/12. 2. 2009/

**
Letošní jaro svým přechodem do léta neudělalo svými teplotami velké naděje na příjemné letní teploty. A ani první letní den nebyl o mnoho lepší než mírně řečeno zastydlé počasí, které si vyššími teplotami příliš starostí nedělá. Leckterý víkend je i 15 stupňů na teploměru docela hodně a tak jsem si vzpomněl na jednu ze zimních jízd přes Turnov, kdy byla zima jak se patří a mně se podařilo se v Turnově udělat pár záběrů při krátké procházce. Z několika pohledů na toto město v jedno zimní odpoledne jsem se s dalšími snímky okolí pokusil udělat malý kaleidoskop. Seznámení se zajímavými zákoutími tohoto historického a krásného města mne docela zaujalo, neboť stísněné uličky pod kostelem svatého Mikuláše hovoří o středověké historii města samy za sebe.

Ovšem vzhledem k silně mrazivému počasí, které tam ve dvanáctý únorový den panovalo, jsem se spokojil jen s krátkou procházkou. Město samo jistě stojí za důkladnější prozkoumání s fotoaparátem a to nejen z hlediska historického. Vždy se najde zajímavá situace, která ukazuje na život, atmosféru, kolorit a zejména místní obyvatele. Takové situace pozorovateli vždy silně připomenou, že zrovna tento záběr je ten pravý nebo se stačí otočit a spoušť fotoaparátu má žeň. V únorový zimní den v Turnově tomu nebylo jinak.

Od náměstí Českého ráje se vine ulice Skálova , ve které se nachází několik zajímavých historických budov - Muzeum Českého ráje a také Uměleckoprůmyslová škola. Muzeum s exponáty minerálů a polodrahokamů je dobrý cíl pro zvídavého turistu nebo milovníka kamenů. Na Skálovu ulici navazuje ulička Na Sboře, která hned za budovou Českobratrského sboru přechází v rozlehlý park. V tento zimní den ležící pod příkrovem sněhu, který zde v přidává přírodním partiím vzezření skutečné zimy. Sníh je zde na rozdíl od ulic či silnic přirozeně vítán, neboť co je pod sněhem je před mrazem chráněno a sníh zde působí dojmem čistoty a pořádku. Jako kdyby sem skutečně patřil a přitom jde o zimní romatickou pohádku v parku a pod sněhovou peřinou - jen podle kouře z komína se dozvíme, že zde je život.



Zákoutí Uličky u Svěrácké brány vyrovnávající mnohými stupni terénní přechod mezi ulicemi Skálovou a Jiráskovou, schody i svažitý terén původního středověkého města působí romantickým dojmem, zejména v takovémto zimním dni a mrazivému rozpoložení. Pohledy do Jiráskovy ulice ukazují skutečný dech města i v zimním odpoledni - nikde nikdo, žádný spěch, žádný problém, žádná reklama. Jen spořádané město, které dýchá pod sněhem a vyčkává na příznivější období pro život a cvrkot všedního dne, tedy na jaro a léto.



Tento motiv s kostelem sv. Mikuláše dominuje těmto místům, Jiráskova ulice stoupá směrem k náměstí a malé domky původních řemeslných obyvatel ji lemují jako korálky. Jako české granáty ve stříbře, tak se domky stále připomínají na všech záběrech s tímto původně gotickým chrámem.

Mikulášský kostel jakoby z těch domů vyrůstal a svou mohutností a převahou hmoty je zaštiťoval a chránil před nepohodou, bouřemi a jinými nepříznivými následky. Procházka stoupá po umrzlé dlažbě a před kostelem se vlevo otvírá neočekávaný pohled na děkanství, barokní stavbu úhledných tvarů. Hleděl jsem na tuto velmi zajímavou barokní památku a říkal si - kdepak asi jsou lidé ze zašlých časů s nímž taková budova žila a působila. Děkan i farář, kaplan s kuchařkou, kostelník, kantor a regens chori….



Průhled od kostela z Mikulášské uličky k bráně Nového děkanství zcela jednoznačně mluví o tom, že jsme v českém městě, které se ke svým pamětihodnostem a památkám chová s památnou úctou a na jejich vzhledu jakož i na vzhledu a úrovni takových míst je to znát. Děkanství působí též velmi decentně a čas F.L.Věka, který známe z děl Jiráskových, jako by z děkanství stále promlouval. Příjemný vzhled tohoto místa evokuje myšlenku, že by vlastně mohl vyjít z těch vrat – Havlíček, Němcová, Neruda nebo snad Mácha?



Opačný pohled Mikulášskou ulicí směrem k náměstí Českého ráje už připomíná jinou dobu a zejména přítomnost parkujících automobilů už vzpomínku nebo myšlenku na buditele přece jen zahání. Tento téměř modernismus má však také něco ze symbolismu dnešní doby, je z něj již cítit aktuální přítomnost se všemi životnými i neživotnými problémy tohoto českého města.

Za Turnovem zima vládne i na silnici a cestou k hradu Kost se setkávám i s bílou nádherou. Sníh leží nejen na polích v lesích a na obzoru okolní krajiny ale i v uježděné vrstvě na silnici. Klid a velebnost přírody právě se zasněženou silnicí připomíná výlet do lesa ve Skandinávii. Chráněná oblast Českého ráje kolem hradu Kost má tuto vymoženost, že na těchto silničkách se nesolí, jen pískuje a to mi přijde vzhledem k běžně známé solné břečce, která pokrývá silnice po celé zemi, jako balzám na přírodní prostředí i na duši motoristy.



Hrad Kost se náhle objeví z přírodních scenérií zimní krajiny. Nemám žádnou ambici usilovat o vstup, jen se tak mírně pohybuji touto zimní pohádkou a sleduji jak příroda i lidé odpočívají. V tvrdé zimě až idylicky, i pod Humprechtem, kde jsem se zavátou cestou dostal do míst mimo hlavní silnici a mohl sledovat z bílých polí obraz české vesnice s dnes již téměř neobvyklými pohledy, ze kterých na nás dýchá nejen selská minulost, ale i přítomnost.



Zimní idyla v Českém ráji pro mne skončila příjezdem do města Sobotka, solí udržovaná silnice od Jičína na Mladou Boleslav nechala svým černým nánosem všechny příjemné zážitky kulturní, přírodní i motoristické daleko za mnou, někde v zasněžených lesích pod hradem Kost…

**
22.6.2009

Zdeněk Wachfaitl