Můj nepřítel Dominik bezmocně poškubává nohama, tělo visí bezvládně jako zplihlý mokrý hadr, modrá mu tvář. Mé ruce zezadu utahují smrtící smyčku kolem krku, koleno se zarývá do jeho zad. Projíždí mnou zadostiučinění a úleva, pekelný vejlupek je se vší svou špatností v mé moci, a definitivně s ním skončím.

A do toho všeho mého pomstychtivého krváku, se náhle přihlásí dávno zasutá vzpomínka na válku, bloudím rozvrácenou Bosnou, míjí mně statisíce trpících lidí, potkám kamaráda Radislava, mezi přáteli přezdívaného, Smetko. Už dávno ne jeho rozesmátá tvář je zachmuřená, říká: „ať uděláme cokoli, beďar Petar má, jako vždy, předem nachystaný protitah, to není člověk, to je ďábel v lidské podobě.“ Petar, krycí jméno bosenského řezníka, jehož hlavní rádce a pomocník v těch končinách, je a byl Dominik, který mi momentálně chrčí na klínovém řemenu.

„Ať uděláme cokoli…“

Přepadne mne náhlý a bezbřehý strach, opilost z jistého vítězství nad démonem prchá jak bublinky šampaňského. „Ať uděláme cokoli…“
Co na mne nachystal?
Je to opravdu konec?
Je to jeho konec, nebo můj?

Povolím klínový řemen na Dominikově krku, rychle napínám kurty, aby znovu zmáčkly balíky proložených desek. Jeho ruce se ocitají na svobodě, tělo padá na silnici. Chrstnu mu hrnek studené vody na tvář. Pořád bezvládně leží, pak se probere. Pohmožděnýma rukama osahává krk, chrčení z úst přechází v sípot. Chvíli mi trvá, to nechápavé přemýšlení sám nad sebou, proč jsem to udělal a osvobodil ho, chápu i nechápu podvědomí, mezitím barbar prosí o pár loků vody. Tápu, pak souhlasím, nějaký čas mi trvá, abych ho přesvědčil, musí počkat, nic nepolkne. Pak sedí na mém prošívaném kabátu, opřený o kolo kamionu, zkouším, jestli udrží hrnek. Jde to ztěžka. Když už může polykat, měním vodu za slivovici.

„Zkus to vypít, postaví tě to na nohy.“

Bezmyšlenkovitě poslechne. Rozkašle se a začne klít. Jeho sípající hlas zanikne v pištění pneumatik. Bouchají dveře, kolem nás se rojí policajti a tasí. Vzápětí další. Přijeli ve správný okamžik, měl jsem stát nad Dominikovým mrtvým tělem. Parchant, je ochoten obětovat život, jen abych skončil v base? Kam až sahá jeho zášť a nenávist?
Ještě se tu postřílejte, blbečci, komentuji očima a hledím do ústí černých Číz. Doklady, dotazy, co ten chlap na zemi? Využívám ďáblovy indispozice a duchapřítomně podávám prvnímu policajtovi flašku.

„Čuchněte si.“ Strká láhev pod nos. „A teď k hrnku,“ nařizuju. „Ještě nějaké dotazy?“
„Vy chlastáte s ním,“ konstatuje parťák z druhého auta.
„Klidně si fouknu, máte-li touhu,“ odsekávám. „A i kdyby, nejsem teď za volantem.“
„Dostali jsme hlášení, že tu právě dochází k násilnému trestnému činu,“ napůl omluvně vysvětluje další policajt a vrací pistoli do pouzdra. Ignoruju sípot a pískání Dominika, snažím se obrátit situaci v legraci.
„Jediný násilný čin je, že tento pán chce urazit sám tuhletu flašku. Ale berte to tak, že jsme spolu zažili pernou noc,“ vysvětluju okolnosti, vykecávám se o tragické noční nehodě. Modlím se, aby fízly nenapadlo zjišťovat, kolik toho Dominik vlastně vypil.

Poliši okouní, spekulují. Stav Dominika se jim očividně nelíbí, červený pás na jeho krku doslova řve, rudě fialové nateklé ruce žalují. Jeden z nich si přidřepne a snaží se s Dominikem promluvit.

„Pane, jste v pořádku? Můžeme odjet?“

Z Dominika na něj hledí krvavé bělmo, kývá souhlasně hlavou, pak ze sebe vydoluje:

„Můžete, nic mi není, tady kolega se o všechno postará,“ ukazuje na mne. Poldové jsou evidentně nespokojeni. Nakonec váhavě nasedají do aut a pomalu odjíždějí.

„Proč jsi mě těm kliftonům neshodil?“
„A proč ano? Vždycky to byla záležitost nás dvou. Proč do toho tahat někoho dalšího?“
„Nás dvou? Tys do toho zatáhl málem půlku Evropy.“
„Ale to ne, to si o sobě moc myslíš. Tak důležitý nejsi. Tys prostě jen strkal nos, kam jsi neměl. A nechtěl jsi přestat, ani když jsi přes něj párkrát dostal. Kdybys zalezl do řady a držel hubu a krok, dávno jsem se o tebe přestal zajímat. Ale sám uznáš, že takový exemplář nemůže nechat klidného žádného profíka.“
Profíka v čem? V přivolávání neštěstí na druhé? Tak ty se tím dokonce živíš?
Dominik hluboce vzdechne. Tak silně, že se rozkašle. Naliju mu další hrnek slivovice a pobízím: „pokračuj, zajímá mě to.“
My nejsme ti zlí. Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsme se potkali poprvé?“
„Nevím, co máš na mysli.“
„Že to všechno je otázkou nezměrné vůle. Vůle a energie, kterou vložíš do druhého člověka.“
„Ty do něj narveš energii a z něho se stane pološílené monstrum, takhle to myslíš?“
Dominik se opět rozkašle. Když záchvat zvládne, zakroutí hlavou: „vůbec ne. Já jsem jenom jakýsi katalyzátor, zesilovač, odrážím, usměrňuju a zesiluju energii, kterou vysílá dotyčná osoba.“
„Vůbec ti nerozumím.“
„Eh, jak ti to mám jinak říct. Zkusíme to s Biblí. Co stvořil Bůh první?“
„Co já vím? Zemi? Vodu? Vzduch? Nevím.“
„Prvně stvořil Bůh světlo, ne? Světlo je od Boha. On oddělil světlo od tmy. A my jsme jeho nositelé, šiřitelé přenašeči. Ne stvořitelé, stvořitelem je pouze on.“
„Kdo my?“
„My všichni. My světlo stvořit neumíme, my jej pouze přenášíme, předáváme dál, chápeš?
„Moc ne. Tomu, co nosí světlo, se říká Lucifer, ne? To chceš říct, že jsme všichni Lucifeři? No, vlastně někdy jsem z toho všeho kolem tebe měl opravdu takový pocit, jako bych se ocitl v samotném pekle.“
„Světlo je energie, my tu energii pouze přenášíme, usměrňujeme, neumíme vytvořit vlastní. Řekl bych, že fungujeme jako nějaký obrovský reflektor. Koncentrujeme energii do jednoho bodu ve zvoleném prostoru. Něco jako svedení záření do ohniska parabolického zrcadla. Je obtížné toho dosáhnout, dá se říct, že to je dokonce životu nebezpečné, stravuje to duši i tělo. Proto tak rychle stárneme.“
„To je ale strašné. A proč něco takového vůbec děláte?“
„Za prvé to je obrovská satisfakce, když se to naučíš. Musíš zvládnout ještě pár jiných technik a znalostí, abys to dokázal. Ale ten výsledek je fantastický. Je to jak droga, když vidíš, jak lidé mění své myšlení, chování podle toho, jak silnou intenzitou na ně působíš. Dává ti to pocit, že můžeš úplně všecko, připadáš si jako Všemohoucí. A zároveň tě to naplňuje obrovskou vnitřní silou, kterou můžeš využít pro další práci. Za druhé to je naše jediné, dokonalé a nejvyšší poslání. Je to poselství od samotného Boha, které předáváme vám lidem.“
„Dominiku, tys zešílel! Škodíš lidem a vykládáš mi tu, že to je Boží vůle!“
„Ne, já vám neškodím. Já pouze násobím a usměrňuju vaše niterné pocity, emoce, myšlenky, toky vašich energií. Musíte hledat dobro a zlo uvnitř sebe, ve svých duších. Bůh mne poslal za vámi, abych vám pomohl dobro a zlo rozlišit. To vy, lidé, jste si z nás udělali ďábly a nositele zla, abyste svou zlou vůli a špatné myšlenky měli na koho svést. Křivíte si sami kvůli sobě své charaktery, abyste si mohli nalhávat, že jste ti dobří, čistí a hodní, že za nic nemůžete.“
„Jak do toho zapadám já?“
„Ty jsi zvláštní případ hlupáka, který chce mít namísto hromady peněz čisté srdce. A navíc ti to vůbec nejde, každou chvíli uklouzneš a svezeš se mezi ostatní. Pak sice vstaneš a chceš jít zpátky, ale strašně u toho vyvádíš,“ rozesmál se Dominik. „Jsi neuvěřitelně komický. Proto jsem si tě oblíbil a proto tě často navštěvuju. Moc se mi líbí, jak se vztekáš.“
„Víš o tom, že mi tak hrozně ubližuješ?“
„No a co? Kolika lidem v životě jsi ublížil ty? Uměl bys to spočítat nebo aspoň odhadnout?“
Mlčím, neodvažuju se na odpověď ani pomyslet. Pak se pokusím o obranu.
„Dominiku, myslím na nejtěžší zkoušku ve svém životě, kdy jsem si musel vybrat, jestli nechám ožebračit celou svoji rodinu nebo budu vydělávat na neštěstí druhých, abych splatil dluh, který jsem neudělal. Nebylo jiné volby, než ublížit jedněm nebo druhým. Určitě si na to dobře pamatuješ. Sám jsi mi tu práci přišel nabídnout.“
„Správně, to je ta pravá zkouška pro tvůj ryzí charakter,“ znovu se rozchechtá Dominik. „Mohl sis tenkrát na pomoc vzít desatero!“ Směje se a plácá se do kolen.
„Jsi hajzl, bezcharakterní hajzl!“
"Velmi dobře, a teď to zkus bez vulgarizmů,“ chechtá se dál.
„Co ty bys tenkrát udělal na mém místě, zkus mi seriózně odpovědět.“
„Já na tvém místě nebyl, hlupáku, byl to tvůj problém, že ses do takové pozice dostal.“
"Tak dobře, jaké řešení bylo správné? Trápí mě to dodnes.“
„To mě přeceňuješ, já to nevím. To si musíš vyřešit se svým svědomím. Anebo s Bohem, ten ví, cos udělal dobře a co ne. Já jsem měl za úkol tě zkoušet, nic víc a nic méně. A nepopírám, že jsem se občas náramně bavil.“
„Třikrát jsem se tě pokoušel zabít. To považuješ taky za zábavu?“
„No a ne? Jednak jsme kapánek odolnější, než vy, teda pokud jsme při síle. A za druhé, při naší práci je určitá míra rizika, s tím se nedá nic dělat. Jeden si na to zvykne tak, že mu to pak dokonce chybí, však ten pocit taky znáš.“
„Jo. To jo. Co bys dělal, kdybych to teď zkusil po čtvrté? Už nejsi ten Dominik, co kdysi, dávno ne.“
Zvážněl.
Zestaral.
Nahrbil se, sklonil hlavu.
„Nejsem. Mám to spočítané. Proto jsem šel na tak vysoké riziko. Stálo mi to za to. Byl by to hezký závěr pro nás oba, ne?
„Stylový.“
„Přesně.“
„A nevyšel.“
„Ne.“
„Ale můžu teď zkusit udělat reparát.“
„Neblázni. Za chvíli přijedou znovu ti policajti. Neuvěřili ani jednomu z nás.“
„Všiml jsem si, něco málo jsem od tebe pochytil. Když mi slíbíš, že toho necháš, dám ti pokoj. Odvezu tě do špitálu, rozejdem se jako přátelé.“
„To ti nikdy neslíbím. A špitál je zbytečný, umím si pomoct sám, pokud mám ještě nějakou sílu. A nedělám to sám.“
„Jsi kecka. Jen kecáš. Kec, kec, kec.“
„Něco ti ukážu, chceš?“
„Jo.“
Zavře oči, vypadá, jako by spal. Všimám si, jak mu naráz propadly tváře a svrasklo čelo.
„Počítej hlasitě do patnácti, přijedou sem.“
Když jsem u třináctky, objeví se policejní auto. Ze spuštěného okénka se mě jeden policista ptal: „tak co, jak se sedí? Dobrý? A co ten strejda, kde je?“

Pootočím se k Dominikovi. Sedí na svém místě, zavřené oči, svaly na tváři napjaté, pohmožděné ruce zaťaté v pěst. Oněměl jsem. Policista ho evidentně nevidí! Mám co dělat, abych nevyskočil a neřval. Nesmím, buď by mě strčili do basy, nebo do blázince.

„Odskočil si, bude tu hned,“ skřehotám přidušeným hlasem.

„Tak my si počkáme,“ říká strážce zákona a blahobytně se rozvalí na sedadle. Dominik se stále zavřenýma očima, podává svůj podivný telefon.

„Zajdi pro moje auto.“

Zvedám se a říkám policajtům, co chci udělat. Mlčky za mnou popojíždějí až k rudému sporťáku. Bezradně v něm sedím a přemýšlím, jak jej rozpohybovat, pak mne napadá zasadit telefon do držáku. Motor sám od sebe naskočí a auto se bez mého přičinění pomalu rozjede za Dominikem. Šerifové již zřejmě sedícího Dominika vidí, protože zamávají a vyrazí pryč. Vystoupím, motor sám vypne. Dominik ke mně otočí dosud odvrácenou tvář, vyděsím se. Má vzhled devadesátiletého starce, skrčená žlutošedá kůže v tisíci záhybech, scházející zuby, chomáčky šedého mastného chmýří rámují ten děsivý obraz, nos mu podivně trčí mezi žhavýma očima. Ještě v nich zbývá život. Bezkrevné rty tiše mumlají cosi jako středověkou modlitbu.

Muoj Pane Bože spásy mé,
nářkom jsem žalúval Ti za dne,
ted v noci spienam ruky prázdné,
své ruky spienam k modlitbě.
Modlitba stúpá k Tobě v lkaniu,
své ucho nachyl k bědovaniu.

Muoj Bože z hlubin Ťa volám
úzkostnú modlitbu moju slyš
Ve smrti spienam ruky prázdné
ať moju prosbu vyslyšíš

Má duša syta útrapú,
muoj život přiblížil sa k prazdniu,
tam, kde jen úzkost hlasu zaznie,
tvář těch teď mám, co do jam jdú
Tam kde je tma, ač den je bílý,
jsem jak bych žádné neměl síly...

„Hej! Co to meleš? Kdes to sebral?!“ Cloumá se mnou děs. Ta slova v podání sípajícího Dominika znějí příšerně.
„Už je málo času na to, aby ses všecko dozvěděl a pochopil, když už si všechno zapomněl. Ale nevidíme se naposledy. Stejně jako jsme se neviděli poprvé.“ Mrkne na mne jedním okem, z pokusu o úsměv vyjde děsivý škleb. Mám na zádech husí kůži jak struhadlo.
„ Tohle by sis měl taky ještě pamatovat,“ pokračuje podivně znějící němčinou.

Got vater unser, dâ du bist
In dem himelrîche gewaltic alles des dir ist,
geheiliget sô werde dîn nam, zuo müeze uns komen das rîche dîn .
Dîn wille werde dem gelîch
Hie ûf der erde als in den himeln, des gewer unsich,
nu gip uns unser tegelîch brôt und swes wir dar nâch dürftic sîn.
Vergip uns allen sament unser schulde,
alsô du wilt, daz wir durch dîne hulde
vergeben, der wir ie genâmen
dekeinen schaden, swie grôz er sî:
vor sünden kor sô mache uns vrî
und lœse uns ouch von allem übele.
âmen

„Héj, Dominiku, slyšíš? Vnímáš mě? Odvezu tě do nemocnice.“
„Pomoz mi do auta.“
„Jak chceš jet, vždyť nemůžeš sám chodit! Chytá tě fantas!“
„Nechytá, modlím se ke svému otci.“
„Cože? Ty se modlíš k Bohu?“
„A čemu se divíš? Jsem tady z jeho vůle, tak jako ty.“

Usedá s mou pomocí za volant.

„O něco tě poprosím, není mi moc dobře a už nemám čas. Ten poslední trik mě nějak vyčerpal.

„Prosím, pokusím se.“
"Odevzdej to,“ vytáhne ze záňadří podivný předmět. Vypadá jako malá mince, je matně šedý. Když se podívám pozorněji, zjistím, že mění odstíny stejně jako Dominikův telefon. Putují po něm různobarevné nádechy šedi v rovných proužcích. Růžová, fialová, modrá, zelená.
„Komu? A kde?“
„Na pumpě. Poznáš ho, nemusíš ho hledat.“ Chytí mne za ruku třesoucí se dlaní. „Nesmíš si to nechat, přineslo by ti to neštěstí.“
„Dominiku, já vůbec nechápu…“

Neposlouchá. Znova začne drmolit slova téměř nesrozumitelná.

Otьče našь, iže jesi na nebesi,
da svętitъ sę imę tvoe,
da pridetъ cěsarьstvo tvoe,
da bǫdetъ volě tvoě ěko na nebesi i na zemli;
chlěbъ našь nasǫštьnii daždь namъ dьnьsь
i ne vъvedi nasъ vъ napastь
nъ izbavi ny otъ lǫkavago…

Dál už to nemůžu vydržet, otočím se a utíkám od něj. Vyšplhám do kabiny kamionu a co nejrychleji vyjedu na silnici. V zrcátku sleduji, zmenšující se červený sporťák s registrační značkou HOL 666 LE.


Je to už týden, co jsem viděl naposled červený sporťák. Sjíždím na dálnici k čerpací stanici, je potřeba udělat povinnou přestávku. Když loudím z automatu předraženou černou břečku v plastikovém kelímku, přichází do prodejny pohledný blonďák se dvěma slečnami. Jsou samý žert a smích. Nevšímám si jich, upoutá mne až jedna mladíkova věta.

„Jsem tu proto, abych vám splnil každé vaše přání.“

Trhnu sebou, jak by mne uštkla mamba. Ruka zajede do kapsy a vyloví ze změti nepotřebných drobností malou šedou minci.

„Nerad ruším, dámy,“ oslovuju společnost. Hele, mladej, pokud plníš přání druhých, rád zaplatím předem,“ hodím na stolík šedivý penízek. „Pozor, tvrdá měna, ta vaše! Akorát po něm přestaly běhat ty duhové vlnky, je to asi týden. Místo toho se na líci objevil tenhle ksicht a na rubu jsou nějaká písmenka. Viděl bych to na aramejštinu, že se nepletu?“

Nečekám na odpověď, míjím stolek, u kterého to povedené trio sedí a pokračuju na parkoviště ke kamionu.Blonďák chvíli tupě civí jak vyoraná myš, pak se dá za mnou do klusu.

„Chtěl bych se zep…“
Neptej se, uděláš líp. A ber to tak, že o tobě vím všecko. Možná víc, než ty sám.“
„Ale já…“
Vsadím se s tebou, že uhodnu, jakou máš registrační značku. Čím jsi přijel? Podle těch hadrů, co, máš na sobě, bych to viděl na támhletu motorku. Je to tak?“
„Ééé…!
Ta registrace je HOL 666 LE.
Jak to,že…
Originální moc nejste. Kam máš odevzdat tu osobní známku, to určitě víš. A můžeš vzkázat, že pozdravuju.

Nemělo cenu, abych zůstával dál. Po tolika letech jsem konečně pochopil, že si svůj boj s ďáblem musí vybojovat každý sám.

Luděk Olšový