Kolik zajímavostí nás může potkat nebo si můžeme všimnout jen při obyčejné procházce na mostě.

Může to znít jako parafráze na známou historii mající vztah k postavě císaře Františka Josefa I. – Procházka na mostě, ze které se vyvinulo ono Jaroslavem Haškem užívané pojmenování – „starý Procházka“. Historický moment popisující otevření nového mostu pod názvem „Procházka na mostě“ vypovídá formou odstupu nadsázky o tom, co tehdy nebylo pro korunovanou hlavu obvyklé ani běžné. Totiž sestoupit z vozu či kočáru a jít pěšky jako každý druhý občan - třeba právě přes most. Proto tolik vzruchu kolem otevření tehdy nového mostu a téměř komediální převtělení panujícího Habsburka do podoby lidové a bližší českým lidem v mocnářství - do starého Procházky. Do podoby někoho, kdo by mohl být zrovna tak třeba sousedem z domu, mlékařem z ulice, případně tesařem nebo ševcem za rohem.

S pražskými mosty jsme na tom dnes tak, že veškerá doprava, jíž mosty slouží, svým způsobem pěší chůzi z programu dne téměř potlačuje. Proudy automobilů, tramvají a autobusů včetně metra nám neustále připomínají, že se každodenně někam dál přes všechny mosty ženeme a pospícháme. A zastavit se pěšky na mostě? Pro nějaké pohledy a výhledy na město?

Na taková místa, kde oko spočine v klidu a cítí příležitost postát, zadumat se s historií a zachytit dojem dne umocněný malířským plátnem, které by zde rozvinul umělec pro všechny tóny světla plynoucí řekou a šumící městem. Nebo básník zapsal jen pár řádků vjemů z mostu nad řekou, které nám denodenně unikají po spirále času do neznáma, kde se skládají do jednolité hmoty v knihovně duševního archivu. A jde to vůbec ještě - postát na mostě a přestat vnímat pomyslný chaos, který se stal součástí našeho života a který vlastně již vůbec nepřipomíná onu dnes již symbolickou a přitom veskrze "romantickou" „Procházku na mostě“. Nevzal jsem sebou na mou procházku malířské plátno, jen zápisník a použil své oko vtlačené do objektivu.

Z mostů ale nemyslím zrovna ten, jenž v Praze slouží k pěší dopravě turistům po památkách a je součástí Královské cesty. Karlův most je lidsky přeplněn, tam se zastavit samozřejmě sice dá, ale pokoušet se na něm o jakési výhledy jak to vidím já není vůbec možné. Jsou však v Praze přes Vltavu i další mosty, jimiž občas procházím mezi břehy a jejichž chodníková plocha poskytuje vše, co si procházka na mostě nebo přes most žádá a vyžaduje.



Nespočet netušených pohledů a výhledů na řeku, na domy a věže v její blízkosti a na přilehlých nábřežích, na mosty samotné s jezy a vltavskou hladinu s parníky. Procházka po mostě dnes stále evokuje i to, co mohlo táhnout hlavou pomazanému císaři a nekorunovanému českému králi, když shlížel na všedně skutečnou krásu kolem sebe a mohlo jej napadnout – "... tak takto je to doopravdy. Takové je jíti po mostě a cítit dech větru, zachytit vůni řeky a mít požitek z vlastního pohybu, poznat rozdíl oproti vzduchoprázdnu císařského dvora a zažít jej na mostě mezi lidmi, kteří se o jeho postavení zasloužili..."

Možná si toto skutečně císař mohl říkat, možná ne, letí mi hlavou a procházím kolem pomníku spisovatele Aloise Jiráska. Na Jiráskově náměstí mne láká právě onen stejnojmenný most postavený za I.republiky v letech 1929-1931 a plně zprovozněný v roce 1933. Jiráskův most jsem z dopravního hlediska vždy obdivoval, tento most byl „automobilový ráj“ již v poměrech I.republiky po odstranění tramvajových kolejí. I po válce a postupném rozvoji automobilismu od šedesátých let, je jím svým způsobem stále ještě i dnes. Kapacitně dnes snad stále zvládá, únosností, no, to už asi bude jiná…

Mám tento most v Praze osobně nejraději. Připadám si na něm skoro doma, tady jsem kdysi jako kluk s tátou házeli krmení rackům před cestou parníkem na Slapy, jezdili trolejbusem do Chuchle na dostihy. Pod mostem kotvily ve větším počtu parníky brázdící Vltavu, koukal jsem zda z komínu parníku, odkud šel černý horký kouř, nevyskočí malé peklo. Přece jen parní stroj mi byl svým ohněm a čoudem podezřelý.

Vzpomínky se ztratily, další nepřetržitý proud automobilů se na most přiřítil zelenou vlnou z Resslovy ulice a míří na smíchovskou stranu, chodníky jsou na Jiráskově mostě široké téměř jako na pařížském bulváru. Dnes je to promenáda a sólo pro mě. Potkám-li náhodně někoho, jsme si navzájem střetem obdivu a podivu. A to ještě spíše kvůli tomu, co kdo z mostu sleduje a jaké obrazy svým fotopřístrojem zabírá. A to je ono a o tom to je, obrazy a výhledy z mostu jsou zajímavé. Sledují nejen řeku, ale hlavně domy, jejichž architektura a vybrané místo vytvářejí kompozici, pro jejíž poznání lze procházku vykonat v každé roční období. Procházka na mostě má ovšem také svá úskalí, za Jiráskovým mostem mi výhledy a pohledy plní objekt na několika nohách, stavba známá jako Tančící dům nebo také Ginger a Fred.



Tento dům mne fascinuje svým přesahem, kterým si zabral snad až přespříliš v pohledu i perspektivě nábřeží. Nějak tím zmizely možnosti, jak doplnit a vyladit náletem v roce 1945 zasažené nábřeží. Téměř jistě se je nepodařilo přetvořit v „parlamentní nábřeží“. Nebo alespoň nábřeží odpovídající svým významem tomuto místu a poloze, tedy poloze blízké Mánesu a Žofínu, do konsolidované podoby s prostupujjící nábřežní linií k Národnímu divadlu. Linie náplavky, nábřeží a fronty domů se sbíhá v centru dění, ve Zlaté kapličce. Ginger a Fred tyto linie porušují, vpadli do nich v předtančení na parketu mimo rytmus, mimo hudbu a mimo program. S touto myšlenkou mi přijde tato budova jaksi navíc, tak nějak jako čára přes rozpočet, si říkám a hledím do objektivu. Tančící dům proniká všude a do všech pohledů, snad i pórů. Ginger a Fred se dávají do tance.

Obrátil jsem svou pozornost k řece, přešel celý most a zamířil na Dětský ostrov. Z terasy restaurace jsem před lety udělal snímky při velkém stavu vody na jezu, ze kterých se dalo vyčíst situační drama - Tančící dům se sune přímo do přepadávající a bouřící vltavské vody. Pohled mi utkvěl, ale dnes je to jinak. Vody v řece je málo a Ginger s Fredem tančí nad světly semaforů téměř spořádaně a bez náznaků pádu na parket či do řeky. Jsou tam a stále spolu, tanečníci a milenci zároveň. U řeky cítím rozpoložení poutníka v krajině, a záběr to říká, myslím na to, zda zrovna takováto architektura na pražská nábřeží patří...



Pohledem ze smíchovské strany Vltavy se obraz fronty domů Rašínova nábřeží i s jeho odrazem v zrcadlící řece jeví architektonicky velmi zdařile, jako jedna duše. Zejména je příjemné vnímat historizující návaznost Novoměstské vodárenské věže s Mánesem. Podařilo se totiž při přestavbě Šítkovských mlýnů ve stejné době s výstavbou Jiráskova mostu včlenit funkcionalistický Mánes do této partie města tak zdařilým způsobem, že o něm dnes není pochyb. Mánes si nese tvůrčí i architektonické plus v těchto místech. Jiné by to ovšem asi bylo, kdyby Novoměstskou vodárenskou věž hmotně i rozměrově překonával.
Tančící Dům myslím nastavenou linii překonává. Proč Mánes s finanční účastí prezidenta Masaryka při výstavbě ne a Tančící dům prezidenta Havla ano? Neměl zde snad být postaven objekt, který by siluetě nábřeží pomohl získat podobu "parlamentního nábřeží", jak je známe z evropským metropolí? Mohlo se zde podařit projektu pro obnovení vybombardovaného domu prezentovat toto místo do budoucnosti lépe? Snad využitím podstaty již zmiňované nábřežní linie k vlastnímu začlenění nového objektu, zvýrazněním horizontální hmoty nábřeží vertikálou, přidáním 2-3 pater nad obvyklou úroveň tak docílit přirozeného splynutí v harmonický celek.



To mi sdělil do objektivu „Pražský chodec“, sdělil své vizuální dojmy a pohledy z ulice, pohledy turisty i návštěvníka Prahy. A co ještě má takováto budova na velmi významném a důležitém místě města obsahovat, nabídnout, vytvářet nebo splňovat? Ginger a Fred se usmívají, jsou plně zaujati svým tancem, parket je jen pro ně…

S těmito sdělenými pocity jsem se nábřežím vydal ke druhému z mostů, po kterých se dá celkem jednoduše má „Procházka na mostě“ uskutečnit. Náplavka na Hořejším nábřeží poskytuje velmi dobrý přístup k vodní hladině a možnost pořídit záběry nejen obou mostů, ale říční hladiny. Stojím s objektivem přímo u vody, řeka mi voní stejně jako malířům v plenéru, na Vltavě s hojným počtem labutí se může povést i nečekaný až netušený záběr. Blízkost řeky vyvolává takovou bezprostřednost, že kamenné zdi nábřeží jsou snad už jiný svět. Zřejmě i fotografické záběry mluví více z duše, která se k nim dokáže lépe přimknout a vychutnat je. Je to důležité protože fotografie se stávají zachycením prožitého okamžiku, generují skutečnost přímo do paměti.



Přes Palackého most se posléze dostávám k dalším záběrům Smíchova a zachycení vzdáleného Vyšehradu. Vlastní rozměry mostovky tohotu mostu nejsou nijak závratné a s tramvajovými kolejemi tam moc místa pro mou činnost není. Chodník je úzký a jezdí tu i tramvaje a to je jezdící „clona“. U aut to tolik nevadí, ale kolejové vozidlo má jiné rozměry, musím vstoupit i do dráhy. Sestoupil jsem na Palackého mostě do vozovky, pohybem ruky zastavil provoz a ulovil snímek s Vyšehradem. Spokojeně kráčím dál po své trase nyní směrem k Palackého pomníku i náměstí. Přejití Palackého mostu je o něco snadnější, tento most je postaven na mnohem užším místě vltavského koryta než Jiráskův a dají se z něj pořídit mnohé zajímavé záběry na smíchovskou stranu Prahy.
Pozastavil jsem se na Palackého náměstí, přejel pohledem obnovené věže Emauzského kláštera a vydal se nábřežím nad parníky zpět na Jiráskovo náměstí. Vracel jsem se k místu odkud jsem vyšel a kde jsem ještě doufal vyzkoumat několik pohledů, několik pohledů objektivem na tanečníky, na Ginger a Fredem. Odpolední slunce nasvítilo vltavskou hladinu s kotvícím parníkem do oslňujícího tekutého stříbra. Přesto je Tančící dům je objekt, který svou přítomnosti budí pozornost a stále přitahuje diskusi s argumenty pro i proti jeho podstatě. Je to jako v životě, líbí a nelíbí, odi et amo, záleží na prvním dojmu či pohledu. Přiblížil jsem se na dosah a nechal se ovívat další tramvají přijíždějící před můj objektiv.



Jedna moderna na nohách a jedna na kolejích, dva hyperobjekty. Prošel jsem poté Jiráskovo náměstí z různých stran a pokoušel se zabrat Ginger s Fredem z různých úhlů, přičemž ke mně stále přistupovalo jejich dominantní potlačení sousedních domů a „Pražský chodec“ promluvil slovy básníka Vladimíra Holana, básní Domy.

Domy unavených nohou
mají nejvíce schodů.

Domy ochrnutých rukou
jsou bez zábradlí.

Domy osleplých očí
mají nejvíce světla.

Domy pukajících srdcí
jsou z cementu.

Domy umírání
mají v přízemí bar.

Tančící dům již získal patinu domu pražských zákoutí, na rušné ulici se zaprášenými skly, s podhledem mezi nohami se stálým průvanem od řeky s přísunem pravidelné dávky prachu. Na rušné křižovatce u Jiráskova mostu vydává pocit opuštěnosti. Stalo se z něj mlčící sklo bez vznešenosti? Ten dům s barem v přízemí, o kterém se zmiňuje nadčasově Vladimír Holan?

Procházka na mostě se uzavřela, přelétl mi hlavou proud vzpomínek na tato místa z dětských let. Napadlo mě, zda tento dům není nakonec jen kaňka na jinak dokonalém výkrese pražského nábřeží. Kaňka, kterou jsem právě smyl tímto popisem s fotografiem, umyl stejně jako jeden kluk ruce kdysi tady ve fontánce u pomníku spisovatele, když pod mostem zahoukal parník a vzduchem se neslo hučení trolejbusu a šustění jeho kladek. Trolejbusová zastávka s ohradou, programy kin zmizela, zřejmě se již nesvezu a tak sedím na pomníku s dojmy zachycenými na papír i objektivem.

**

Ginger a Fred

Praha všech mostů.
Vltavské vlny,
pěna se tříští.
Jiráskův pomník.
Dům v přístavišti,
racek na rameni.
Galerie Mánes.
Závody dračích lodí,
labutě plují.
Tančící dům.
stoletá voda,
náplavka zatopená.
Ginger a Fred.
Procházkou na mostě,
rozvíří tango.
**


Ginger a Fred prožívají další tanec a mě na dávno zrušené zastávce trolejbusů zastavilo pomyslné číslo 60. Není to císařský kočár, nevadí mi to. Má „Procházka na mostě“ skončila, odjíždím zpět do skutečnosti a nechávám Ginger s Fredem dotančit jejich dnešní sólo. Dotančit a poté se odebrat do spánku, snít u řeky pod hvězdami další skleněný sen k rannímu svítání.
*
Zdeněk Wachfaitl
Den D - 6/6/12