dcera přivandrovalých Valachů, drsných chlapů, co prožili své životy na horských kotárech. Běží za svým mužem, za svou láskou, nikomu ho nedá za nic na světě. Zdálky už vidí traktor na kraji pole, její Karlík nikde. Šílí obavou, žárlivostí, strachem, běží ještě rychleji. Tak rychle, že pár metrů od traktoru padá vyčerpáním na kamenitou cestu. Marně lapá po dechu, čeká, až se ztratí fialová kola, až rozdýchá černé mžitky před očima, sáhla až na úplné dno svých sil. Koupá se v potu, konečně zas může na roztřesené bosé nohy, potácivě vrávorá dál, vidí svého Karlíka, jak bere zezadu tu blonďatou Drobilovic důru, jak u toho hekají, ona vrtí zadkem a cosi volá, pak ji oba téměř naráz zpozorují, začnou jí spílat. Karlíčku můj, jaks mi to moh udělat, on na ni řve cosi o černých bestiích, Anka křičí, ať táhne do vsi za svými haranty. Žofie se na ni sápe, chce jí vytrhat všechny vlasy, vyškrábat oči, vyrvat jazyk, aby byla aspoň chvíli zticha, aby mohla mluvit se svým Karlíkem. Jeho rána pěstí do ledviny ji složí na zem, byla tak tvrdá, že zas balancuje na pokraji bezvědomí, ochromená tupou bolestí, zalévá jí záda, bez hlesu hledí na Karlíčku, bezmocně lapá po dechu, nohy se cukají a kroutí v křečích, ruce bezvládně máchají ve vzduchu. Co za mnou furt lezeš, řve Karlík, bere Anku za ruku, skáčou na traktor a ujíždějí svahem nahoru, pryč od žárlivé Žofie. Popadne kámen, plna zoufalství hodí po té zelené, hlučné a smradlavé příšeře, krade jejího Karlíčka, zastav se, Karlík patří mně! Kámen se odrazí od pluhu Ance přímo do tváře, Anka vrávorá, ruce na obličeji, Karlík pustí volant, snaží se ji udržet oběma rukama, aby nespadla rovnou pod kolo, zelená příšera duní, řve, ruční plyn ji drží v plných obrátkách. Předek nadskočí na příčné stružce a vydá se vpravo bokem do svahu, Žofie bezmocně hledí, jak se začíná převracet. Nejdřív pomaličku, jako by se rozmýšlela, jestli to má opravdu udělat nebo ne. Karlík pustí Anku, ta spadne dozadu na zvednutý pluh, on chvíli bojuje s volantem, pak z té zelené bestie chce seskočit, ale je pozdě. Noha mu sklouzne mezi pedály, obluda ho přimáčkne volantem do hlíny, kterou předtím sám zoral. Žofka ohromeně stojí, kouše se do pěsti, hledí na ječící Anku s vylitým okem, bezvládně zamotanou v radlicích, na svého Karlíka, jak chroptí, dusí se vlastní krví, není, kdo by pomohl. Teď zoufale natahuje ruku ke své ženě, sliboval jí věrnost a lásku až za hrob, ale teď do hrobu? Ještě ne!!!

Žofie, pomoz, zachraň! Vždycky jsi pomohla, když bylo potřeba!

Žofie…!

ŽOFIE…!!!
…..!!!
*****
Poslední cigareta. Pomalu šlukuju, kouřím ji až k filtru. A poslední setkání s minulostí, už tu nemám co dělat. Kupec dělal okolky, sundal jsem v mžiku cenu o sto padesát tisíc, když podepíše ihned a dalších sto, když zaplatí do týdne. Oněměli s makléřem, snad na pět minut. Makléř se pak teatrálně chytal za hlavu a syčel na mě, jak jsem to mohl udělat. Kašlu na jeho provizi, na prachy, kašlu na všechno tady. Chci odsud pryč, nejlíp někam do lesa. Nasedám do auta, pomalu vyjíždím z kolonie. Poslední pohled na domek, který už nikdy nebude můj. Při výjezdu z kolonie na hlavní cestu oči automaticky sklouzávají na bok krajního domku, do vestavěného okna. Není tam nikdo.

Ale já tam stejně pořád vidím ty její hnědé oči…
.........................................................................................

Luděk Olšový